Recenze: Annihilation - Garlandův sci-fi sen o jedné sci-fi knize aneb ženské putování za duhou [6.7/10 A.S.]

1. Alex Garland patří mezi mé oblíbené autory a režiséry. Na jeho nejnovější film Annihilation o skupině vědců (eh, tedy vědkyň) pátrající po způsobu, jak zastavit rozpínání nějaké zřejmě mimozemské duhové hmoty, která se objevila v USA a začala pohlcovat všechno kolem jednoho majáku, jsem se tedy velmi těšila. Proto se mi jen těžko píše, že se tak úplně nepovedl. A to hned z mnoha důvodů.

2. Dopředu je dobré říct, že se Garland významně odchýlil od knižní předlohy od Jeffa VanderMeera. Garland úmyslně tu knihu nečetl před psaním scénáře znovu a ví, že tam má mnoho věcí jinak, a proto považuje svůj scénář za něco jako "sen o námětu té knihy". Mně bohužel většina těch jeho změn připadá k horšímu. Až na tu hypnózu, co byla v knize, to je dějová berlička, kterou nemám příliš v oblibě. 

3. Ale i film sám se podobou, ve které jde teď v USA v kinech (a v ČR na Netflixu), odchýlil v několika zásadních bodech od Garlandova vlastního původního scénáře. Těžko říct, zda důvodem pro ty konkrétní změny (opět k horšímu) byl nějaký tlak ze strany studia, nebo to bylo Garlandovo vlastní rozhodnutí. Kolem filmu obecně panovaly neshody, producenti Rudin a Ellison se tak dlouho různě dohadovali, jaké změny udělat/neudělat, až se kvůli jejich rozdílným představám film ocitl na Netflixu místo v klasické kino distribuci přes Paramount.

4. Hlavní postavou Annihilation je bioložka a ex-vojanda Lena (Natalie Portman), jejíž manžel Kane se ztratil před rokem na nějaké tajné misi a ona by se nyní ráda dozvěděla, čeho se ta mise týkala a co se mu tam vlastně stalo. Pátrání ji zavede na (jak jinak) přísně střeženou tajnou vládní lokaci, kde se přidruží ke čtveřici žen, které se chystají jít k majáku po stopách právě té mise, které se účastnil i Lenin manžel Kane (Oscar Isaac). Skupinu tvoří: bioložka, psycholožka, astrofyzička, geomorfoložka a medička. Na rozdíl od knihy, kde je to bioložka, psycholožka, antropoložka a průzkumnice se zcela zásadní rolí. Ale v obou verzích příběhu jsou v té skupině pouze ženy. A to protože následují předchozích několik průzkumných skupin, které byly složeny ze samých mužů a neuspěly.

Recenze: A Wrinkle in Time: jak zabít dobrou knihu [3.7/10 A.S.]

1. Na filmu A Wrinkle in Time je dobře vidět, že není "černý film" jako "černý film". A Wrinkle in Time režírovala uznávaná režisérka afroamerického původu, Ava DuVernay, žena, která je mi dokonce v něčem inspirací. V hlavní roli filmu je relativně roztomilá černošská holčička, jí sekundující smíšený chlapeček a ve vedlejší, nicméně doslova obří, roli samotná "královna lidských srdcí" a také Afroameričanka, slovutná Oprah Winfrey. A film přesto zklamal na všech frontách. Neoslovil ani diváky, ani kritiky. Čím to?

2. Příběh o jedenáctileté Meg (Storm Reid), která se spolu se svým mladším adoptovaným bráchou Charlesem Wallacem a kamarádem (co by taky rád) Calvinem (Levi Miller) vydá na dobrodružnou cestu vesmírem, s cílem najít a zachránit svého zmizelého tatínka (Chris Pine po lobotomii, zřejmě), by mohl být kouzelný. A je dost možné, že to byla kouzelná kniha. Dokonce si (ačkoliv jsem ji nečetla) myslím, že se dá říct, že je jisté, že kniha to byla přímo skvělá. 

3. Literární předlohu A Wrinkle In Time totiž v roce 1962 napsala Madeleine L'Engle. Ta byla mimo jiné zajímavá i tím, že to byla hluboce věřící křesťanka, která ale zároveň měla silný zájem o vědu, konkrétně fyziku částic a kvantovou mechaniku, a od mládí četla Ensteina. V knize se to dozajista, stejně jako ve filmu, při aspoň troše snahy ze strany diváka, všechno dobře ukazuje.

4. Kniha A Wrinkle in Time byla ve své době nejen úspěšná, ale i natolik zásadním dílem, že sloužila jako inspirace pro mnoho jiných umělců, filosofů, vědců nebo inženýrů. Včetně třeba astronautů, z nichž někteří autorce po letech napsali, že právě její kniha o cestování časoprostorem byla část jejich motivace stát se astronauty. Jedna taková astronautka (Janice Voss) si také vzala tu knihu s sebou pak do vesmíru. Prostě nebylo to žádné okrajové plytké dílko, ale dílo s velkým D a velkými a komplexními myšlenkami.

Recenze: The Strangers: Prey at Night - patriarchát je mrtev. Ať žije patriarchát. [5.3/10 A.S.]

1. Ve filmu The Strangers: Prey at Night se podruhé setkáme s třemi vrahy, kteří skrývají své obličeje pod plátěným pytlem, maskou pin-up girl a panenky. První film s nimi mě docela bavil, takže jsem se na pokračování těšila.

2. Bohužel na rozdíl od prvního dílu tady dostali psychopati do ruky čtyřčlennou rodinku překypující neschopností, letargií, možná až extrémním liberalismem (jinak si nedovedu vysvětlit tu neochotu zmáčknout spoušť i v situaci, kdy před vašima očima někdo vteřinu předtím opakovaně bodal obřím nožem do člena vaší rodiny) a všeobecnou zjevnou ochotou zemřít během své dovolené v odlehlém campu u strýčka Marvina.

3. Je to škoda a to o tolik větší, když si člověk vzpomene na pár hororů z posledních třeba dvou let, kde se konečně objevují chytřejší jedinci, kteří něco aktivně dělají pro to, aby smrti neskočili přímo na ostří nože / do palebné dráhy / pod sekeru / před auto / na kopí / před motorovou pilu / na penis apod. Například ve filmech jako: Happy Death Day,  Better Watch Out, The Belko Experiment nebo Get Out. Prostě připadalo mi, že za poslední roky se už hororů, kde je hlavní hrdina/hrdinové za idiota, který dělá samá špatná rozhodnutí, točí méně. A že by byla vážně škoda se k takovému stylu vracet. Nebylo by přeci daleko zajímavější sledovat na plátně člověka, který se aktivně brání, nechodí do sklepa po tmě, neotvírá tu hrací skříňku, na které je napsáno "neotvírat", nebere stopaře se sekerou v ruce a nechová se celkově prostě jen jako ta tupá ovce, která chce sebe i ostatní členy stáda dostat co nejdříve na porážku? Bylo.

Spoiler Alert Podcast - Black Panther

A jsme tu zase, a přinášíme nový díl našeho podcastu Spoiler Alert. Tentokrát se Spimfurtem a Kverulantem meditujeme nad filmem Black Panther, který drtí kasy kin po celém světe, brzo dosáhne na miliardu dolarů, a i v jiných ohledech je to film, o kterém stojí za to si popovídat. Debata nám opět vydržela cca 40 minut, takže je to ideální nahrávka, na poslouchání třeba během vaší přístí seance ve fitku, až se budete u benche nebo na rotopedu snažit přiblížit se vzhledem sexy pantherovi. Je to marná snaha, ale proč se o to nepokoušet, že? Jak jsme se shodli či neshodli v hodnocení filmu, kdo z nás byl nejvíc nadšenej z polonahých černochů válejících se po sobě a kdo se během nahrávání podcastu přizná, že neví vůbec nic o Africe, si můžete poslechnout již dnes. Pokud tedy zmáčknete…. play.

Recenze: Everything Beautiful is Far Away - putování pouští s robotem a blondýnou [6.7/10 A.S.]

1. Everything Beautiful Is Far Away je malý nezávislý snímek vyrobený za mikro-rozpočet 200 tisíc dolarů. Ale i tak je to film, který si zaslouží pozornost. Zejména od těch diváků, kterým nevadí pomalé filmy o pár hercích, s minimem akce, rekvizit a dějových zvratů, ale o to víc vizuální a hudební krásy a prostoru pro podnětné myšlenky o životě, vesmíru a tak vůbec.

2. V tomto malém snímku sledujeme putování zádumčivého Lenerta (Joseph Cross), dětsky působícího mladíka, který z nějakých záhadných důvodů žije již léta v poušti. Asi to bude tím, že se příběh odehrává ve vesmíru, ve kterém je nedostatek vody a přemíra písku. Lenert ale není sám. Společnost mu dělá robotická přítelkyně Susan. Tedy, dělala, než jí došly baterky. Tedy, přítelkyně, spíš jen její hlava, protože tělo se jí rozbilo. Prostě Lenert chodí pouští a na zádech má batoh, na kterém je připoutaná Susanina hlava, kterou Lenert plánuje oživit, hned jak najde nějaký zdroj energie. A také Susan slíbil, že jí zkonstruuje nové tělo. Tedy jakmile to bude možné. Do té doby si musí Susan vystačit s tím, že jí zbyla jen ta hlava. 

3. Susanina hlava je pár robotických očí zasazen do jednoduché dřevěné masky bez nosu či úst, a možná i právě proto působí snímek jaksi retro-futuristicky a Susan tak trochu jako smrtka. Ale to jen do té doby, než začne mluvit. Susan je totiž umělá inteligence na velmi vysoké úrovni. A Lenert si ji sám naprogramoval nejen tak, aby mu pomáhala s řešením různých problémů, které ho v poušti mohou potkat (jako třeba nedostatek jídla nebo vody), ale také k tomu, aby mu dělala společnost. 

Dojmologie: Black Panther očima Evropanky žijící v Brooklynu

1. Co si myslím o Black Pantherovi jako o filmu si můžete již brzy poslechnout v novém díle našeho podcastu Spoiler Alert, tentokrát právě na téma filmu Black Panther. Ale v tomto článku se zaměřím spíš na to, co vnímám ve svém okolí jako opravdu zajímavou masovou reakci na film. Asi bude divné, když přirovnám uvedení Black Panthera do kin se zvolením prvního černého prezidenta USA, ale v jistém smyslu to JE podobná atmosféra. Kterou jsem tady, v USA, nezažila v žádném jiném kontextu než právě u zvolení Obamy nebo nyní při uvedení Černého pantera do kin.

2. A ať si o tom říká kdo chce co chce, jedno je jisté. Filmy s takovým (hmatatelným, finančně vyjádřitelným, viditelným) dopadem na společnost prostě svůj význam mají. Jako obyvatel černé čtvrti Brooklynu a častý návštěvník místních kin můžu dobře popsat to, co zde nastalo po premiéře tohoto filmu. První dva týdny byla naprosto vyprodaná kina. Multikina s 15 sály třeba. Kde se Black Panther hrál každé cca tři hodiny od rána do večera. Ale nejen o víkendu. Obří fronty a vyprodané nebo aspoň pekelně nacpané sály mne čekaly i o pracovních dnech. 

3. Jelikož chodím do kina již roky na všechny filmy, které zde vyjdou (tzn. cca ob den jsem v nějakém sále), mám možnost srovnání. Znám návštěvnost v konkrétní dny a časy a do jisté míry dokážu odhadnout nejen Oscary, ale i návštěvnost toho kterého filmu dopředu. Alespoň tam kde bydlím. Na novém Willisovi nás v premiérový víkend bylo asi 15, zatímco vedlejší sály promítající Pantera burácely hlaholem masivní návštěvnosti. Jako divák mám v oblibě obě varianty. Poloprázdné či úplně prázdné sály, kde mám pocit, že to je soukromé promítání jen pro mne (a pár ostatních podivných či nezaměstnaných existencí ala Clarence Worley, kteří se rozhodli jít v 10:30 dopoledne v pracovní den na dva filmy za sebou), ale také mám ráda právě ty vyprodané sály, kde je možné nejlépe vypozorovat a porozumět emocím, které film vzbuzuje, na nějaké hromadnější škále.

Tipy na Oskary - kdo vyhraje letos?

Letošní rok je mimo #OscarsSoWhite okořeněn ještě kauzami #MeToo a #TimesUp. Které bezpochyby stály už za relativním oskarovým neúspěchem fantastického filmu Disaster Artist. V neděli uvidíme, jestli bojovníci za rovnost pokoří 3 Billboardy, jinak jasného favorita v kategorii "best picture", prosazením filmu Get Out, nebo Lady Bird. Na pódiu se během děkovných řečí bezpochyby dočkáme spousty proslovů za práva žen, černochů a jiných minorit. Trochu se bojím, že to zastíní skoro vše ostatní.

V jiných kategoriích než té hlavní nás asi moc potenciálncíh mega překvapení nečeká, i když pár jich je stále napínavých, (hudba, efekty, scénář) ale ne nad rámec běžné Oskarové horečky. Tento rok se  skoro plně oddávám matematice, a tipuji v drtivé většině kategoriích podle toho, co volí čísla, a srdce nechávám trochu upozaděné. Naštěstí se srdce s tou matematikou ve většině kategorií tento rok shodne.

Tedy moje matematicko srdečné tipy jsou:
edit po ceremoniálu: tak 17 z 19. 88%. Mohlo to bejt lepší. Tak příští rok, no.

Recenze: Hostiles - Christian Bale mužně trpí po boku indiána a blondýny od jinýho Batmana [8/10 A.S.]

1. Hostiles je zajímavé dílo. Nemělo by vás rozhodně odradit, že je to western. Protože možná víc než western je to kvalitní, napínavé a relativně akční drama, na které se velmi dobře dívá. A to i přes nezdravě dlouhou stopáž v podobě 2 a čtvrt hodin.

2. Režíroval ho totiž talentovaný herec, scénárista a režisér Scott Cooper. Který kdysi debutoval jako režisér hodně dobrým snímkem Crazy Heart a jeho dosavad posledním dílem byl jeden z nejlepších filmů s Johnny Deppem z této dekády (Black Mass). Což není ani tak chvála konkrétně Black Mass jako spíš úleva nad tím, že si Depp po sérii nepříliš povedených scénářů vybral konečně zas něco zajímavějšího, když přijal roli brutálního gangstera Jamese Bulgera.

3. V Hostiles hraje hlavní roli Christian Bale, coby zarputile se tvářící důstojník americké kavalerie Joseph Blocker, který dostane za úkol eskortovat několik indiánů přes půlku Ameriky do jejich rodné Montany. Ti indiáni byli právě propuštěni z vězení a cestou přes několik států Ameriky koncem devatenáctého století jim hrozí újma, Blocker je proto má chránit a postarat se, aby se do rodné vísky dostali živí a zdraví. Problém je, že kapitán Blocker všechny indiány k smrti nenávidí a nejradši by sám přispěl k tomu, že se tihle konkrétní nedožijí ani večeře.

Recenze: The 15:17 to Paris - ajta krajta ono to neumí hrát [4.6/10 A.S.]

1. Na snímek The 15:17 to Paris, natočený podle pravdivých událostí, které se staly v roce 2015 při jízdě vlaku z Amsterdamu do Paříže, se dá nazírat několika způsoby. Jako na chvályhodný společenský počin, jako na gesto silného patriota, jako na seberealizaci herecké a režijní legendy ve značně důchodovém věku a jako na kinematografické dílo. A radši bych u The 15:17 to Paris psala hodnocení té společenské prospěšnosti, patriotismu nebo seberealizace důchodců než hodnocení filmu, věřte mi. Ale tyhle řádky asi čtete, protože chcete vědět, jaký byl ten film (špatný), ne to, jak moc má Clint Eastwood rád Ameriku (hodně).

2. Nuže. The 15:17 to Paris je nepovedené. Za mě je to první skutečně špatný film, který režírovala herecká i režijní legenda Clint Eastwood. Když jsem na něj šla, moc se mi nechtělo věřit, že by režisér, který má na kontě tak dobré filmy jako Mystic River nebo Letters from Iwo Jimma, Gran Torino či Unforgiven (Million Dollar Baby mne nikdy moc nechytlo), mohl vytvořit něco vyloženě špatného. Bohužel mohl.

Recenze: Lady Bird - povedená, ale nezapamatovatelná zkazka z dospívání [7.6/10 A.S.]

1. Lady Bird je nejnovější a první samostatný režijní počin zavedené herečky a scénáristky Grety Gerwig. Ta mi nikdy nebyla jako herečka dvakrát sympatická, ale na svou stranu mne dostala svým výkonem ve skvělém filmu 20th Century Women, který všem vřele doporučuji zhlédnout. Nyní je i známá režisérka, a to nejen ledajaká. Lady Bird je první film, co režírovala sama a je za něj nominovaná na Oscara hned ve dvou kategoriích, za nejlepší režii a scénář. A film celkově uskóroval nominací 5. A to včetně kategorie "best picture".

2. Přitom je to ale úplně normální, dobrý snímek z kategorie "coming of age". Povedený film o dospívání. Ale pro mne osobně ničím nevybočující. Takže moc netuším, co dělá v kategorii pro nejlepší snímek nebo nejlepšího režiséra roku. Bráním se myšlenkám na to, že by kauzy MeToo, Time's Up a generická femi propaganda už prosákly na tak viditelné úrovni? O co je režijně lepší Lady Bird než v této kategorii nenominované Three Billboards mi jednou bude muset někdo vysvětlit. Možná to udělá test času, ale prozatím, několik měsíců od premiéry, se mi myšlenky na Lady Bird zpětně nestočily ani jednou, kdežto ke třem billboardům několikrát. A to je pro mě zatím největším signálem síly toho kterého filmu.

Recenze: Game Night - zábavná oddechovka na jedno použití [8/10 A.S.]

1. Game Night je nový režijní počin scénáristů filmů Horrible Bosses a Horrible Bosses 2. To by vám mělo naznačit, v jakém duchu se film ponese. V tom černohumorném, vtipném, svižném, s nádechem krimi. Film se prostě povedl. Možná je ale škoda, že si ho Jonathan Goldstein a John Francis Daley také sami nenapsali. Protože scénář byl, vedle extrémně dobrého obsazení, sexy hudby a zajímavé režie, to nejslabší. A to přesto, že se snímek celkově skutečně podařil. Mohl však být ještě lepší.

2. V příběhu o skupině převážně obyčejných lidí převážně středního věku z převážně střední třídy, kteří zažijí naprosto nečekaně převážně neobyčejnou noc zahrnující honičky se zbraněmi, fingované i reálné únosy, prostřelené údy (nikoliv pohlavní) a řešení hry na vraždu, totiž scénárista Mark Perez zašel příliš hluboko do nerealističnosti, a snímek je tak místy groteskní, ale zároveň nešel dostatečně hluboko, aby z tématu vytěžil maximum absurdností. Jako se to povedlo právě Goldsteinovi a Daleymu v Horrible Bosses. Game Night má slušně našlápnuto, ale k úplnému rozletu nikdy nedojde. Jako by je celou dobu někdo držel za …údy. Tentokrát ty pohlavní.

The Florida Project - najdete díky němu i vy své království? [9/10 A.S.]

1. Pokud vás film The Florida Project, snímek zachycující letní dobrodružství několika dětí na Floridě podle traileru nezaujme, nenechte se tím, prosím, odradit a i tak si na to zajděte. Přišli byste totiž o opravdu unikátní dílo plné naprosto nepochopitelně skvělých hereckých výkonů, jejichž většinu vám doručí neherci nebo prvoherci. Protože snad jen dvě jména či obličeje vám mají šanci něco říct. Willem Dafoe (nominovaný za svůj výkon Bobbyho na Oscara) a Caleb Landry Jones (X-Man: First Class, Twin Peaks, Three Billboards Outside Ebbing, Missouri). Ale pokud do kina dorazíte, tak už v prvních záběrech filmu ukazujících na sebe vzájemně radostně hulákající děti, budete jasně vědět, že vás čeká něco výjimečného.

2. O filmech jako je The Florida Project je radost psát. Člověk i po dnech/týdnech od zážitku v kině má ze snímku intenzivní zážitek, bez problémů si vybavuje emoce, které kdy u něj cítil, a jeho největším přáním při psaní článku je přenést na budoucího potenciálního diváka aspoň část toho nadšení, které se dostaví, když dáte na má slova a zainvestujete do lístku do kina.

Recenze: Winchester - Hellen Mirren vs Ať žijí duchové [6,3/10 A.S.]

1. Horory miluju. Na horror Winchester ve kterém hraje neoddiskutovatelně skvělá herečka Hellen Mirren jsem se tedy dost těšila. Navíc příběh vypráví o domě a postavě, které opravdu existovaly, a byť jsou tam odlišnosti, je tématika domu, který měl svého času přes 150 pokojů a 7 podlaží a v některých z nich údajně strašilo, zajímavá.  Asi se časem vypravím do Californie se na ten dům podívat na vlastní oči, už jen z architektonického hlediska je to dost unikátní stavba. Byť nepůsobí nijak logicky ze stavařského hlediska. Ale taky aby ano, když její plány diktovali majitelce samotní duchové!

2. A to je asi to co mě na filmu (vedle dobrého obsazení) zaujalo. Hlavní myšlenka, která divákům předestírá dilema: budeme věřit majitelce domu a ředitelce společnosti na výrobu střelných zbraní, Sáře Winchestrové, že jí zběsile působící nápady na nové a nové pokoje a přístavby našeptávají samotné duše zemřelých? Anebo budeme věřit firemní správní radě, která se obává že Sára je tak trochu mešugé, a tudíž by se jí měla omezit svéprávnost a vzít pravomoc rozhodovat o firmě?

Recenze: The Gun Shop - Sun's up, Guns Up [8.3/10 A.S.]

1. Ačkoliv dokument recenzuji poprvé, mám k dokumentárním dílům zvláštní vztah. Dokument byla první věc, kterou jsem kdysi režírovala, první dílo, které jsem prodala, a dodnes mám k dokumentární tvorbě blízko a občas se k ní i sama vracím jako tvůrce. V dnešní době, kdy "dokumentaristika" bují hodně třeba ve formě nejrůznějších domácích video příspěvků na sociálních sítích, je ohromně jednoduché najít si okénko do jiného prostředí, jiné země, jiného života a "sosat", co nám kdo předkládá.

2. Ale možná právě v této době mají kvalitní dokumenty své, o to větší a zasloužené, místo. Dokumenty, které nepředkládají realitu sestříhanou do zjevně manipulativní zkazky, nenudí, nemoralizují, ale místo toho ukazují události tak, jak se dějí, a jejich tvůrci divákům nevnucují, co konkrétně je povinen u sledování děje kdo cítit. Ale naopak místo výslovného návodu na názor odstartují zajímavou debatu.

Recenze: The Post - zase jedni novináři v "akci" [7.3/ 10 A.S.]

1. Když se řekne Spielberg, Hanks a Streep, člověk ihned pochopí, že půjde o skvěle řemeslně připravený snímek s výbornými hereckými výkony a divákovi pravděpodobně předkládající nějakou zajímavou látku. Ať už jsou na plátně ztvárněná fantaskní stvoření nebo reálné historické události. Přeci jen Spielberg má na kontě 3 Oscary a rozmanité filmy jako E.T., Indiana Jones (včetně nejlepšího dílu Raiders of the Lost Arch), Jaws, Minority Report, Munich,  Saving Private Ryan, Lincoln nebo mé oblíbené Catch Me If You Can. Snímky dohromady zastupující snad všechny možné kinematografické žánry.  Prostě u něj si vybere asi každý fanoušek filmu.

2. Dalo by se tedy říct, že jít do kina na Spielbergův film, ještě navíc obsazený hvězdami typu Tom Hanks a Meryl Streep (kterým zdatně sekundují Bob Odenkirk, Sarah Paulson nebo Alison Brie), je sázka na jistotu. A v jistém smyslu je. V tom, že to bezpochyby je kvalitní film, skvělé řemeslo a zajímavý námět. Ale na to, aby si ho opravdu užil, musí mít divák aspoň elementární: A) zájem o žurnalistiku, B) znalost americké historie, C) jakous takous orientaci v politickém prostředí Ameriky sedmdesátých let. Bez toho se ve filmu snadno a rychle ztratíte, nebo nebudete schopen či ochoten sledovat nit dialogů, které předkládají, proč je The Post, snímek o "boji za pravdu" a zároveň o odvážné vydavatelce novin, vlastně napínavý a čím má nejvíc zaujmout.

Recenze: My Friend Dahmer - po broskvi slouží k masturbaci lebka [8/10 A.S.]

1. Pokud se alespoň trochu zajímáte o sériové vrahy, bude vám jméno Jeffrey Dahmer asi dobře známé. Američan, který zabil (nejméně) 17 lidí, z nichž některé snědl, většinu po smrti ještě využil k nějakému sexuálnímu aktu a obecně pak mrtvoly porůznu znesvěcoval. Například z jednoho člověka si vypreparoval lebku, z té si vytvořil masturbační pomůcku, genitálie mrtvoly mumifikoval a zbytek těla rozčtvrtil a rozpustil v kyselině. Prostě nebyl to váš běžný soused.

2. Režisér filmu My Friend Dahmer, Marc Mayers, chtěl natočit film o tom, jaké bylo Jeffreyho dospívání. K tomu mu pomohlo, že jeden z Jeffreyho spolužáků (Alex Wolff v roli Derfa) ze střední školy napsal komiksovou knihu o tom, jaké bylo jeho přátelství s Jeffem Dahmerem. "My Friend Dahmer" se stalo předlohou pro scénář stejnojmenného filmu. A obě díla se držely reality, co to šlo. A to byť skutečně blízké přátelství Jeff neměl asi s nikým. Sonda do jeho života zprostředkovává tedy převážně to, jak "působil" na své okolí ve škole a jakým způsobem byl/nebyl schopen s vrstevníky interagovat.

Recenze: Phantom Thread - dramatická, ale vtipná rozlučka s Daniel Day-Lewisem [8/10 A.S.]

1. Paul Thomas Anderson dostal nápad na scénář k filmu Phantom Thread v posteli, když byl nemocný. A jako u většiny svých filmů pak napsal příběh o tak trochu podivných osobnostech, které obklopují tak trochu podivné události.

2. Hlavní postavou filmu Phantom Thread je módní návrhář a krejčí Reynolds Woodcock (Daniel Day-Lewis). Jsou padesátá léta dvacátého století, Reynolds žije v Londýně a je velmi úspěšný návrhář dámských šatů, kterého vyhledávají noblesní klientky z celého světa. Reynolds si také pečlivě vybírá, komu šaty navrhne a komu ne. Ale nejpečlivěji vybírá to, jak ubíhají jeho dny. Má svou rutinu, na které až autisticky lpí, má svou sestru Cyril (Lesley Manville), která mu pomáhá řídit firmu i domácnost, a má svůj zápal do práce, která je pro něj důležitější než osobní život. V osobním životě je Reynolds starý mládenec, který ženy bere spíše jako spotřební zboží. Doma mu dělají tichou estetickou kulisu nebo slouží jako nekonfliktní múzy. Ale pouze do doby, než ho přestanou bavit. Pak nastoupí sestra Cyril a přítěžku ho zbaví. Reynolds je totiž příliš soustředěný sám na sebe a své povolání, než aby se sám namáhal zdržovat věcmi, jako je rozchod.

3. Jeho nejnovějším objevem je Alma (Vicky Krieps). O několik dekád mladší venkovská servírka s jemným německým přízvukem. Reynolds ji velmi snadno ohromí svým vystupováním a upraveným a designově promyšleným vzhledem (na kterém Daniel Day-Lewis usilovně pracoval) a netrvá dlouho, než se k němu Alma nastěhuje a divák čeká na to, jak naplní Reynoldsova očekávání - stát se tou tichou estetickou kulisou a sloužit jako nekonfliktní múza. Ale Alma je trochu jiného ražení a rozhodne se, k Reynoldsově ohromné nelibosti, projevit trochu ze své osobnosti a občas se i maličko vzepřít jeho dominanci. To vede ke spoustě nesmírně vtipných situací a rozhovorů.

Recenze: I, Tonya - trojitá dávka piruet i humoru [9/10 A.S. ]

1. I, Tonya je přibližně biografický film o americké krasobruslařce Tonye Harding. Která se proslavila na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století nejen tím, že jako první/jediná Američanka a druhá žena na světě soutěžně skákala trojitého Axela, ale i svým potenciálním zapletením do velkého sportovního skandálu, který tenkrát významně zahýbal světem krasobruslení.

2. Pokud její jméno neznáte a teď nevíte, o jakém skandálu mluvím, tak si to nehledejte. O to je snímek režiséra Craiga Gillespieho (Fright Night, The Finest Hour) zajímavější, když člověk moc neví, co ho čeká a jak život a kariéra Tonyi vlastně dopadne. Nutno říct, že v USA tenhle příběh asi znají všichni - jméno Tonya Harding zde natolik zlidovělo, že ho jako příměr použil i bývalý prezident Obama ve své kampani z roku 2008. 

3. I, Tonya vypráví o životní pouti mladé krasobruslařky. Tonya Harding je původem z města Portland v americkém státě Oregon a začala soutěžně bruslit už ve cca třech letech. Od malička bylo totiž zjevné, že má nejen ohromný talent, ale ještě navíc k tomu sportu hoří nadšením. Přidejte k tomu původ z chudých poměrů rozpadlé rodiny a pevnou ruku despotické matky (Allison Janney), jejíž neustálá kritika Tonyu při bruslení svým způsobem i žene kupředu, a máte nezvykle působící šampionku, která mezi ostatními sportovkyněmi z mnoha důvodů vybočuje.

4. Ve filmu ji s ohromným úspěchem (a poprávu na Oscara nominovaná) hraje Margot Robbie. Která i se špatně udělanou trvalou, nečekaně vulgárním slovníkem a venkovsky působícím makeupem překypuje dračím sexappealem. Který má možnost ve filmu ukázat nejen tehdy, když je v těsném trikotu a plave vzduchem s roztaženýma nohama.

Recenze: Call Me by Your Name - broskve už nikdy nebudou chutnat stejně [9/10 A.S.]

1. Call Me by Your Name je takový obyčejně neobyčejný příběh. Nominovaný na 4 Oscary. Obyčejný v tom, že vypráví o první lásce, tak jako již nespočetné filmy před ním, neobyčejný tím, že hlavním hrdinou je sedmnáctiletý Američan Elio Perlman (čerstvě na Oscara nominovaný Timothée Chalamet), který je z funkční milující rodiny, netrpí finančním nedostatkem, ani nedostatkem rodičovské lásky, ani není ošklivý nebo hloupý. Naopak po něm jede sličná Marcia (Esther Garrel), kamarádi za ním chodí domů a s rodiči má natolik dobrý vztah, že se i v sedmnácti od nich nechá objímat a občas všichni společně sedávají na gauči v jednom propletenci.

2. Pro "coming of age" snímek jsou tohle velmi neobvyklé okolnosti. Hlavní hrdina nemá zjevný důvod trpět (mimo adolescence samotné). Je léto, začátek osmdesátých let, Elio žije s rodiči v severní Itálii v nádherné vile (do které se režisér filmu Luca Guadagnino údajně natolik zamiloval, že ji impulsivně na místě chtěl rovnou koupit, a štáb ho od toho musel odradit), obklopený milující rodinou, volným časem, hezkým počasím, kamarády, a dobrým jídlem, které vadí rodinná kuchařka. Vše vypadá nádherně.

3. Do toho přijede na stáž 24letý Američan Oliver (Armie Hammer), který má přes léto pomáhat svému profesorovi archeologie panu Perlmanovi, Eliově otci, s akademickou prací. Oliver je jiný než Elio. Extrovertní, otevřený, klasicky krásný, s kdekým flirtuje a se všemi vychází s určitou typickou americkou žoviálností a lehkostí, kterou Elio nejprve označuje za aroganci. Elio musel navíc Oliverovi přepustit svůj pokoj a nyní sleduje, jak Oliver snadno zapadá do sociálního života kolem něj, jak ohromuje jak Eliovy kamarády, tak místní krasavice a v neposlední řadě i jeho otce. Nakonec Elio po nějaké době introspekce a prohlubování vztahů s tímto mladým Adonisem zjistí, že je Oliverem vlastně ohromen i on sám. 

Recenze: All the Money in the World - ani všechny peníze světa nepomůžou natahované stopáži [7/10 A.S.]

1. Nejnovější film Ridleyho Scotta, All the Money in the World, byl dokončen a do kin uveden za poměrně dramatických událostí. Jen několik týdnů před premiérou se díky kauze #youtoo? přetáčely záběry, ve kterých do té doby vystupoval Kevin Spacey. Ridley Scott tak do role miliardáře J. Paula Gettyho získal Christophera Plummera, kterého ostatně chtěl pro tuto roli původně. A Plummer odvedl skvělou práci. Což nemění nic na věci, že je určitě dost fanoušků, kteří by rádi viděli film v původním znění a kterým díky přeobsazení sledování filmu trochu zhořkne.

2. Vedle absence Spaceyho je ale největším problémem filmu jeho délka. Snímek má 142 minut a scénárista David Scarpa (The day the Earth Stood Still) jeho sledování divákovi moc nezlehčuje. Scénář je na základě biografické knihy Johna Pearsona a ačkoliv hlavní postavy a ústřední motiv jsou samozřejmě věrné realitě, film vynechává pár linek, které by jistě pomohly lépe pochopit motivace některých postav v příběhu o tom, jak zarputilý bohatý stařec odmítá zaplatit vysoké výkupné za svého uneseného vnuka.

3. Když se Gail (Michelle Williams), matka uneseného hipíka Paula (Charlie Plummer), dozví, že její syn byl kýmsi unesen v Římě, kde se do té doby poflakoval, nechával vyhazovat ze škol a pil první ligu, její první věta do telefonu je v šoku pronesené: "Je tohle nějaký vtip?". Té věty se pak podivně drží jak vyšetřující agenti, kteří se jí ptají, proč se pídila po tom, jestli to je vtip, tak sám magnát. A divákovi to připadá divné. Proč by matka v prvotní reakci nemohla prostě nevěřit tomu, co slyší?