Recenze: 7 Days In Entebbe - jde žid, Němec, Izraelec, Uganďan a Francouz po letišti… [5.7/10 A.S.]

1. 7 Days In Entebbe je film o reálném incidentu, který se odehrál v roce 1976, kdy aktivistická (teroristická) skupina bojující za práva Palestinců unesla letadlo mířící z Tel Avivu do Paříže, přistála s ním v Ugandě a vyjednávala o propuštění zajatých Palestinců držených v Izraeli. A vyjednávala docela dlouho.

2. Díky čemuž nějakou dobu (7 dní, jak napovídá originální název filmu) všichni trčeli v leteckém terminálu v Ugandě, zatímco probíhala vyjednávání s Izraelem. Který ale paralelně připravoval vojenskou akci na záchranu rukojmí. Tato akce, nazvaná "operace Entebbe" (nebo také Operace Blesk), byla námětem již několika filmů a to, čím se nejnovější film režiséra José Padilhy od nich hlavně odlišuje, je fakt, že se jeho snímek 7 Days in Entebbe zaměřuje spíš na to, co se děje během toho týdne mezi teroristy a jejich zajatci než na samotné zachraňování rukojmí vojáky.

3. Proto pokud vás zajímají detaily toho, jak proběhla ta samotná záchranná akce, a chtěli byste na snímek jít hlavně kvůli tomu, varuji vás dopředu: budete zklamaní. Samotné záchranné akci se film věnuje jen v několika posledních minutách a to ještě velmi zvláštním způsobem, kdy ukazuje rychlou montáž z několika různých prostředí a situací a jen jedna její část se věnuje právě provedení toho vojenského zásahu. Ale jedna zase zajímavému tancování. Ale kvůli němu asi na tenhle film nikdo nejde. Hádám, že většina lidí na Entebbe půjde právě kvůli tomu plánu na záchranu unesených. Který měl své výzvy a překážky a kterého se účastnil třeba i Yonathan Netanyahu, starší bratr pozdějšího premiéra Izraele, Benjamina Netanyahu. A realizace toho plánu má své místo v historii a to nejen díky tomu, že se odehrával v cizí zemi a za výrazně složitých podmínek pro všechny zúčastněné.

Recenze: Annihilation - Garlandův sci-fi sen o jedné sci-fi knize aneb ženské putování za duhou [6.7/10 A.S.]

1. Alex Garland patří mezi mé oblíbené autory a režiséry. Na jeho nejnovější film Annihilation o skupině vědců (eh, tedy vědkyň) pátrající po způsobu, jak zastavit rozpínání nějaké zřejmě mimozemské duhové hmoty, která se objevila v USA a začala pohlcovat všechno kolem jednoho majáku, jsem se tedy velmi těšila. Proto se mi jen těžko píše, že se tak úplně nepovedl. A to hned z mnoha důvodů.

2. Dopředu je dobré říct, že se Garland významně odchýlil od knižní předlohy od Jeffa VanderMeera. Garland úmyslně tu knihu nečetl před psaním scénáře znovu a ví, že tam má mnoho věcí jinak, a proto považuje svůj scénář za něco jako "sen o námětu té knihy". Mně bohužel většina těch jeho změn připadá k horšímu. Až na tu hypnózu, co byla v knize, to je dějová berlička, kterou nemám příliš v oblibě. 

3. Ale i film sám se podobou, ve které jde teď v USA v kinech (a v ČR na Netflixu), odchýlil v několika zásadních bodech od Garlandova vlastního původního scénáře. Těžko říct, zda důvodem pro ty konkrétní změny (opět k horšímu) byl nějaký tlak ze strany studia, nebo to bylo Garlandovo vlastní rozhodnutí. Kolem filmu obecně panovaly neshody, producenti Rudin a Ellison se tak dlouho různě dohadovali, jaké změny udělat/neudělat, až se kvůli jejich rozdílným představám film ocitl na Netflixu místo v klasické kino distribuci přes Paramount.

4. Hlavní postavou Annihilation je bioložka a ex-vojanda Lena (Natalie Portman), jejíž manžel Kane se ztratil před rokem na nějaké tajné misi a ona by se nyní ráda dozvěděla, čeho se ta mise týkala a co se mu tam vlastně stalo. Pátrání ji zavede na (jak jinak) přísně střeženou tajnou vládní lokaci, kde se přidruží ke čtveřici žen, které se chystají jít k majáku po stopách právě té mise, které se účastnil i Lenin manžel Kane (Oscar Isaac). Skupinu tvoří: bioložka, psycholožka, astrofyzička, geomorfoložka a medička. Na rozdíl od knihy, kde je to bioložka, psycholožka, antropoložka a průzkumnice se zcela zásadní rolí. Ale v obou verzích příběhu jsou v té skupině pouze ženy. A to protože následují předchozích několik průzkumných skupin, které byly složeny ze samých mužů a neuspěly.

Recenze: The Strangers: Prey at Night - patriarchát je mrtev. Ať žije patriarchát. [5.3/10 A.S.]

1. Ve filmu The Strangers: Prey at Night se podruhé setkáme s třemi vrahy, kteří skrývají své obličeje pod plátěným pytlem, maskou pin-up girl a panenky. První film s nimi mě docela bavil, takže jsem se na pokračování těšila.

2. Bohužel na rozdíl od prvního dílu tady dostali psychopati do ruky čtyřčlennou rodinku překypující neschopností, letargií, možná až extrémním liberalismem (jinak si nedovedu vysvětlit tu neochotu zmáčknout spoušť i v situaci, kdy před vašima očima někdo vteřinu předtím opakovaně bodal obřím nožem do člena vaší rodiny) a všeobecnou zjevnou ochotou zemřít během své dovolené v odlehlém campu u strýčka Marvina.

3. Je to škoda a to o tolik větší, když si člověk vzpomene na pár hororů z posledních třeba dvou let, kde se konečně objevují chytřejší jedinci, kteří něco aktivně dělají pro to, aby smrti neskočili přímo na ostří nože / do palebné dráhy / pod sekeru / před auto / na kopí / před motorovou pilu / na penis apod. Například ve filmech jako: Happy Death Day,  Better Watch Out, The Belko Experiment nebo Get Out. Prostě připadalo mi, že za poslední roky se už hororů, kde je hlavní hrdina/hrdinové za idiota, který dělá samá špatná rozhodnutí, točí méně. A že by byla vážně škoda se k takovému stylu vracet. Nebylo by přeci daleko zajímavější sledovat na plátně člověka, který se aktivně brání, nechodí do sklepa po tmě, neotvírá tu hrací skříňku, na které je napsáno "neotvírat", nebere stopaře se sekerou v ruce a nechová se celkově prostě jen jako ta tupá ovce, která chce sebe i ostatní členy stáda dostat co nejdříve na porážku? Bylo.

Recenze: Death Wish - co zbude z Bruce, když mu vezmete humor a aroganci? [6/10 A.S.]

1. Death Wish s Brucem Willisem v hlavní roli je remake filmu Death Wish s Charlesem Bronsonem. Nebudu srovnávat, nemá to cenu a pokuste se to také nedělat. Příběh o lékaři, který žije spořádaným rodinným životem stabilně se chovajícího otce, manžela a pracovníka do chvíle, než mu manželku zabijí a dceru zbrutalizují neznámí útočníci, sice není originální, ani nijak chytrý, ale je záživný.

2. Trochu mi ovšem trvalo akceptovat Bruce v jeho nové herecké poloze. Tedy jako nehumornou a nesexy postavu, která nejenže většinu filmu truchlí, ale ještě navíc se u toho tváří jako právě splaskávající puchýř. Člověk prostě není u Bruce zvyklý na to, že by neposkytl aspoň trochu záblesků Johna McClana, Joe Hallenbecka, Mr. Churche, Korbena Dallase, Davida Addisona nebo aspoň Šakala. Záblesky toho typického ironického smyslu pro humor, sebevědomí přecházejícího do arogance, spousty vtipných průpovídek a občas i oné úsměvné zahořklosti a hlavně neutuchajícího sexappealu.

3. Willisův MUDr. Kersey je ale jiný. Vynikající chirurg, obětavý otec, co nechybí snad u žádného důležitého sportovního zápasu své dcery, a milující manžel, který nezapomene manželce ani po 20 letech soužití opakovaně skládat komplimenty a vyznávat lásku. Ale naprosto mu chybí charisma. Když mu film dá možnost se ukázat, ve scéně, kde Kerseyho obtěžuje vulgární divák hry na fotbalovém hřišti, Willis stáhne krovky a konflikt apaticky uklidňuje místo toho, aby ho přiživoval nebo záhy fyzicky náhle vyřešil. Jak mívají jeho postavy ve zvyku. Není to špatně, jen to je nezvyk. Ale darovanému Willisovi na plátně na charisma nekoukej. Buďme rádi, že je "zpátky".

Recenze: Wonder - film, ve kterém je víc falešného smíchu než v pornu falešných orgasmů [6.7/10 A.S.]

1. Na Wonder, snímek o fyzicky postiženém školákovi hledajícím svoji úlohu ve společnosti ostatních dětí, jsem se docela těšila. Ráda se koukám na Owena Wilsona na plátně, stejně tak oceňuju přítomnost Julie Roberts prakticky v jakémkoliv filmu. Malý Jacob Trembley, který zazářil ve filmu Room (neplést s The Room, předlohou pro zřejmě velmi povedený film The Disaster Artist), hrát také umí, takže do kina člověk mohl jít aspoň s pocitem, že ať už ho tam čeká cokoliv, bude to dobře zahrané.

2. Což víceméně bylo. Až na ten příšerný smích, který měl ilustrovat šťastné momenty jedné milující se rodinky, a řízený smích se extrémně nepovedl a bylo ho tam tolik, že jsem chvílemi čekala, kdy z plátna vyjde najevo, že to je reklama na zubní pastu nebo mnohočetné orgasmy. A to přitom Wonder režíroval talentovaný režisér Stephen Chbovsky (The Perks of Being a Wallflower s Emmou Watson).

3. Filmu nohy podtrhávaly hlavně dvě věci: fakt, že zřejmě kvalitnější knižní předlohu autorky R.J. Palacio scénáristé předělali do přeslazené a občas smysl nedávající pohádky a že hlavní roli malého postiženého Auggieho hrál nepostižený herec. Osobně nejsem zastánce teorie, že všechny role nutně musí být obsazeny tím, kdo i v reálném životě splňuje ty klíčové náležitosti pro tu roli (tzn. gay hrát geye, transexuál transexuála, postižený postiženého, slepec slepce atd.), ale na druhou stranu zrovna u dětské role by obsazení fakticky postiženého herce možná do snímku vneslo ještě úplně jinou hloubku. Plus by se mohly jeho reálné pocity a zkušenosti konfrontovat se scénářem, který napsali lidé, kteří nejenže sami žádné postižení nemají, ale ani s ním podle všeho nemají žádné hlubší zkušenosti. Ale umím si představit, že podobně postižené dítě, co by umělo hrát, nebylo jen tak k nalezení. Nebo alespoň to tvrdí producenti filmu, že jinak by ho bývali byli obsadili.

Recenze: Baywatch 2017 - podprůměrné ale snesitelné [4,3 A.S.]

1. Film Baywatch má jeden zásadní problém. Vnáší grotesku do prostředí, kde původně nebyla, a příliš u toho tlačí na pilu. Samozřejmě že na vině je špatný scénář, který slušným hercům nenabízí moc prostoru pro to, aby vytvořili kvalitní zábavu. Ale i ta změna žánru zamrzí.

2. Seriál Baywatch totiž bavil mimo záběrů na slečny v plavkách i tím, jak pitomoučce vážně braly jeho postavy své prostředí, aniž by si z něj nebo sebe dělaly legraci. Tvůrci filmu Baywatch měli asi za to, že v roce 2017 už takhle hezkou filmovou naivitu nebude možné beztrestně opakovat, a že tedy snímek musí sám sebe viditelně shazovat. Což mohla být dobrá cesta, ale škoda že si na to nenajali kvalitnějšího scénáristu.

3. Zac Efron, Dwayne The Rock Johnson a parta víceméně krasavců a krasavic (kterým kraluje Miss World Priyanka Chopra, v roli "záhadné" podnikatelky) na pláži vytvoří společenství krásných ale tupých postav. Které na jednu stranu  velmi vážně prožívají svou práci (zachraňování potenciálních se topících a udržování bezpečí pláže, aneb "hlídání pobřeží"), ale na druhou stranu dělají zjevně groteskní a rádoby komické ale ve skutečnosti hloupé věci. Jako že si nechají kapat tuk mrtvého muže do pusy, když by stačilo jen otočit hlavu nebo si zakrýt tvář řukama. Ale to by Zacovi nebylo vidět do jeho krásného obličeje, a nebyla by to "bžunda" takže to se nehodí. Film tak bohužel (třeba jako Špunti na Vodě) trpí syndromem Kameňáku. Kdy spousta scén je tam proto, aby se díky ni dala do filmu navrstvit další rádoby-anekdota. Nebo tak minimálně působí. Plus už mě nebaví jak jednoduše přístupné jsou údajně všude márnice! To ty mrtvoly a jejich doklady fakt nikdo nikde ani trochu nehlídá? 

The Meddler - dejte zhlédnout svým matkám [7/10. A.S.]

1. The Meddler má oproti jinému filmu pro stárnoucí ženy (Hello, My Name Is Doris) několik velkých východ. Lepší scénář. Lepšího režiséra a chce se mi říct i lepší herečku. Ačkoliv Susan Sarandon má Oskara jednoho a Sally Field dva. Ale já věřím že s lepším scénářem a lepším režisérem by i ta Doris byla snesitelnější. No nic, zpět k Meddlerovi.

2. The Meddler rozšiřuje sbírku snímků o příliš dotěrných matkách, které poté, co nastoupí do důchodu, nebo jim zemře manžel, nebo odejdou děti z domova, nezvládnou veškerý ten volný čas a pocit náhlé nepotřebnosti a začnou organizovat život jiným, z nichž někteří to vítají, jiní však méně. Podstatně méně. Ale to je těm matkám úplně jedno.

3. Film si napsala a zrežírovala Lorene Scafaria, kterou si pamatuju žejména kvůli příjemné prvotině Seeking a Friend for the End of the World, což je film zajímavý mimo jiné i tím, že byl jeden z  prvních kde Steve Carrell dostal šanci hrát něco trochu vážnějšího a (vedle třeba hodně dobrého Crazy, Stupid, Love)  a dokonce být i v roli prvního milovníka.

4. Na filmu The Meddler (člověk, který se vměšuje do záležitostí ostatních) je dobré především obsazení. Lori, čerstvě rozvedenou dceru Susan Sarandon hraje Rose Byrne v příjemně vážné a civilní poloze (kór po slabých Neighbors 2 je to občerstvující), a dál se tam objeví jako vždy skvělý JK Simmons, (coby vyklidněný bývalý policista Zipper) který i přednášku o slepicích dokáže udělat zajímavou až dojemnou (no kidding). Ten chlap je prostě skvělej a jeho rozsah od despotického psychotika (Whiplash) po rozněžnělého vdovce (Meddler) by mu mohl leckterý Sandler Cruise závidět. V maličkých vedlejších rolích se mihnou komičky Cecily Strong (SNL), Lucy Punch (The Class) nebo Sarah Baker.

Sing Street - údajně pozitivní hudební film [7.7/10 A.S.]

1. Film Sing Street natočil John Carney, režisér, který mě nezaujal filmem Once, a pak znova filmem Begin Again, i když tím už méně, protože tam je vždy a všude skvělý Mark Ruffalo.

2. Sing Street je popsaný jako hudební komediální drama a mnoho recenzentů zašlo až tak daleko, že k němu přidalo výrazy jako "feel-good", "positive", "happy". Což moc nechápu. Nebo, přijde vám feel-good, positive, nebo happy například scéna, kde kněz ve škole brutálně šikanuje a až skoro utopí svého žáka, nebo otec co surově řeže dítě před ostatníma, případně fakt, že teenager bydlí doma, kde na sebe rodiče furt řvou, takže jeho písničky začnou obsahovat výňatky z těch hádek, jako: "tak už ty čubko vypadni" a "se na tebe můžu vysrat" a tak? Mně moc ne.