Recenze: Detroit - zajímavé drama jedné noci [7,5/10 A.S.]

1. Detroit je nejnovější snímek režisérky Kathryn Bigelow. Ta má na kontě kvalitní filmy jako: Zero Dark Thirty nebo The Hurt Locker, za který dostala dva Oscary. Ale nesmí se zapomenout ani na její neméně (byť jiným způsobem) povedený Point Break (1991), kde se ve své první akční roli představil John Wick Keanu Reeves.  

2. Takže na nový film právě této režisérky je záhodno se vždy těšit. Ani teď tomu u mne nebylo jinak. A trailer, poukazující na nepokoje probíhající na konci šedesátých let ve městě Detroit, mě navnadil ještě více. Různé druhy rasových svárů či přímo nepokojů jsou totiž zde, v USA, stále aktuální, byť v jiné formě a intenzitě a ta tématika mne tudíž zajímá.

3. Z traileru mi ale nebylo jasné, že se snímek zaměřuje pouze na (neklikat před filmem,  jsou tam spoilery) události jedné noci, v jednom domě. Tudíž divák, který se třeba "těšil" na příběh nějak komplexněji pojímající celou tu situaci, díky které do města nakonec prezident poslal armádu, aby nepokoje, ve kterých zemřely desítky lidí a stovky byly zraněny, nějak zkonsolidovala, bude možná trochu zklamán. 

Shit on Gerards Head - Celebrity Caller - reminiscence po roce

THIS IS GERARD. GERARD HATES HIS JOB.

Recenze: The Little Hours - orgie zdaleka ne pro každého [6/10 A.S.]

1. The Little Hours je nový film scénáristy a režiséra Jeffa Baeny, který se "proslavil" sympatickou obskurností I Heart Huckabees, jež napsal, pak celovečerním režisérským debutem Life After Beth (již méně sympatická, ale stále obskurnost) a poté filmem Joshy.

2. Ve všech snímcích se režisérovi objevuje nejen jeho dlouhodobá partnerka Aubrey Plaza, ale i další skupina podivně kvalitních/slavných herců, kteří nadále s tímto člověkem spolupracují. Ačkoliv on nadále vyrábí akorát ty více či méně sympatické obskurnosti. Asi k tomu mají nějaký dobrý důvod, tak uvidíme, kam jeho kariéra povede dál.

3. The Little Hours není nijak zvlášť povedený snímek. Svůj "půvab" staví na tom, že život ve středověkém klášteře ve skutečnosti dívky v něm zavřené nebaví. Ve skutečnosti jsou totiž všechny hrozně nadržené, nevyskotačené, drzé, vulgární, agresivní a se sklony ke kriminálnímu chování obecně. To je celé. Pokud se odejme "humor" z toho, že dívka v hábitu jeptišky nadává, páchá násilí, případně dokonce někoho znásilňuje, nezbude ze snímku nic moc jiného, než fakt, že tam je poměrně dost odhalených klínů a 3 relativně známé herečky ukážou prsa.

4. Diváka by tak nemělo překvapit, že mimo toho, že jeptišky (nebo spíš novicky) jsou v klášteře nerady, v hlavě mají místo Boha bordel a z nedostatku svobody a sexu jim už zjevně hrabe, a tudíž - zřejmě z nudy či citové a tělesné deprivace- dělají různé blbosti jako třeba znásilňují jedna druhou nebo zahradníka, se tam v podstatě nic moc neděje. 

Dunkirk (2017) - 8/10

Válečný film je choulostivá záležitost. Nesmí být laciný, musí ukázat pár legendárních strojů a destrukci. předvést pohnuté lidské osudy, aby i army fetišistům došlo, že válka sebou kromě vzrušujících bitevních statistik a článků v učebnicích nese i spousta mrtvých, zničené krajiny a měst, ekologické škody a hromadu promrhaných nerostných surovin. Nesmí chybět hrdinská nesobecká postava, aby se pod vlivem dojetí vychovali budoucí patrioti, co nadšení ze svého odrazu v zrcadle navlečeného do uniforem nahrnou do armády a stanou se v momentu neblahého prozření krmivem pro různé druhy projektilů, útočných vozidel a bomb, tak jak to předtím nadšeně sledovali ve filmech.

Ty vole, letí sem nová recenze od Kverulanta!

Jak se žije v USA: dobře, ale hlavně: na dluh!

1. Jak asi někteří z vás ví, před několika týdny jsem se stěhovala. Výběr padl na hezký byt v New Yorku v Brooklynu, v části města, ve které je běloch minoritou, černoši na ulicích postávají okolo obřích "tranzistoráků" (nebo jak by se přeložil "boom box", kazeťák to asi nebude), ze kterých řve hip hop, všude se tam line vůně trávy (a ne, nemyslím tu čerstvě posekanou), a kdo nemá "street smarts" tak tam nemá co pohledávat. 

2. No a tam teď budu bydlet. Protože již nejsem bohatý právník, ale chudý spisovatel, který bude jistě brzy dřít bídu s nouzí. Tak si nemůžu moc vyskakovat a bydlet budu ve čtvrti, která není nad mé momentální přijmy. To dá rozum (navíc hip-hop i vůni trávy mám vyloženě ráda).

3. Co ale nedá rozum je to, že aby mi v této čtvrti (nebo vlastně skoro kdekoliv v USA, dle mé dosavadní zkušenosti) někdo pronajal byt, musím být ochotna prozradit pronajímateli a realitce o sobě tolik informací, že by se z toho dal vytvořit nejen můj profil do erotické seznamky, ale i naklonovat moje osobnost a mé zážitky a zkušenosti do nějaké středně pokročilé AI a ta by mne pak byla schopna jistě úšpěšně replikovat.

Recenze: Despicable Me 3 - Gru pořád táhne. A nyní navíc ve dvojím provedení [6.6/10 A.S]

1. Despicable Me 3, třetí z filmů o (nyní) polepšeném padouchovi jménem Gru, kterého v původním znění skvěle mluví Steve Carell, přineslo malou změnu v tom, že Gru již padouchem být nechce a zároveň je čím dál tím hodnější a hodnější a méně cyničtější, což se může jeho původním fanouškům trochu nelíbit. Nicméně s nástupem jeho dvojčete (Drew, také Steve Carell), který má hlavu plnou plavých vlasů a garáž plnou nablýskaných Ferrari, se nabručený Gru dostane opět do situace, kdy se dráha zločince jeví jako ta lákavější varianta. A to nejen víc než ta, ve kterém je agentem, který ve volné chvíli utírá sliny svým třem ratolestem.

2.  Nápad doplnit rodinku Gru, Lucy a 3 děti o strýčka Drew byl pro film spásný. Protože je to zejména díky němu (a bandě mimoňů), že film nesklouzl k víceméně ničím extra zajímavému animáku o rodinkaření. Byť rodinkaření polepšeného zlouna. Gru se zdá být se svou situací ale spokojený, zatímco jeho bratr Drew,  mini spoiler: který byl celoživotním zklamáním svého otce, který toužil po tom mít ze syna zločince a který z dálky obdivoval svého druhého syna Grua, jenž úspěšně zlounil, netouží po ničem jiném než po tom, aby ho Gru naučil: jak být pořádně zlý a prohnaně zločinecký.

3. K tomuto kroku Grua podporují mimoni, kteří jsou již značně otrávení tím, že Gru je teď vlastně trochu nudný panák, co doma luxuje a používá štětku na záchod, místo toho, aby venku vykrádal banky a používal trojzubec na atomový pohon. Nebo něco takového. Mini-etuda, ve které mimoni beze slov naznačují, že starý Gru byl zábavnější než nový Gru, je jednou z nejlepších scén filmu a myslím, že během ní mimoni vyjadřují pocity leckterého diváka této série.

Thajskem ku zdraví: Gina Carano ze mě asi nebude (22)

1. Tak už se mi to tady krátí. Mám před sebou poslední dva týdny řehole. Včera se mi zas povedlo se mírně zranit, takže dnes mám nařízený jen "lehký" trénink, tedy "pouhé" 3 hodiny. Ale díky bohu za ty dary. Možná za to pohmožděné rameno, koleno,  krk a záda stály.

2. Přemýšlím nad tím, který z těch sportů, co jsem tady měla zatím možnost vyzkoušet, mě baví nejvíc. Teoreticky to asi je MMA, protože je pro mě nejpestřejší a kombinuje prvky z několika dalších sportů. Ale MMA je taky původce nejvíce mých zranění. Včera, když se mnou kolegyně cvičenka (zdatná atletická rugbistka z Hongkongu, trochu působící jako adolescentní reinkarnace nejnovější Wonder Woman) několikrát mrskla v kleci o zem, tak mi připadalo, že Robert Murthaugh měl vlastně pravdu: I am too old for this shit!

Recenze: Unlocked - áčkoví herci bojují s céčkovým scénářem a prohrávají [5/10 A.S.]

1. Nový film režiséra Michaela Apteda (Agatha, Gorky Park, Enigma, Masters of Sex) Unlocked je akční špionážní thriller nabitý estrogenem. A potenciálem. Ten ale zůstává víceméně neproměněn. Příběh o CIA pracovnici Alice Racine (Noomi Rapace), nuceně nasazené v Londýně na tzv. "unlocking" (doslova odemykání, v našem policejním žargonu "vytěžování" informací, zejména z nespolupracujících subjektů) má zajímavý námět a je napěchovaný herci, kteří umí hrát na jedničku (Toni Collette, Michael Douglas, John Malkovich, Noomi Rapace). A Orlando Bloomem.  Navíc je aktuální a  moderní tím, že se zaobírá současnou složitou problematikou (terorismus obecně a zvláště pak ten z rukou extremistů zneužívajících Islám).

2. Podle traileru snímek vypadal jako slušný napínavý thriller s dobrým zvratem. Pro ty, kteří se chystají na film do kina: velmi doporučuji se na trailer vydržet nepodívat, protože odhalí právě ten nejzajímavější zvrat, který v snímku je. Ono tam těch twistů je sice víc (dle mého asi o 3 víc, než by mělo) ale tenhle je rozhodně nejlepší a nejkvalitněji buduje atmosféru filmu a udržuje tak napětí a díky tomu i překvapení diváka.

Recenze: Baywatch 2017 - podprůměrné ale snesitelné [4,3 A.S.]

1. Film Baywatch má jeden zásadní problém. Vnáší grotesku do prostředí, kde původně nebyla, a příliš u toho tlačí na pilu. Samozřejmě že na vině je špatný scénář, který slušným hercům nenabízí moc prostoru pro to, aby vytvořili kvalitní zábavu. Ale i ta změna žánru zamrzí.

2. Seriál Baywatch totiž bavil mimo záběrů na slečny v plavkách i tím, jak pitomoučce vážně braly jeho postavy své prostředí, aniž by si z něj nebo sebe dělaly legraci. Tvůrci filmu Baywatch měli asi za to, že v roce 2017 už takhle hezkou filmovou naivitu nebude možné beztrestně opakovat, a že tedy snímek musí sám sebe viditelně shazovat. Což mohla být dobrá cesta, ale škoda že si na to nenajali kvalitnějšího scénáristu.

3. Zac Efron, Dwayne The Rock Johnson a parta víceméně krasavců a krasavic (kterým kraluje Miss World Priyanka Chopra, v roli "záhadné" podnikatelky) na pláži vytvoří společenství krásných ale tupých postav. Které na jednu stranu  velmi vážně prožívají svou práci (zachraňování potenciálních se topících a udržování bezpečí pláže, aneb "hlídání pobřeží"), ale na druhou stranu dělají zjevně groteskní a rádoby komické ale ve skutečnosti hloupé věci. Jako že si nechají kapat tuk mrtvého muže do pusy, když by stačilo jen otočit hlavu nebo si zakrýt tvář řukama. Ale to by Zacovi nebylo vidět do jeho krásného obličeje, a nebyla by to "bžunda" takže to se nehodí. Film tak bohužel (třeba jako Špunti na Vodě) trpí syndromem Kameňáku. Kdy spousta scén je tam proto, aby se díky ni dala do filmu navrstvit další rádoby-anekdota. Nebo tak minimálně působí. Plus už mě nebaví jak jednoduše přístupné jsou údajně všude márnice! To ty mrtvoly a jejich doklady fakt nikdo nikde ani trochu nehlídá? 

Thajskem ku zdraví: thats all folks (for now)

Vzhledem k tomu, že jsem se nakonec rozhodla kývnout producentovi na nabídku ze svého pobytu zde udělat krátkometrážní video-seriál, se budu následující měsíc v pauzách mezi cvičením věnovat právě tomu. Psaní a natáčení jednotlivých epizod.

Plus je dle instrukcí nutné pracovat s elementem překvapení pro diváky. Takže zde nechávám jen pár článků jako úvod do situace a malé tématické ochutnání a zbytek se bude od teď už zpracovávat pro seriál. Jak to celé tady dopadne bude pro ty, co tenhle pobyt rádi sledují, pak aspoň překvapení. A ačkoliv každý den přemýšlím nad tím, že bych to tu nejradši zabalila, tak se pak vždycky překecám k tomu, abych dál pokračovala. Aspoň zatím. Samozřejmě doufám, že se mi to povede vydržet až do konce. A pak hlavně i dál, protože stejně náročný, jako je tady ten skoro každodenní trénink, bude pak realita na ostro, doma. Kdy bude potřeba kvalitní životní styl dodržovat i nadále. Třeba se nakonec v New Yorku zapíšu do nějaké školy Muay Thai a budu pokračovat přímo v tomhle sportu. No, ještě uvidíme.

Thajskem ku zdraví: moje kolena a jiná zvířena (18)

1. Při včerejším odpoledním cvičení mi znova luplo v koleni takovým nepěkným způsobem, koleno se mi následně trochu podlomilo, po pravý vnitřní straně mi z něj  směrem nahoru vyjela na zlomek sekundy velmi ostrá bolest a něco mi v něm jakoby přeskočilo.

2. Na doporučení Itala jsem se tedy posadila a nechala ho, aby mi koleno ohmatal. Vyšlo najevo, že je certifikovaný masér a fyzioterapeut, který má za sebou 3 roky studia rehabilitace a sportovních masáží, takže mi na koleno sahal z mého laického pohledu velmi odborně. Aniž bych mu řekla, kde to přesně bolí a co jsem cítila, tak po několika vteřinovém ohmatání na to přišel sám, chvilku mi to koleno promasírovával, tlačil na různé body a srovnával mi ho. 

3. Fakt je, že po jeho zásahu už to nebolelo a to, co mi tam předtím přeskočilo, se zdálo subjektivně být zpět na svém místě. Nicméně i tak jsem dostala nakázáno na zbytek dne necvičit a jít se rehabilitovat do bazénu a dělat tam ozdravné cviky na koleno. Také jsem dostala ještě menší přednášku o příčných koleních svalech, vazech, šlachách a kýho výra a ukázáno pár cviků, jak právě ty posilovat, abych zajistila větší stabilitu kolene. Z odpadlé hodiny muay-thai jsem měla nesmírnou radost a hodinu v bazénu si užila jak nikdy. 

Thajskem ku zdraví: Hardcore Henrietta se loučí se Sergejem (14)

inspired by Death

Thajskem ku zdraví: smrt na jazyku, mentálně už v hrobě (12)

1. Dnešní ranní funkční trénink mne naprosto zdeptal. 25 minut squats se závažími s třemi minutovými přestávkami mezi jednotlivými repeticemi. Plus 10 minut jízda na kole předtím, jako warm-up, a 15 minut jógovýho stretchingu. Poté 15 minut pauza, během které jsem do sebe dostala trochu neslazené, s vodou dělané ovesné kaše se skořicí (byla dobrá, nemůžu si stěžovat. Zrovna na tohle.) a pak hodina boxu.

2. Během které jsme na začátku posilovali ruce (to není žádné překvapení), ale zase s kettleball, a pak znova to balancování na kladce. Při kterém Thajec obcházel cvičence a boxoval je nebo štouchal foam rollerem do podélných bříšních svalů, pro kontrolu. Tentokrát jsem si to vyfotila, viz obrázek pod třetím odstavcem. Třeba to pro někoho vypadá jednoduše, ale udělat na týhle věci klik je doslova o hubu. Chtělo se mi brečet. A to mě ani nemusel trenér u toho boxovat. Myšlenky na můj snad brzký, ale jistě nadcházející konec naznačoval snad i ten kříž na zemi. Na úrovni fyzické schránky se možná ještě (chvílemi) držím na nohou, ale na té duševní úrovni propadám pocitům zmaru a hlubokého zarmoucení. Možná s tím souvisí i již skoro třítýdenní (nucená) abstinence od pornografického materiálu. Kdo ví. Ale rozhodně mi není hej. 

3. Také mi moc nepomohlo, že ten nový spolucvičenec, jehož jméno jsem možná špatně rozuměla, asi to nebude Džihád, ale prozatím mu tak budeme říkat, protože nemáme nic lepšího, se zdá nějak víc ve formě, než tvrdil. Džihád v neděli hrozně naříkal, jak se bojí toho cvičení, jak skoro rok nic nedělal, jak je ve špatný kondici atd. Doufala jsem tedy, že na cvičení bude další člověk, se kterým budu na podobné vlnové délce. Ale chyba lávky!  

Recenze - Alien: Covenant - příliš mnoho vetřelce a žen [6,6/10 A.S.]

1. Alien: Covenant, nový díl frančízy o Vetřelcích, je pro mne trochu zklamáním. Protože trailer mne dost navnadil a filosofování z Promethea už jsem Scottovi odpustila. Ale v A:C je existenciální masturbace opět vyhoněná na max. Sice je v prodlevách mezi citováním Breaking Bad dost prima vetřelčí akce, ale na druhou stranu je tam málo scén, které bychom už neviděli jinde nebo lépe. 

2. Jednou z těch lepších je setkání androida, kterého hraje Michael Fassbender, s "vetřelcem" z blízka. To je opravdu hezká scéna, která (malý spoiler: pokud pomineme blízká setkání třetího tohoto druhu z třetího dílu) je jistým způsobem inovativní a přináší do filmu a celého vetřelčího seriálu něco trochu nového.

4. Zároveň ale se režisér Ridley Scott a bambilión scénáristů, kteří se na A:C podíleli, rozhodli nás ve filmu za 111 miliónů dolarů "obšťastnit" bohatou mytologií co se vzniku druhu Vetřelce týče. A ejhle, ono to není tak zajímavé, jak si asi mysleli. Takže příběh o tom, jak  v roce 2104 pár tisíc budoucích kolonistů a tucet členů posádky letí na vesmírné lodi Covenant (Příslib) na vzdálenou planetu Origae-6, ale předtím než tam dorazí, se díky technické závadě někteří z nich probudí dřív a setkají s vetřelci, mne prostě nestrhnul. 

5. Mě u sledování Vetřelců skoro nikdy moc nezajímalo (vyjma pár scén s Burkem) odkud se Vetřelec vzal. Zajímalo mě, že je zlý a vojáci a vědci jsou ti hodní (víceméně) a teda chci, aby přežili a Vetřelec aby chcípnul. Prostě povedený film, který si nehraje na nic jiného, než co je: báječná sci-fi vyvražďovačka s originálním, silným hlavním hrdinou. 

Thajskem ku zdraví: panebože, smiluj se nade mnou (3)

1. Včera se mi povedlo nejen přežít další den sedmi hodin cvičení, ale dokonce zažít i moment, kdy jsem se cítila jako ultra-hrdina, protože na hodině Krav Maga (pátá cvičící hodina dne) to vzdal jeden chlap. Ha! Mladší a hubenější než já! Ha! A to měl teprve svou druhou hodinu dne, protože je v jiném programu! Ha!!! 

2. Vzdal to v momentě, kdy lekce skoro končila a instruktor se s námi chtěl pro ten den rozloučit požadavkem na to, abychom každý ještě udělali 60 lehů sedů. Při kterých budeme nahlas počítat, abychom byli ještě ve větší zátěži. Prima. Týpek na to opáčil, že to už nedá, a lehy sedy si udělá zítra. Sbalil propocenej ručník a zmizel z ringu. Musím říct, že mi to trochu zpříjemnilo těch následujících 60 lehů sedů. Ale jen trochu.

3. Lekce krav maga vůbec byla zajímavá. Vzal si mě do páru sám instruktor, jelikož se mnou v ringu byli akorát 4 další, výrazně zkušenější lidi (shodou okolností 3 z nich s armádním výcvikem), tak abych jim to při párových aktivitách moc nekazila, žejo. Nacvičovali jsme sebeobranu při napadení nožem. Bavilo mě to. Ale měla jsem zábrany skládat instruktora na zem pomocí úderu pod rameno a následným výpadem na bradu, kterou mu má člověk tlačit nahoru tak dlouho, než si ten chudák lehne. Několikrát jsem se mu při tom manévru omluvila, když mi připadalo, že mu tím opakovaným úderem  do citlivého místa a zakláněním hlavy ubližuju. Dostala jsem přednášku na téma, jak takový myšlenky musím vypudit z hlavy, protože přeci musím chtít ublížit, když mě někdo napadne. A že pokud budu mít zábrany ublížit teď, budu je mít i při případném reálném ohrožení. 

Thajskem ku zdraví: noční můry mají pré (2)

1. Dnes je můj druhý den cvičení. Po včerejší ochutnávce toho, co to znamená během 24 hodin zhruba 7 hodin z toho cvičit, se mi nespalo zrovna nejlépe.  Překvapivě mě ani tolik nebolelo tělo, jako duše. Probudila jsem se ve dvě ráno s hrůzným pocitem, že už musím vstávat a cvičit. Nejradši bych zalezla zpátky do klobouku, jako ten kreslený králík.

2. Asi hodinu se mi nedařilo znovu usnout, protože mi v hlavě běžel "best of" z těch nejhrůznějších momentů předchozího dne. Fakt, že mezi jednotlivými koly Muay-Thai v ringu je jen minuta pauza a během ní se musí dělat kliky. Kua. Jaká je to jako pauza, když má při ní člověk dělat kliky? Byť jen deset v kuse, velmi brzy se to přejí. Nebo to, že trenér boxu lže. Opakovaně mi říká, že "tohle je už poslední cvik/kolo", a pak přidá další!! Nevím, jestli by pro mě bylo horší vědět, že "tuhle hrůzu musíš dělat ještě 30x", nebo opakovaně zažívat to zklamání, když se vyjeví, že tohle nebylo posledních 30 sekund balancování v kliku na tyči položené na čince, jak slíbil. 

Thajskem ku zdraví: protože, proč ne? (1)

1. Po dobu příštích dvou měsíců se tu ode mě nebudou objevovat filmové recenze, ale zážitky z Thajska. Doufám ovšem, že kolega Kverulant nás nenechá v naprosté filmové temnotě a aspoň tu a tam se tu objeví nějaký nový článek i od něj.

2. Proč jsem v Thajsku? Ne, nehnala mne sem vidina levného sexu, nebo genitálních překvápek, nýbrž touha zkvalitnit svůj život tím, že si zacvičím, něco nového se naučím v oblasti bojových umění, při tom snad i trochu zhubnu, a ještě budu mít novou inspiraci na psaní.

3. Vybrala jsem si tréninkový camp Kombat Group, který vede několikanásobný mistr světa v Muay Thai, Christian Daghio. Sympatický Ital, který Thajskem a v Thajsku žije již od svých 20 let. A Muay Thai je opravdu hluboce zasvěcen. Není takovým tím majitelem fitka, který by sám bydlel někde jinde. Není tím člověkem, kterého by zdejší klienti neviděli jinak než na plakátu. Naopak. On i jeho rodina bydlí přímo v campu, 10 metrů od ringu, stejně jako my. A je tu každý den, cvičí a jde příkladem.

Potřebujeme i Váš hlas!

Recenze: Špunti na vodě - další kino tragédie [2/10 A.S.]

1. Jako člověk, kterého baví filmy Adama Sandlera (ano, píšu to s vědomím, že si říkám o další příval hejtu a námitku, že člověk, co se baví u Sandlera, nemá nárok o něčem říkat, že je to hloupé) snesu v komedii leccos. Nevadí mi fekální humor, nevadí mi jednoduché zápletky, nevadí mi prvoplánová groteska. Tedy když to něco kompenzuje. Špunti na vodě bohužel nemají nic, čím by vyrovnali fakt, že jde o film, který působí jako: i) by byl bez scénáře (opsání základního schématu od S tebou mě baví svět nepočítám za scénáristiku), ii) vznikal totálně bez peněz (tak pouťově inscenační a hlavně do komedie nevhodnou hudbu a špatnou kameru, které se nedaří ukrýt nedostatek fondů, člověk jen tak nevidí), a iii) ač v ní hrají jindy třeba dobří herci (Langmajer, Liška, Polívková), tak bohužel i oni zde působí herecky místy ochotnicky, protože všechny role jsou přehrávané a karikaturní.

2. "Příběh" je o 3 ženách, které se celý film jeví jako totální semetriky, hysterky a obecně prostě ženy, se kterými musí být skutečně peklo pobý.  Chtějí potrestat své 3 muže za to, že jsou ulhaní, nezodpovědní a neposlouchající kreténci. A ti mají být potrestaní tak, že jim ženušky hodí na krk děti a odjedou na dovolenou. A má nastat zábava z toho, jak si tatínci neví rady se svými ratolestmi. Což je v dnešní době tak opelichaný koncept a nechutný stereotyp, že už to mě vlastně popudilo.

Recenze: The Zookeeper's Wife - ukňouraná Jessica kazí jinak dobrý film [6/10 A.S.]

1. Film The Zookeeper's Wife má jistě dobrý úmysl a skutečně velmi zajímavý příběh. Bohužel díky hlavní představitelce, která, místo aby vystupovala coby silná odvážná žena, jen celý film fňuká jako  porouchaná lesní víla, které právě někdo šlápl na malíček, je snímek rozmnělněný do ukňouraných záběrů modelky z reklamy na OB tampon. Která zní jako kdyby právě zjistila, že jí ta hygienická pomůcka nejde vyndat. Knííík!

2. Film je o Antonině Zabinski. Nepodařilo se mi dohledat žádné autentické audio rozhovory této Polky narozené v Rusku. A to Rusko má možná vysvětlit, proč má její představitelka, Jessica Chastain, ve filmu jako jediná tak výrazný slovanský přízvuk. Zřejmě proto, aby divákům dali najevo, že je původem z Ruska? Nebo spíš proto, že se do toho hollywoodská herečka příliš zažrala a došlo tak ke stejnému průšvihu s přízvuky jako ve filmu Anthropoid? Kdy herci Murphy a Dornan ve své snaze o to, aby zněli jako Čechoslováci, měli silnější východoevropský přízvuk v angličtině než skuteční Češi?

3. The Zookeeper's Wife se soustředí na období druhé světové války a na pár manželů, Antoniny Zabinski a Jana Zabinski. Jan byl přední polský zoolog a ředitel Varšavského zoo - Antonina byla původně učitelka koketující s uměním (hrála na klavír, publikovala knihy, malovala), která ale měla také jakési zoologické vzdělání a svému manželovi pomáhala pečovat o zvířata v zoo i doma. Když nastala válka a Hitler se chystal vyhladit (nejen) polské židy, rozhodli se jich manželé Zabinski co nejvíce zachránit. A to tak, že Židy postupně pašovali z Varšavského žido-ghetta a ukrývali je v opuštěných zvířecích klecích a u sebe doma do té doby, než jim domluvili možnost útěku a úkrytu někde jinde. Spoiler: zachránili tak 300 lidí. Někteří z nich žili v zoo pár měsíců, jiní roky. Úctyhodná činnost, jež fungovala díky spojenectví mnoha tisíc lidí, kteří se organizovali za účelem pomáhání polským židům přežít období války.

Recenze: Ghost in the Shell 2017 - vizuální mlask, obsahové splask [6.3/10 A.S.]

1. Film Ghost in the Shell se nejvíc bude líbit těm, kteří vůbec netuší, co nějaké Ghost in the Shell je, žádnou jeho předlohu nikdy neviděli a od filmu neočekávají hloubku. Čímž nechci říct, že snímek je vyloženě špatný, jen asi není ideální pro fanoušky originálu/originálů.

2. Pro ty bude totiž tenhle "reboot" (protože on to ani není pravý remake) frančízy původně japonské manga, později skvělého anime filmu, zklamáním. Ale to se dalo čekat. Kór když scénář psala zase skupina lidí a jeden z nich (Ehren Kruger) má scénáristicky na svědomí poslední 3 (tedy ty horší a nejhorší) Transformátory.

3. Ale aspoň že co filmu chybělo díky tomu, že Hollywood a nezajímavý režisér Rupert Sanders změnili, co mohli, a film zjednodušili pro diváka obsahově, se mu snažili vynahradit vizuálně. A vizuálně je film skutečně podnětný a vyplatí se na něj jít ve 3D nebo ve 4D a do toho světa se tak mít možnost maximálně vnořit. Mimochodem -  byl to můj první zážitek s 4D kinem a musím říct, že pro tento typ filmu je asi ideální a že mě ty pohyby křesla hodně bavily. Klidně jich mohlo být i víc.

4. Příběh tohoto Ghost in The Shell je takový... nijaký. Protože v roce 2017 už holt cyber-punk zjednodušený do "jsem robot nebo člověk a mám vůbec duši?" a "někdo potenciálně zlý mě chce zničit, protože jsem (potenciálně) mašina" je taaaak, ale TAAAK obnošený. Nemá ani cenu ho moc popisovat. Tak jen ve zkratce: roboto-kyborgo-člověk hledá ve svém nitru podstatu roboto-kyborgo-člověčenství a ostatní mu v tom různě brání či pomáhají. Děj je předžvejkaný do jednoduchých zkratek, rádoby hlubší myšlenky působí obnošeně.

Recenze: Personal Shopper - mystery s trochou erotiky [7/10 A.S.]

1. Personal Shopper je taková malá, něčím zajímavá podivnost, která člověka nakonec do sebe vtáhne. A není to jen díky tomu, že Kristen Stewart tam stráví pár scén polonahá. Režisér Olivier Assayas s Kristen pracuje již podruhé, poprvé na Clouds of Sils Maria, které Kristen Stewart zaslouženě přihrály pár cen a nominací na nejlepší herečku ve vedlejší roli, a v Personal Shopper si režisér s herečkou vyloženě jeden druhého užívají.

2. Personal Shopper je typický film, u kterého budete při sledování tušit, že si ho režisér i sám napsal. Protože podobně jako u filmů Davida Lynche (a tím nechci filmy srovnávat kvalitativně), který si své snímky také píše sám, je konečný výsledek natolik matoucí, nebo řekněme "provokující", a tak účelově neservíruje divákovi jednoznačné odpovědi, že by bylo s podivem, kdyby režisér natáčel vizi někoho jiného.

3. Film je o mladé Američance v Paříži. Maureen (Kristen Stewart, minimalistická a zádumčivě neurotická jako obvykle) je introvertní a trochu labilní dívka, které nedávno zemřel bratr (dvojče) Lewis. Lewis byl, stejně jako ona, médium schopno komunikovat se zemřelými. A Maureen teď doufá, že jí Lewis ze záhrobí dá nějakou zprávu o tom, jak se tam má. 

4. Za tím účelem Maureen chodí do domu, kde Lewis zemřel, a tam čeká na znamení. Dělá to již několik měsíců a zatím je to snaha neúspěšná. Mezi čekáním na to, až se zjeví Lewis, Maureen pracuje pro sebestřednou celebritu/supermodelku Kyru (Nora von Waldstatten) jako její "osobní nákupčí". To znamená, že za ní chodí vyřizovat různé pochůzky, nejčastěji nakupovat nebo vypůjčovat a vracet drahé oblečení a šperky. Proč Maureen, která sama ve filmu chodí ve vytahané mikině a neukáže jakýkoli zájem o šperky, oblečení nebo módu obecně, je zrovna takový guru přes styl a doplňky, nám film neřekne. Stejně jako nám neřekne spoustu dalších věcí, které by se divák rád dozvěděl.

Recenze: Power Rangers - není to nejhorší, ale je to jen pro děti [5/10 A.S.]

1. Saban's Power Rangers natočil, jako svůj druhý celovečerní film, režisér Dean Israelite. Jeho prvotina, Project Almanac, o skupině teenagerů cestujících časem, se mi docela líbila, kazil jí jen ten formát (found footage) vlastně.

2. Power Rangers 2017 mají dva významné problémy: A) většinu filmu se věnují tomu, jak se budoucí Power Rangers vlastně potkali a co všechno museli spolu prožít a zažít, než se z nich stali Power Rangers, tedy ochránci vesmíru, kteří morfují do různě barevných a silných super-hrdinů. B) Elizabeth Banks v roli hlavního padoucha (padoušice) jako Rita Repulsa není dostatečně zlounská, děsivá, ani repulsivní. Vlastně jí to docela i sekne. Ale bát se jí moc nedá, je spíš vtipná.

3. Dalším slabým místem je scénář obecně, protože hlavním postavám nedal dostatečně uvěřitelné osobnosti. Leader Power Rangerů je prostě nudný Mirek Dušín, Asiat je tam jen pro zábavu, autista-černoch asi pro tabulky a dvě holky, z nichž jedna je rebelka a druhá jako psychopatka (s potenciálně gay tendencemi, za což údajně v Rusku film promítají jako mládeži nepřístupný) - celý tým působí příliš ploše a jednorozměrně.  Ale to by se asi dalo překonat, kdyby se k tomu, než se z nich stanou Power Rangers, neplácali tak dlouho!

4. Za scénářem stojí skupina asi sedmdesáti sedmi osob, z nichž má cenu jmenovat jen Johna Gatinse, který napsal povedený Zemeckisův film Flight. Scénář se tentokrát nestal nesourodou mozaikou různých smyslů pro humor a vzájemně nepasujících zápletek, jak to občas u těch skupinových děl bývá, ale prostě se rozplizl do jakéhosi homogenního amarounu, který má už po expirační lhůtě a proto se nepřetvoří v to, co by divák doufal.

Recenze: Life - podstatně horší Sunshine. Plus jedna nasraná medůza [5/10 A.S.]

1. Miluju sci-fi. Miluju horory. Miluju vyvražďovačky. Ale Life je tak neoriginální a stupidní snímek, že ani moje láska k žánrům, ke kterým se hlásí, to nezachránila. 

2. Možná hlavně díky tomu, že se filmu účastnilo několik kvalitních herců a snímek se svým povedeným trailerem snažil předstírat, že bude úrovní spíš v kategorii  filmů jako je Marťan, Interstellar, nebo aspoň Gravity, nikoliv Battlefield Earth, Aliens vs Avatars, nebo Critters 4 - na které ale  zase neměl zábavností.

3. Příběh o posádce složené převážně z naprosto dementních a psychicky labilních jedinců, kteří by se vůbec neměli být schopni dostat jako astronauti NASA na takovou misi, se točí kolem sekvence různě špatných rozhodnutí, z nichž to nejlepší je to první, kdy se rozhodnou balíček z Marsu, (obsahující jim neznámý a v té době spící shluk buňek) pozvat na mezinárodní vesmírnou stanici, aby ho tam mohli zkoumat. Od momentu, kdy mají tu věc na palubě, se už zásadně všichni chovají tak, aby dali svůj život a životy zbytku posádky, případně i všech lidí na zemi, co nejsnáze všanc.

4. Jelikož film, který mne v kině potkal o pár dní dřív, byla taky vyvražďovačka, nemůžu si nepostesknout, o kolik líp byl tenhle aspekt zvládnutý právě v The Belko Experiment. Kde se většina postav chovala tak, že jim šlo věřit, že nechtějí za pár minut zhebnout. Snímek Life se ale rozhodl jít jinou cestou. A navíc ještě mixoval různé žánry, aniž by byl jednomu konkrétnímu z nich věrný. K tomu mne nezaujal ani atmosférou, jelikož tu narušovaly stupidní dialogy a nezajímavost všech postav a zkratkovitost osobností, které jim scénář přisoudil.

Dojmologie: Jak se žije v USA (komunita, stereotypy, a to slovo na N)

1. Během svého dosavadního života jsem postupně žila na různých místech. Mimo ČR a USA pak nejdéle v Anglii, ale nějaký čas jsem (nejprve za účelem dovolené, následně práce) strávila třeba i v Indii. Každá z těchto zemí a komunit měla svoje specifika a všude se mi líbilo, i když všude díky něčemu jinému.

2. To, co se mi líbí na životě v USA, je často i to, co jiní Americe vyčítají. Navenek skoro neustále projevovaný optimismus, smysl pro vytváření komunit a podporování příslušnosti v takových komunitách. Z pohledu Čecha, člověka, který vyrostl obklopen lidmi, kteří veřejně vyjadřují spíš cynismus a individualismus (možná pochopitelně, v kontextu historie České republiky), bylo přestěhování do Ameriky zajímavou změnou. 

3. Když v amerických filmech vidíte ten silně projevovaný patriotismus, časté mávání americkou vlajkou, všudypřítomné nadšené výskání a objímání a obecně více veřejného vyjadřování emocí, je možné se nad tím ušklíbnout a dát tomu nálepku "hrané", "povrchní", "stylizované" nebo klidně i "hysterické". Nebo cokoliv jiného negativního. Ale když tu člověk nějakou dobu žije, tak zjistí, že se v tom docela dobře existuje. A že pokud je to hrané či stylizované, tak je to hrané a stylizované velmi dobře, a jestli to něco není, tak povrchní. Nebo aspoň ne z mé zkušenosti a v mém okolí. Anebo si to tak jen maluju, protože se mi tu tolik líbí? Třeba proto, že se tu lidi na ulicích víc usmívají, jsou komunikativnější a v létě mám ani ne hodinu od bytu pláž? Mimochodem, pár let mi trvalo si to naplno uvědomovat, jak dostupné je tu moře (teda oceán). Že člověk z kanceláře může odpoledne vyrazit rovnou na pláž a pořád být doma ten samý den na večeři.

Recenze: The Belko Experiment - super zábava pro milovníky gore [8/10 A.S.]

1. Svým novým filmem, The Belko Experiment, si to Greg McLean, režisér příšerně stupidního a naprosto neděsivého hororu The Darkness, u mě dost vylepšil. The Belko Experiment je totiž nesmírně zábavný, příjemně napínavý, velmi krvavý a brutální thriller s náběhem do hororu.

2. Příběh je o cca 80 Američanech, kteří pracují pro tajemnou firmu s názvem Belko. Jednoho dne se jejich pracoviště, kterým je vládní budova v Kolumbii, celé samo najednou opancéřuje a oni zůstanou zajatí uvnitř s tajemným hlasem, co jim přes interkom zadává úkoly. Které když nesplní, tak budou postupně umírat. Námět je jednoduchý ve své základní myšlence, ale autoři si dost vyhráli jak s postavami, které se nám ve snímku představí, tak se způsoby smrti, které na plátně uvidíme.

3. Troufám si tvrdit, že každý, kdo někdy pracoval v nějakém korporátu, bude mít z tohoto filmu větší potěšení než ostatní. Protože dobře zná kancelářskou "politiku", interní mechanismy a typy osobností, které se sice vyskytují prakticky v každém kolektivu, ale v kanceláři mezinárodní korporace jsou extrémně typizované až archetypální. Vždycky je tam nějaký slizák, nějaká modelka, dobrácká teta, jakýsi flink, srábek, arogantní vůdce, přirozený vůdce, klaun, mlátička, hnusná ženská a takový ten tichý chlápek, co se drží svého stolu, u kterého sedí s hlavou neustále zabořenou v monitoru, a vy nevíte, jestli to znamená, že poctivě pracuje, nebo že kouká na porno, ve kterém Japonec souloží s týden mrtvými vačicemi.  A teď si představte, že tahle parta dostane vážně míněné ultimátum: vyvraždi třetinu svých kolegů, nebo vyvraždíme tři čtvrtiny celé skupiny. A je nesmírně zábavné, jak se kdo z party s takovým příkazem vyrovnává, jaké se tam tvoří menší skupinky, odboj proti některým z nich a divák při tom může příjemně přemýšlet nad tím, jak by se v takové situaci asi rozhodoval on sám. 

Recenze: A United Kingdom - Gone Girl je opět gone, tentokrát v Africe [7.3/10 A.S.]

1. A United Kingdom je nový snímek od další ženy, tentokrát anglické režisérky Ammy Assante, která se opět (po Belle) ve své filmografii zaměřuje na problémy související s tím, jakou má kdo barvu pleti a jaká mu v žilách koluje krev.

2. Ústředním hrdinou filmu United Kingdom je Seretse Khama (David Oyelowo). Vznešený Afričan, který se narodil do královské rodiny vládnoucí na dnešním území Botswany, a v té době protektorátu Velké Británie zvaném Bečuánsko. Nutno říct, že Bečuánsko se do područí Britů dostalo na žádost Khamova dědečka, který v roce 1875 požádal Brity o ochranu před rozpínajícími se Afrikánci. To ještě ale nevěděl, že mají tolik diamantů. Botswana, ne Britové. Dědeček byl zdá se pěkné kvítko, protože se k moci dostal tím, že udělal převrat proti svému vládnoucímu otci a eště se politicky musel zbavit bráchy,  a v zemi pak zavedl přísné zákony proti dovozu a distribuci alkoholu, ale to je na jiný příběh. Tenhle film je o jeho vnukovi, kterým byl Seretse Goitsebeng Maphire Khama, narozen roku 1921 v tehdejším Bečuánsku.

3. A ten se proslavil zejména dvěma věcma: A) vzal si neurozenou bělošku, navíc Angličanku, žádnou kmenovou předvybranou domorodkyni, jak by se slušelo a patřilo, a B) spoiler: stal se prvním Botswanským prezidentem. No a film United Kingdom vypráví o tom, jak složité to chudák s tím vším měl, jaké to bylo drama, jak náročné bylo v Africe v letech 1947-1965 být černochem, který byl zamilovaný do bělošky, a co vlastně obnáší taková malá politicko romantická revoluce.

Recenze: Kedi - povídání o kočkách z Istanbulu [7/10 A.S.]

1. Kedi je dokumentární snímek v délce kratšího celovečerního filmu, který natočila jako svůj první delší film turecká režisérka Ceyda Torun. A film je celý o kočkách. 

2. Jenže díky tomu, že je o pouličních kočkách, které žijí v ulicích Istanbulu, je taky o Istanbulu. Což je krásné a zajímavé město, které nám Ceyda umožňuje tímto způsobem poznat trochu jinak než TripAdvisor.

3. Já osobně kočky preferuji nad psy, takže pro mne bylo nadmíru příjemné snímek sledovat. Istanbul se mi jako město líbil a plánuji se do něj určitě někdy vrátit, protože 2 dny v roce 2010 nebylo určitě dost. Ale koček tam byla všude spousta, to je pravda, to si pamatuju. Přestože Istanbul mi není tedy úplně neznámý, mi z něj Kedi ukázalo něco víc. Některé jeho zajímavé obyvatele a jejich vztah ke kočkám.

4. Kedi představí mnoho kočičích "postav" a blíž se zaměří asi na 7 koček, které mají jméno a nějaký vystopovatelný osud. Je tam kočka "Psycho", která péruje svého druha jako správná semetrika a agresivně si hlídá svoje území.  Její příběh je asi nejvtipnější. 

5. Ale nesmíme zapomínat, že film je dokument, tedy ačkoliv se divák seznámí s několika kočkami blíž, nedostane se mu toho potěšení, aby sledoval jejich příběh nad rámec dvou tří náhodných setkání s tou kterou kočkou na ulici. A to ani když se zrovna na kameře začne dít něco zajímavého, kočičí tvorové tam rozjedou akci, která má zápletku a člověka zajímá, jak to dopadne, tak se to třeba už nedozví. Protože je to dokument a kočky popoběhnou někam jinam, kam už je kamera nemůže sledovat a máme smůlu.

Recenze: Land of Mine (Under Sandet) - kvalitní reklama na dánské pláže [8/10 A.S.]

1. Dánský koprodukční snímek Under Sandet (zde v USA v distribuci pod dvojsmyslným Land of Mine) vypráví o skupině velmi mladých německých vojáků, kteří byli během druhé světové války zajati v Dánsku a po skončení války tam byli nuceni pracovat na čištění tamních zaminovaných pláží. Od německých min různého druhu.

2. Skupina je tvořena ze 14 teenagerů, z nichž většina vypadá tak na 15-16 let, a samozřejmě o to víc je vám jich líto poté, co (záhy po začátku filmu) začnou postupně vylétávat do vzduchu. Díky nedostatečnému vyškolení a příliš drsnému zacházení, kterého se jim od Dánů dostalo.

3. Celý snímek je vlastně jen sledování toho, jak se tahle parta nedobrovolných zajatců snaží: a) splnit úkol, kterým je vyčištění pláže od cca 45 tisíc nevybuchlých min a b) přežít to přes fakt, že k takovému úkolu nebyli dostatečně vyškoleni, nedostávají najíst a je s nimi nakládáno jako s otroky. Kterým se pro zábavu občas někdo ještě přijde vymočit (či hůř) do obličeje. Ale to, co snímek povyšuje nad obyčejné "pity bomb porn" je, jak se dánskému režisérovi Martinovi Zandvlietovi (který si k filmu napsal sám i scénář) povedlo bez schématické nucené představovačky postav vykreslit jednotlivé osobnosti různých chlapců a odlišit je od sebe, aby je divák snadno rozeznal. A to ačkoliv to všechno byli Árijci v uniformách. Nemůžu to nesrovnat s včerejším King Kongem, který práve v tomhle zklamal, a to přesto, že se nám tam postavy úmyslně představovaly pomocí otřepaných frází ilustrujících, jak měl kdo z nich těžké dětství. Tady nic takového neproběhlo a přesto bylo víc jasné,  kdo má jakou osobnost a proč.

Recenze: Kong: Skull Island - ideální dobrodružný film na líné nedělní odpoledne [6.6/10 A.S.]

1. Kong: Skull Island má vedle prima triků jedno plus. A tím je jeho režisér, Jordan Vogt-Roberts, který před Kongem natočil jediný film: The Kings of Summer, který patří mezi mé oblíbené. Ale Kong má také jedno velké mínus. A tím je skupinový scénář. Nešvar, který z mé zkušenosti ve většině případů neskončí zrovna dobře.

2. Příběh, který trpí především přelidněností (něco jako Suicide Squad, prostě příliš mnoho postav a tím pádem minimální šance na to, aby divák poznal všechny nebo aspoň některé z nich trochu víc), napsali: Derek Connolly, který napsal slabý Jurrasic World, ale výborné Safety Not Guaranteed, Max Borenstein (slabá Godzilla 2014) a podle mě přeceňovaný Dan Gilroy, kterému se povedl jedině Nightcrawler. 

3. Do příběhu o tom, jak se výprava složená z geologa, bioložky, stopaře, manažera, fotografky, záhadologa a hromady (skutečně hromady!) vojáků vypraví na tajemný ostrov ve tvaru lebky, kde údajně může být rozličná, dosud neobjevená flóra a fauna, se prostě dostalo příliš mnoho lidí, motivací a osobností. Z nichž v důsledku nebylo možné poznat vůbec žádnou, takže se scénář uchýlil k opravdu bolestnému zjednodušování. Typu: "armáda = bad, fotografka s kozama = good" ve dvou nesmírně bolestných větách:"photography is more powerful than guns" (yeah, say hello to my little friend, you dildo) a "we must win at least this war" - příběh se totiž odehrává v období konce vietnamské války. Uff.

Near Dark (1987) - 7/10

Caleb je nadržený mladík někde na středozápadě USA, který jednoho večera vyráží zasunout do města. Má všechno potřebné k úspěchu - krabičku cigár, auto s nákladní korbou a dekou plus kovbojský klobouk a sebevědomí. Když potká blondýnku Mae, ostříhanou na kluka, ignoruje její poetické plkání o noci a slíbí jí svezení domů. Blondýnka Mae však nejenže nadrženému kovboji odolává a po nějaké době zpanikaří, že se nestihne dostat do svítání ke své rodině. Caleb má z blondýny legraci i poté, co ho blondýna při pokusu o polibkové znásilnění kousne do krku, ale sranda končí, když mu začne při východu slunce být hodně na chcípnutí. Chytrý divák tuší, že takhle rychle by se HIV do AIDS nezkonvertovalo, což znamená, že Mae je upírka a Caleb teď patří do její "rodiny". Upírský horor v posledních 15 letech znamenal latexovou Kate Beckinsale v Underworldu nebo nesnesitelný Twilight, ale nezabráním ztrátě všeho zájmu zmínkou, že zbylí členové upírské rodiny jsou Bishop, Vasquezová a vojín Hudson plus cynický harant? Režíruje Kathryn Bigelow, proslavená jako režisérka s koulema.

Tradiční rodina

Recenze: Get out - Jordan Peele má víc, než jen smysl pro humor [9/10 A.S.]

1. Get Out pro mě v kině bylo velmi příjemným překvapením. To, že je Jordan Peele talentovaný komik a obecně dobrý herec je asi všem, co aspoň trochu znají jeho tvorbu, jasné. Dokázal zlepšit i jinak nic moc snímek Keanu, a přidal něco i do své malé role v seriálu Fargo (jehož první sérii samozřejmě kraloval Billy Bob Thorton). Ale že jeho režijní debut bude takhle povedenej snímek, to asi čekal málokdo.

2. Get Out zdánlivě vypráví jen o tom, jak je černoch (výborný Daniel Kaluuya, odpusťme mu Welcome to the Punch) nervózní z prvního setkání s rodičema své (bílé) dívky (Allison Williams, aneb Marnie z Girls), za kterými jede tento mladý atraktivní smíšený pár poprvé na víkend.

3. Ovšem během návštěvy se záhy začnou dít dost podivné věci, které hraničí na pomezí "ta holka má nějaký divný rodiče, nojono, to se stane" versus "tady brzy začnou lítat hovna, spas se kdo můžeš". Divák během sledování příběhu nějakou dobu asi taky pochybuje o tom, která z těhle dvou verzí přístupu je ta vhodnější a analyzuje, jestli podivně se chovající rodinka a spol jsou upíři, zombíci, roboti, ufouni, náckové, členové KKK, jiní zvláště nebezpeční šílenci, nebo jen normální důchodci, co prostě příliš dlouho žijí mimo regulérní civilizaci.

4. Peele, který si k filmu i sám napsal scénář, opravdu režijně hodně překvapil. Film totiž působí neuvěřitelně soudržně, má minimalistické, ale velmi kvalitně řízené a realisticky působící herecké výkony, a tajemnou atmosféru, která se nezhroutí ani v bodě, kdy je divákovi odhaleno, která z těch možností, o kterých do té doby asi přemítal, je ta správná.

Recenze: Collide - absurdně tupý akčňák [3/10 A.S.]

1. Collide je hodně nepovedný film o světě drog, zbraní, podvodů a lásce. Zasazený v Německu. Obsahující spoustu nepovedených přízvuků, a hlášek které velmi okatě útočily na status kultovních, ale padaly vedle. Včetně těch kolem Burta Reynoldse (toho kvalitně umí využít jen seriál Archer). Collide je něco jiného. Je to film, který zklame. Film, ve kterém hodně ochotnicky hrají jindy dobří herci jako Anthony Hopkins, Ben Kingsley, Nicholas Hoult a Felicity Jones. Ten samý Nicholas Hoult, který díky filmu About a Boy dostal BAFTU, a zdařile hrál i v posledním Mad Maxovi. Ta samá na Oskara nominovaná Felicity Jones a oskaroví Hopkins a Kingsley. Je to důkaz toho, že ani sebelepší herec nehraje vždy dobře, když má slabej scénář a režiséra. Dopadne to pak tak, že se divák stydí, za to co na plátně vidí. A heleme se, to se rýmuje! To se mi líbí! 

2. A kolik se na tom podílelo lidí! Avšak za tenhle film jenom posměch sklidí. Neb na kvalitě nás zejména scénář šidí. Působivé je v něm jen to, jak kaskadéři auta řídí. Divák ovšem po smyslu filmu marně se u toho pídí. Ačkoliv ti herci v akci jsou převelice hbití.

3. Hopkins hraje drogového bosse, kterého Kingsley, jeho distributor, nenávidí.  Hoult je Kingsleyho poskok, který se přichomýtne k jistému krveprolití. Způsobené tím, že jeho milá, Felicity Jones, je v situaci, kterou ji jistě nikdo nezávidí. Má špatnou ledvinu, a bez ní si ti dva, Jones a Holt, svůj milenecký vztah dlouho neužijí. Avšak bez peněz ledviny nejsou, a při honbě za nimi, Hoult prožije mnoho peripetií.

4.  Herci přehrávají, režisér je nechá, a zvláště u akce je kameraman šťastný jak ta blecha. Povedená je tam ale jen jedna scéna, při které sexy bourák vjede pod kamión tak, že by z toho vlhla blahem nejedna film sledující žena.

Recenze: Table 19 - mišmaš z rukou slibných tvůrců [4.3/10 A.S.]

1. Table 19 je taková malá filmová absurdnost. Která se na první pohled může zdát jako prostě čistě špatný film, ale to je jen zdání, které klame. Teda částečně. Částečne to prostě je nepovedené. Nicméně! Přes to, že ten film není dokonalý, ani skvělý, ani super zábavný, ho ke zhlédnutí spíš doporučím, než-li ne. And here is why:

2. Režisérem téhle podivnosti (která se podle traileru i mistního marketingu bohužel maskuje jako klasická rom-com) je Jeffrey Blitz. Což je na Oskara nominovaný dokumentarista a sitcomista (natočil i pár epizode amerického Office) a full feature točí podruhé od roku 2007, kdy natočil Rocket Science, také nepříliš povedenou komedii, také s Annou Kendrick. Takže režie moc naděje sama o sobě nedává, ano. Ale zajímavější je kdo Table 19 napsal. Protože to je velmi zajímavá bratrská dvojice Jay and Mark Duplassovi, kteří mají za sebou můj oblíbený film Cyrus, sitcom Togetherness  a Mark hrál a improvizoval ve FANTASTICKÉ League. League už propaguji dlouho, a opravdu stojí za pozornost, a je úplně jedno, že je o americkém fotbalu. Ale zpět k Table 19. Duplassovi měli film i původně režírovat a je velká škoda, že to nedopadlo, určitě by snímek dotáhli do kvalitnější podoby.

3. V příběhu o skupině lidí, kteří se vzájemně neznají, ale sejdou se u jednoho svatebního stolu (s číslem 19) se sešel ensemble velmi kvalitních herců s komediálním potenciálem na to, aby výsledek byla pecka. Scénář byl správně černohumorný a prezentoval různé ujeté osobnosti a situace, na to, aby zaujal alespoň okrajové úchyláky, jako jsem třeba já. Bohužel ale nebyla zvládnutá režie, A/NEBO z finálního sestřihu chyběly scény, které původní scénář měl a z nějakého důvodu o ně přišel.

Recenze: The Shack - cesta za Bohem a zase zpátky [3,6/10 A.S.]

1. Jelikož jsem aktivní ateista (ve slabých chvílích agnostik, a v zákopech či turbulencí se otřásajícím letadle tradiční oportunistický ubožák žadonící o spásu), mohlo by se zdát, že k filmům s religiózní tématikou budu mít odpor, nebo se jim budu vyhýbat. Nikolvěk. Možná i naopak! Filmy o Ježísovi a spol. mě vždycky dost bavily. Ať už šlo o Jesus Christ Superstar, Life of Brian, The Last Temptation of Christ nebo příjemné potěšení z minulého roku Last Days In The Desert (Mýval doporučuje, a možná někdy i napíše recenzi), ty příběhy mne velmi zajímaly a celá ta "mytologie" kolem Boha (nebo bohů) je mi sympatická, i když osobně se s žádnou z nich neztotožňuji.

2. Vadí mi pouze pokud filmy příliš víru tlačí,  prezentují ji zcela slepě a uchylují se k stupiditě a špatnému řemeslu (např Miracles from Heaven), nebo když přes velmi zajímavý námět nedotáhnou historické souvislosti tak, aby dávaly smysl (talking to you, Risen!).

3. K otevřené křesťanské propagandě tedy přistupuji opatrně, a většinou mě spíš těší, když film nějakou tradiční církev nakrkne (jako třeba Kazantakis nebo Monthy Pythoni), než potěší. Film The Shack byl ovšem natočen podle bestselleru od Williama P. Younga. A v jedněch kostelech ho pastoři a kněží dávali za příklad a svým ovečkám radili ho číst, a v druhém ho zakazovali, nebo dokonce označovali za nebezpečný. To mě nakonec vlastně docela navnadilo, a před vstupem do kina naplnilo očekáváním, přesto, že kritici film zatím dost drtěj. Na Rotten Tomatoes mezi top critic má snímek momentálně 0, což také o něčem vypovídá, ale poté co ta samá skupina lidí dala té hrůzné slátanině Before I fall 83%, už nevěřím ničemu.