Recenze: Pitch Perfect 3 - melodický pokles ke dnu [5/10 A.S.]

1. Bez mučení přiznám, že jsem si užila první dva díly příběhů o "Bellas", vokální skupině zpěvaček, které se snaží vyhrát různé soutěže a dokázat (si) přitom, že za něco stojí jako umělkyně i jako lidi. Pitch Perfect a Pitch Perfect 2 totiž představily vtipné uskupení hereček s hudebním, pohybovým a komickým talentem a dobře se na to koukalo. Kdo neviděl, ať se podívá.

2. Všem třem dílům pak vévodí duo drobné Anny Kendrick (The Accountant) a robustní Rebel Wilson (Bridesmaids) v hlavních rolích zprvu outsiderských zpěvaček. Ale dobře se dívalo i na Elizabeth Banks a Johna Michael Higginse ve vedlejších rolích cynických a dívky neustále šikanujících komentátorů jejich snažení.

3. Každý díl režíroval někdo jiný a bohužel postupně mají sestupnou tendenci. Třetí díl od Trish Sie už je tak přehnaný, nechtěně groteskní a zveličující, že do očí příliš bije otravný fakt, že to, se děje na plátně, je naprostý nesmysl. A tím se skoro ztrácí původní kouzlo spočívající v problémech a snaze "běžných studentek" s "neběžným talentem a odhodláním."

4. V Pitch Perfect 3 se trojice scénáristů, v čele s Mikem Whitem, scénáristou skvělé The School of Rock (kterou Pitch Perfect 2 se svými celosvětovými tržbami ve výši skoro 300 miliónů dolarů předběhla coby nejvýdělečnější muzikálo-komedii všech dob), rozhodla do příběhu přidat akci, ninja dovednosti, výbuchy a mafiány. Ano, do příběhu, který by byl daleko lepší, kdyby zůstal pouze u zajetého a ozkoušeného schématu "divné holky z jedné skupiny soutěží proti divým/zlým/soutěživým holkám z druhé skupiny". Ale bohužel to scénáristům nestačilo a zřejmě pro obzvláštní pobavení ještě dodali dívkám dnes již tradiční "daddy issues" na tucet způsobů. Hollywoodští autoři se v poslední době můžou přetrhnout o to, aby ve filmech zdůraznili, že absentující či jinak dívky zklamávající tatínkové jsou zřejmě tak zásadním aspektem vývoje dívčí osobnosti, že na tom v podstatě pomalu závisí osud celé lidské rasy. Už mě to moc neba.

Recenze: Beyond Skyline - akční sci-fi, které je spíš hororem [4/10 A.S.]

1. Beyond Skyline je rozhodně film svého druhu. Rovnou varuji před mírným nezakrytým spoilerem ve formě odhalení toho po čem emzáci jdou, ale bez toho by se nedal dobře popsat největší sexepýl, které tohle dálo má. FIlm napsal a natočil Liam O'Donnell.  Který před přesedláním na režii dělal vizuální efekty třeba u filmů Iron Man 2 nebo Vetřelci vs. Predátor. Ale sci-fi adventura Beyond Skyline se mu moc nepovedla. Dlouho jsem váhala, jestli na takovou slátaninu vůbec psát recenzi, ale pak jsem si řekla, že vlastně stojí za to vyzdvihnout některé momenty filmu, které jsou tak wtf a nepovedené, že jsou nakonec vlastně zajímavé. Bohužel je jich ale málo na to, aby člověk kvůli tomu sledoval celý film, ale možná se o to někteří z vás i tak pokusí, tak ať vědí, do čeho jdou. 

2. Pravděpodobně budou zklamaní. Pokud tedy předtím třeba nezahulí, nebo netrpí nějakou silnou obsesí emzáky, kteří "vytrhávají lidem mozky z hlav". Ano, čtete správně. V tomto pokračování snímku Skyline z roku 2010 jde o invazi mimozemšťanů, kteří pasou po lidském mozku. To není nic extra originálního, ale docela pobaví způsob toho, jak mozky získávají a k čemu je používají.

3. Zlí mimozemšťané napadnou Los Angeles (známé svou vysokou koncentrací kvalitních mozků, zřejmě), kam kvůli lidským mozkům byli ochotni podniknout dalekou cestu, vysát půlku planety (no homo) a spotřebovávat lidskou kůru mozkovou ve velkém. Spoiler: Díky implantaci lidského mozku do mimozemšťana pak ale dojde k tomu, že některé lidské vzpomínky a části osobností přetrvávají, objevují se pomocí různých zmatených flashbacků a vrcholí tím, že se výsledný mutant musí rozhodnout, jestli podlehne svému mozku, nebo tělu. Conflict ensues! Humanity endangered!

Recenze: The Greatest Showman - nepříjemný kýč jak bič [4.3/10 A.S.]

1. Pro Hugha Jackmana bylo údajně ztvárnění postavy showmana a de facto zakladatele cirkusů, jak je dnes (ne)známe, P.T. Barnuma, velkým snem. Dlouho se na to připravoval a fyzicky u tvorby filmu The Greatest Showman prý trpěl víc než u natáčení Logana. Výsledkem je fakt, že Hugh Jackman opět předvádí, že je skvělý tanečník (a zpěvák), ale to není nic nového. Kdo viděl jeho vystoupení na Oscarech před pár lety nebo Bídníky, tak si toho je celkem dobře vědom.

2. Film The Greatest Showman stojí a padá s Jackmanem, stejně jako Barnumovo muzeum a později i cirkus byl závislý na charismatu, fantasii a megalomanii svého tvůrce. Film má ovšem děsnou smůlu v tom, že debutující režisér Michael Gracey mu nedokáže dát spád a že scénáristi v čele s Jenny Bicks (Sex and the City) se rozhodli bůhvíproč osekat z Barnumova velmi rozmanitého života to nejzajímavější. Někdy asi v zájmu ušetření času, jindy aby ho diváci mohli mít víc rádi. Jen málokdo si totiž asi bude oblibovat postavu, která nechala kvůli výdělku sešít opici a rybu k sobě, aby ji mohla vystavovat jako údajnou mořskou pannu. Nebo nechala lidi platit za nahlédnutí do útrob čerstvě zemřelé údajně nejstarší osoby na světě ("stošedesátiletá" kojná a služka Washingtona), kterou Barnum prakticky "vlastnil" a jako otroka využíval i v době, kdy už nebylo otroctví legální. A v dnešním klimatu by už asi divák neodpustil Barnumovi účast v pojízdném varieté dělajícím si z černochů terče leckdy krutých vtipů.

Spoiler Alert Podcast: Star Wars - the Last Jedi

Při natáčení třetího Spoiler Alert Podcastu, tentokrát na téma filmu Star Wars - the Last Jedi - jsme se měli projednou opět možnost sejít osobně, jelikož jsme se po delší době vyskytovali všichni tři v jedné zemi v ten stejný čas, takže dnešní díl se natáčel znovu v nahrávacím studiu Bros (děkujeme Rosťovi za vytvoření předvánoční pohody) a jsme tedy slyšet lépe než minule po Skypu. Obvyklé varování - pokud jste film neviděli, tak vypněte nahrávku po úvodním sdělení našeho hodnocení a pocitů z filmu, protože pak následuje spousta zásadních spoilerů. A ačkoliv i tentokrát máme každý trochu jiné názory na to co se povedlo či nepovedlo, u tohoto filmu se názorově doplňujeme hlavně já s Kverulantem a oponuje nám Spimfurt. Který, dle svých slov, "není fanoušek Star Wars, ačkoliv k tomu má všechny předpoklady". Ale všichni tři jsme se shodli na tom, která scéna nám z celého filmu přišla povedená ve své perverzosti. Pokud to chcete vědět taky, stačí zmáčknout play. 

Recenze: Wonder - film, ve kterém je víc falešného smíchu než v pornu falešných orgasmů [6.7/10 A.S.]

1. Na Wonder, snímek o fyzicky postiženém školákovi hledajícím svoji úlohu ve společnosti ostatních dětí, jsem se docela těšila. Ráda se koukám na Owena Wilsona na plátně, stejně tak oceňuju přítomnost Julie Roberts prakticky v jakémkoliv filmu. Malý Jacob Trembley, který zazářil ve filmu Room (neplést s The Room, předlohou pro zřejmě velmi povedený film The Disaster Artist), hrát také umí, takže do kina člověk mohl jít aspoň s pocitem, že ať už ho tam čeká cokoliv, bude to dobře zahrané.

2. Což víceméně bylo. Až na ten příšerný smích, který měl ilustrovat šťastné momenty jedné milující se rodinky, a řízený smích se extrémně nepovedl a bylo ho tam tolik, že jsem chvílemi čekala, kdy z plátna vyjde najevo, že to je reklama na zubní pastu nebo mnohočetné orgasmy. A to přitom Wonder režíroval talentovaný režisér Stephen Chbovsky (The Perks of Being a Wallflower s Emmou Watson).

3. Filmu nohy podtrhávaly hlavně dvě věci: fakt, že zřejmě kvalitnější knižní předlohu autorky R.J. Palacio scénáristé předělali do přeslazené a občas smysl nedávající pohádky a že hlavní roli malého postiženého Auggieho hrál nepostižený herec. Osobně nejsem zastánce teorie, že všechny role nutně musí být obsazeny tím, kdo i v reálném životě splňuje ty klíčové náležitosti pro tu roli (tzn. gay hrát geye, transexuál transexuála, postižený postiženého, slepec slepce atd.), ale na druhou stranu zrovna u dětské role by obsazení fakticky postiženého herce možná do snímku vneslo ještě úplně jinou hloubku. Plus by se mohly jeho reálné pocity a zkušenosti konfrontovat se scénářem, který napsali lidé, kteří nejenže sami žádné postižení nemají, ale ani s ním podle všeho nemají žádné hlubší zkušenosti. Ale umím si představit, že podobně postižené dítě, co by umělo hrát, nebylo jen tak k nalezení. Nebo alespoň to tvrdí producenti filmu, že jinak by ho bývali byli obsadili.

Recenze: Špindl - consummatum est [1/10 A.S.]

1. Jelikož jsem na Vánoce v ČR, řekla jsem si, že je nutné, abych dala v kině šanci i českému filmu. A zašla na nový film Milana Cieslera, Špindl.

2. Než se rozepíšu o tom, jak hrůzný ten počin je, chci říct, že si uvědomuju, že na něm pracovala spousta lidí. A mnoho z nich možná i s láskou a nasazením. A patrně někteří i s přesvědčením (přání otce myšlenky?), že tvoří něco dobrého. Nebo aspoň snesitelného. Těm všem chci vyjádřit jakýsi hold za snahu. Možná věděli, že vzniká sračka (zejména pokud umí číst a dostal se jim do ruky "scénář" před prvním dnem natáčení), ale doufali, že je to někam posune v jejich kariéře. Možná se již při natáčení styděli za to, co pomáhají vytvořit, ale potřebovali peníze. Možná se jeli do Špindlu pobavit a natočení "filmu" byla pouze vedlejší záležitost. A možná, možná i herecky inteligentní jedinci jako třeba Anna Polívková nebo Oldřich Navrátil věřili tomu, že to, co dělají, přinese lidem zábavu, a proto je to dobré. Budiž. Pokud ano, tak je to šlechtí, byť to vypovídá něco hrozivého o jejich vkusu.

3. Poslední dobou při psaní recenzí hodně přemýšlím nad slovy jednoho herního recenzenta (který nyní žije v Číně a z recenzenta se posunul i do oblasti vývoje her), který kdysi řekl, že přesun z pozice recenzenta her do pozice producenta a následné proniknutí do samotného vývoje her pro něj znamenalo, že se mu hůř pak psaly recenze. Když viděl, kolik je za tím, aby hra vznikla, práce a kolik lidí si s tím tu práci dalo. Tomuhle pocitu rozumím a ztotožňuju se s tím vnitřním rozporem. Sama jako scénáristka, která občas i režíruje, vím, jak nesmírně náročné je převést svou vizi z hlavy na plátno. Kolik dalších lidí k tomu člověk potřebuje, kolik energie, času a peněz tomu všichni věnují. A jaký zázrak je, když se to povede, neřkuli tak, jak to autor zamýšlel. Také myslím na slova jednoho dramaturga z České televize, který mi před cca 20 lety, kdy jsem poprvé prodávala nějaký svůj výtvor televizi a trápila se ve střižně s U-maticem, řekl, že každé to dílo existuje ve třech podobách. Jedna je v hlavě autora, druhá je to, co autor natočí a sestříhá, a třetí to, co divák vidí. A že opravdu málokdy se stane, aby se slily do jedné a té samé verze.

Thajskem ku zdraví: už se mi to tu krátí (29)

1. Tak už mám před sebou jen pár dní, jelikož na Vánoce letím zpět do ČR. Na jednu stranu se těším do civilizace, mezi přátele a rodinu, na druhou stranu ten život tady taky má něco do sebe. A není to jen tím že je člověk "nucen" správně jíst a cvičit.

2. Jisté odříznutí od světa a civilizace (a rychlého internetu) je vlastně hrozně mentálně občerstvující. Stejně jako nová životní rutina. Vlastně jsem tu tentokrát byla docela produktivní po všech stránkách. Mimo tradičních článků kterými pravidelně přispívám na různé portály a do několika časopisů, se mi tentokrát povedlo i pokročit o 40 stránek s knihou, a napsat celý nový scénář. Který navíc prošel krutým standardem mého přísného dramaturga, takže mám mimo těch mínus 10 kilo další důvod k radosti.

3. Čímž ale nastává vlastně druhotný tlak na výkonnost, protože je žádoucí, abych podobnou produktivitu udržela i po návratu domů do NYC, jak v oblasti sportu (čemuž dost pomáhá že boxing gym mám hned vedle baráku) tak v oblasti psaní. Aby to někam celé spělo. Ale faktem zůstává, že tak vhodné podmínky pro nerušenou tvorbu, jako mám tady, jen tak někde mít nebudu.