Zobrazují se příspěvky se štítkemEmoOverload. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemEmoOverload. Zobrazit všechny příspěvky

30. ledna 2018

Recenze: Phantom Thread - dramatická, ale vtipná rozlučka s Daniel Day-Lewisem [8/10 A.S.]

1. Paul Thomas Anderson dostal nápad na scénář k filmu Phantom Thread v posteli, když byl nemocný. A jako u většiny svých filmů pak napsal příběh o tak trochu podivných osobnostech, které obklopují tak trochu podivné události.

2. Hlavní postavou filmu Phantom Thread je módní návrhář a krejčí Reynolds Woodcock (Daniel Day-Lewis). Jsou padesátá léta dvacátého století, Reynolds žije v Londýně a je velmi úspěšný návrhář dámských šatů, kterého vyhledávají noblesní klientky z celého světa. Reynolds si také pečlivě vybírá, komu šaty navrhne a komu ne. Ale nejpečlivěji vybírá to, jak ubíhají jeho dny. Má svou rutinu, na které až autisticky lpí, má svou sestru Cyril (Lesley Manville), která mu pomáhá řídit firmu i domácnost, a má svůj zápal do práce, která je pro něj důležitější než osobní život. V osobním životě je Reynolds starý mládenec, který ženy bere spíše jako spotřební zboží. Doma mu dělají tichou estetickou kulisu nebo slouží jako nekonfliktní múzy. Ale pouze do doby, než ho přestanou bavit. Pak nastoupí sestra Cyril a přítěžku ho zbaví. Reynolds je totiž příliš soustředěný sám na sebe a své povolání, než aby se sám namáhal zdržovat věcmi, jako je rozchod.

3. Jeho nejnovějším objevem je Alma (Vicky Krieps). O několik dekád mladší venkovská servírka s jemným německým přízvukem. Reynolds ji velmi snadno ohromí svým vystupováním a upraveným a designově promyšleným vzhledem (na kterém Daniel Day-Lewis usilovně pracoval) a netrvá dlouho, než se k němu Alma nastěhuje a divák čeká na to, jak naplní Reynoldsova očekávání - stát se tou tichou estetickou kulisou a sloužit jako nekonfliktní múza. Ale Alma je trochu jiného ražení a rozhodne se, k Reynoldsově ohromné nelibosti, projevit trochu ze své osobnosti a občas se i maličko vzepřít jeho dominanci. To vede ke spoustě nesmírně vtipných situací a rozhovorů.

25. prosince 2017

Recenze: Wonder - film, ve kterém je víc falešného smíchu než v pornu falešných orgasmů [6.7/10 A.S.]

1. Na Wondersnímek o fyzicky postiženém školákovi hledajícím svoji úlohu ve společnosti ostatních dětí, jsem se docela těšila. Ráda se koukám na Owena Wilsona na plátně, stejně tak oceňuju přítomnost Julie Roberts prakticky v jakémkoliv filmu. Malý Jacob Trembley, který zazářil ve filmu Room (neplést s The Room, předlohou pro zřejmě velmi povedený film The Disaster Artist), hrát také umí, takže do kina člověk mohl jít aspoň s pocitem, že ať už ho tam čeká cokoliv, bude to dobře zahrané.

2. Což víceméně bylo. Až na ten příšerný smích, který měl ilustrovat šťastné momenty jedné milující se rodinky, a řízený smích se extrémně nepovedl a bylo ho tam tolik, že jsem chvílemi čekala, kdy z plátna vyjde najevo, že to je reklama na zubní pastu nebo mnohočetné orgasmy. A to přitom Wonder režíroval talentovaný režisér Stephen Chbovsky (The Perks of Being a Wallflower s Emmou Watson).

3. Filmu nohy podtrhávaly hlavně dvě věci: fakt, že zřejmě kvalitnější knižní předlohu autorky R.J. Palacio scénáristé předělali do přeslazené a občas smysl nedávající pohádky a že hlavní roli malého postiženého Auggieho hrál nepostižený herec. Osobně nejsem zastánce teorie, že všechny role nutně musí být obsazeny tím, kdo i v reálném životě splňuje ty klíčové náležitosti pro tu roli (tzn. gay hrát geye, transexuál transexuála, postižený postiženého, slepec slepce atd.), ale na druhou stranu zrovna u dětské role by obsazení fakticky postiženého herce možná do snímku vneslo ještě úplně jinou hloubku. Plus by se mohly jeho reálné pocity a zkušenosti konfrontovat se scénářem, který napsali lidé, kteří nejenže sami žádné postižení nemají, ale ani s ním podle všeho nemají žádné hlubší zkušenosti. Ale umím si představit, že podobně postižené dítě, co by umělo hrát, nebylo jen tak k nalezení. Nebo alespoň to tvrdí producenti filmu, že jinak by ho bývali byli obsadili.

6. prosince 2017

Recenze: Coco - Pixar mě zas dostal. Bastardi. [9,3/10 A.S.]

1. Na film Coco se mi do kina moc nechtělo. Animované filmy mám sice ráda, stejně tak produkci Johna Lassetera a Pixaru obecně, ale z popisu děje (malý Miguel vyrůstá v rodině, kde je zakázaná hudba, a samozřejmě netouží po ničem jiném, než stát se hudebníkem), ani z traileru jsem nebyla nijak zvlášť natěšená. Jenže. Jenže!

2. Ten film je tak dobře napsaný. Svět, který nám jeho tvůrci Lee Unkrich (Toy Story 2 a 3, Finding Nemo) Adrian Molina a Matthew Aldrich ve filmu prezentují, je tak komplexní, smysluplný a má až na jednu nebo dvě drobnosti opravdu soudržnou vnitřní logiku, že mne to nejen bavilo sledovat, ale i skutečně ohromilo.

3. U Pixarů (natož Disney) víte dopředu, do čeho jdete. Vždy to je film, který propaguje klasické lidské hodnoty jako přátelství, soudržnost a rodinu. A navíc má pokaždé za cíl vás nejen pobavit, ale i rozbrečet. A hodně si na tom dává záležet. Ale na mě z nějakého důvodu funguje jen polovina jejich filmů. Tedy správně (smích střídají slzy) jsem reagovala na: Toy Story, A Bug's Life, Ratatouille, Wall-E a hlavně Up. Ale vůbec na mne například nefungovalo Inside Out nebo Finding Nemo/Dory. Z Inside Out jsem dokonce odešla chvilku před koncem, přiznávám, ačkoliv si uvědomuju, že to je kvalitní film, tak mne nebavil. Takže při vchodu do sálu s lístkem nadepsaným "Olaf/Coco" jsem nevěděla, jestli film spadne pro mě do té úžasné, nebo do spíš nudné poloviny od Pixaru. A z obsazení jsem se asi poprvé u Pixarovských filmů navíc netěšila na nikoho konkrétního, takže mne tam skutečně nemělo co lákat, mimo toho, že film bude asi dobře vypadat, bude hezky animovaný a je pravděpodobné, že se u něj aspoň párkrát zasměju. 

10. října 2016

Recenze: The Girl On The Train - slaboduché melodramatické quazi-porno pro slaboduché melodramatické quazi-ženy [4,3/10 A.S.]




1. Předem hlásím, že neznám knihu The Girl On The Train od Pauly Hawkins. Nevylučuji, že může být lepší než The Girl On The Train - slabý film. Nebo dokonce dobrá. Ale film na jejím základě vznikl bohužel špatný a to přes velmi zajímavé obsazení, solidní kameru a poutavou hudbu.

2. Příběh, tak jak ho chápu já je: slaboduchá Rachel (Emily Blunt) se slaboduše není schopna ani po dvou letech od rozvodu emočně odpoutat od svého exmanžela, ani od láhve vodky. Při svých slaboduchých cestách vlakem na Manhattan se jí z jakéhosi záhadného důvodu daří pravidelně nakukovat do oken těch samých baráků. Okolo kterých jezdí vlak tak šikovně, že Rachel vnimá detaily obličejů, pohyby jednotlivých lidí, co mají na sobě atd. S vlaky co jezdí na Grand Central mám bohaté zkušenosti, stalkerství moc nepodporují, ať už to je rychlostí kterou porjíždí kolem těch budov, nebo vzdáleností od nich. Věřím, že v okolí Londýna, kde se příběh odehrával původně, to mohlo být jinak, ale v kontextu New Yorku to vypadá absurdně. No never mind. Rachel si do obyvatel těch baráků projektuje různé pocity a z toho se nakonec odvíjí i hlavní zápletka. Jedna ze žen, které Rachel pravidelně z vlaku pozoruje, totiž náhle zmizí. Nastává pátrání a příběh má asi být jakože thriller.


3. Zajímavé je, že ačkoliv knihu a scénář filmu (Erin Cressida Wilson - co adaptovala například skvělou Secretary) napsaly ženy,  film představuje ženy jako nesamostatné, nemyslící, slaboduché a poškozené osoby. Jejichž osudy a osobnosti formují pouze muži a děti. Chraň Bůh, aby tam byla nějaká žena, která se dokáže cítit dobře i bez muže, nebo dítěte, a nepotřebovala by to řešit lahvema vodky či sebedestruktivní promiskuitou. Film vlastně ženám dává jednoznačně tento vzkaz: bez mužů vaše životy nemají žádný smysl, vaše mysl bude zatemněná, játra rozežraná cirhózou, a považujte za úspěch, pokud vůbec nějak přežijete.

24. srpna 2016

Pete's Dragon - aneb jak zničit své dítě [7,3/10 A.S.]

1. Pete's Dragon je hodně zajímavý film. Kloubí v sobě totiž něco ze Spielbergovy hravosti a smyslu pro tajemno, ale zároveň taky intezitu a jakousi "všudypřítomnou duševní úzkost". Což je touhle dobou už trademark provázející i předchozí filmy režíséra Davida Loweryho. No jen se podívejte například na St. Nick  (jeden recenzent použil slova "opressive dread", což Loweryho podle mě výborně vystihuje) nebo Aint Them Bodies Saint .To se mi líbilo moc, ale depka taky solidní.

2. Takže pokud chcete svojí ratolest pěkně ztraumatizovat, a před spaním jim nejraději čtete věci jako Devčátko se Sirkami (Andersen), nebo Smutného Prince* (Wilde), bude pro vás Pete's Dragon to pravé. Pro případ, že tohle čte nějaké nebohé dítko, co už film absolovalo, doporučuji kontaktovat terapeuta. Mohu doporučit například Ivana Olenice, ten vykřeše lecckoho z lecčehos.

3. Lowery si film i napsal, neboť původní Disneyho film s tímto názvem byl hravý muzikál, kde skotačí malé dítě s veselým dráčkem co u toho zpívá, a Lowery nechtěl dělat "remake" ale "reinvention". Což je na jednu stranu dobře, protože ten původní film za moc nestál, a také -big spoiler-: narozdíl od novodobého Pete's Dragona neměl ani náznak happy-endu, naopak, na konci se Pete a jeho drak rozdělí se slovy "už se nikdy neuvidíme, tak čau", ale na druhou stranu to některé diváky pobouřilo, jako jak moc se od původního příběhu odchýlil, ale on spíš jen změnil vyznění. Pokud předchozí film byl jako výsledek podivného tripu na houbách, tak není divu že krok směrem ke střízlivosti část obecenstva překvapí. Důležité je nebrat film jako remake (kraťounké povídky a žertovného filmu ze 70. let) ale spíš jako reboot, který já osobně doufám, že se dočká nějakého pokračování.**