Recenze: Annihilation - Garlandův sci-fi sen o jedné sci-fi knize aneb ženské putování za duhou [6.7/10 A.S.]

1. Alex Garland patří mezi mé oblíbené autory a režiséry. Na jeho nejnovější film Annihilation o skupině vědců (eh, tedy vědkyň) pátrající po způsobu, jak zastavit rozpínání nějaké zřejmě mimozemské duhové hmoty, která se objevila v USA a začala pohlcovat všechno kolem jednoho majáku, jsem se tedy velmi těšila. Proto se mi jen těžko píše, že se tak úplně nepovedl. A to hned z mnoha důvodů.

2. Dopředu je dobré říct, že se Garland významně odchýlil od knižní předlohy od Jeffa VanderMeera. Garland úmyslně tu knihu nečetl před psaním scénáře znovu a ví, že tam má mnoho věcí jinak, a proto považuje svůj scénář za něco jako "sen o námětu té knihy". Mně bohužel většina těch jeho změn připadá k horšímu. Až na tu hypnózu, co byla v knize, to je dějová berlička, kterou nemám příliš v oblibě. 

3. Ale i film sám se podobou, ve které jde teď v USA v kinech (a v ČR na Netflixu), odchýlil v několika zásadních bodech od Garlandova vlastního původního scénáře. Těžko říct, zda důvodem pro ty konkrétní změny (opět k horšímu) byl nějaký tlak ze strany studia, nebo to bylo Garlandovo vlastní rozhodnutí. Kolem filmu obecně panovaly neshody, producenti Rudin a Ellison se tak dlouho různě dohadovali, jaké změny udělat/neudělat, až se kvůli jejich rozdílným představám film ocitl na Netflixu místo v klasické kino distribuci přes Paramount.

4. Hlavní postavou Annihilation je bioložka a ex-vojanda Lena (Natalie Portman), jejíž manžel Kane se ztratil před rokem na nějaké tajné misi a ona by se nyní ráda dozvěděla, čeho se ta mise týkala a co se mu tam vlastně stalo. Pátrání ji zavede na (jak jinak) přísně střeženou tajnou vládní lokaci, kde se přidruží ke čtveřici žen, které se chystají jít k majáku po stopách právě té mise, které se účastnil i Lenin manžel Kane (Oscar Isaac). Skupinu tvoří: bioložka, psycholožka, astrofyzička, geomorfoložka a medička. Na rozdíl od knihy, kde je to bioložka, psycholožka, antropoložka a průzkumnice se zcela zásadní rolí. Ale v obou verzích příběhu jsou v té skupině pouze ženy. A to protože následují předchozích několik průzkumných skupin, které byly složeny ze samých mužů a neuspěly.

Recenze: The Greatest Showman - nepříjemný kýč jak bič [4.3/10 A.S.]

1. Pro Hugha Jackmana bylo údajně ztvárnění postavy showmana a de facto zakladatele cirkusů, jak je dnes (ne)známe, P.T. Barnuma, velkým snem. Dlouho se na to připravoval a fyzicky u tvorby filmu The Greatest Showman prý trpěl víc než u natáčení Logana. Výsledkem je fakt, že Hugh Jackman opět předvádí, že je skvělý tanečník (a zpěvák), ale to není nic nového. Kdo viděl jeho vystoupení na Oscarech před pár lety nebo Bídníky, tak si toho je celkem dobře vědom.

2. Film The Greatest Showman stojí a padá s Jackmanem, stejně jako Barnumovo muzeum a později i cirkus byl závislý na charismatu, fantasii a megalomanii svého tvůrce. Film má ovšem děsnou smůlu v tom, že debutující režisér Michael Gracey mu nedokáže dát spád a že scénáristi v čele s Jenny Bicks (Sex and the City) se rozhodli bůhvíproč osekat z Barnumova velmi rozmanitého života to nejzajímavější. Někdy asi v zájmu ušetření času, jindy aby ho diváci mohli mít víc rádi. Jen málokdo si totiž asi bude oblibovat postavu, která nechala kvůli výdělku sešít opici a rybu k sobě, aby ji mohla vystavovat jako údajnou mořskou pannu. Nebo nechala lidi platit za nahlédnutí do útrob čerstvě zemřelé údajně nejstarší osoby na světě ("stošedesátiletá" kojná a služka Washingtona), kterou Barnum prakticky "vlastnil" a jako otroka využíval i v době, kdy už nebylo otroctví legální. A v dnešním klimatu by už asi divák neodpustil Barnumovi účast v pojízdném varieté dělajícím si z černochů terče leckdy krutých vtipů.

Recenze: Coco - Pixar mě zas dostal. Bastardi. [9,3/10 A.S.]

1. Na film Coco se mi do kina moc nechtělo. Animované filmy mám sice ráda, stejně tak produkci Johna Lassetera a Pixaru obecně, ale z popisu děje (malý Miguel vyrůstá v rodině, kde je zakázaná hudba, a samozřejmě netouží po ničem jiném, než stát se hudebníkem), ani z traileru jsem nebyla nijak zvlášť natěšená. Jenže. Jenže!

2. Ten film je tak dobře napsaný. Svět, který nám jeho tvůrci Lee Unkrich (Toy Story 2 a 3, Finding Nemo) Adrian Molina a Matthew Aldrich ve filmu prezentují, je tak komplexní, smysluplný a má až na jednu nebo dvě drobnosti opravdu soudržnou vnitřní logiku, že mne to nejen bavilo sledovat, ale i skutečně ohromilo.

3. U Pixarů (natož Disney) víte dopředu, do čeho jdete. Vždy to je film, který propaguje klasické lidské hodnoty jako přátelství, soudržnost a rodinu. A navíc má pokaždé za cíl vás nejen pobavit, ale i rozbrečet. A hodně si na tom dává záležet. Ale na mě z nějakého důvodu funguje jen polovina jejich filmů. Tedy správně (smích střídají slzy) jsem reagovala na: Toy Story, A Bug's Life, Ratatouille, Wall-E a hlavně Up. Ale vůbec na mne například nefungovalo Inside Out nebo Finding Nemo/Dory. Z Inside Out jsem dokonce odešla chvilku před koncem, přiznávám, ačkoliv si uvědomuju, že to je kvalitní film, tak mne nebavil. Takže při vchodu do sálu s lístkem nadepsaným "Olaf/Coco" jsem nevěděla, jestli film spadne pro mě do té úžasné, nebo do spíš nudné poloviny od Pixaru. A z obsazení jsem se asi poprvé u Pixarovských filmů navíc netěšila na nikoho konkrétního, takže mne tam skutečně nemělo co lákat, mimo toho, že film bude asi dobře vypadat, bude hezky animovaný a je pravděpodobné, že se u něj aspoň párkrát zasměju.