Zobrazují se příspěvky se štítkemDojmologie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDojmologie. Zobrazit všechny příspěvky

14. listopadu 2016

Dojmologie: jak se žije v USA (po prezidentských volbách)


1. Minulý týden zde proběhly prezidentské volby. Oproti očekávání zvítězil Donald Trump. Sice "pouze" v tzv "Electoral College* vote", (hlasování přes představitele jednotlivých států) narozdíl od "popular vote" (hlasování jednotlivých lidí ve volbách) ale to je v momentálním zdejším volebním systému to hlavní. Státní zástupci sice mají teoretickou možnost nevolit tak, jak "mají", ale je to pod sankcí pokuty a bylo by to velmi nestandardní. Byť k tomu nyní určité frakce příznivců demokratické kandidátky Hillary Clinton vyzývají a na netu koluje petice s již několika milióny podpisu. To, jestli tenhle systém, který měl význam hlavně v dobách kdy nebyl internet, nebyla letadla, nebyly mobily a nebyla virtuální zaměstnání (tedy mobilita lidí byla značně omezena a bylo vhodnější aby lidnatější státy podél pobřeží neměly možnost kontrolovat osud celých USA), je na místě změnit, se již probírá nějakou dobu, ale určitě to není na spadnutí. Momentálně byl prostě legitimně zvolen Donald Trump a je třeba se s tím vyrovnat.

25. října 2016

Dojmologie: Jack Reacher - Never Go Back - aneb: 10 lepších způsobů jak utratit 60 miliónů dolarů



1. Mohly by se investovat do luxusního výletu do Japonska, a natočení filmu, který sice nikdo nikdy neuvidí ale byl by to nejdražší a tímpádem rekordní film ČR.

2. Mohla by se shromáždit a zaplatit profesionalizovaná armáda obzvláště agresivních feministek, které by měly jediný úkol: přepsat všechny svazky Jiráskova F.L. Věka tak, aby více vyhovovaly současné feministické ideologii. Následně by bylo nutné všechny takto přepsané svazky adaptovat do nekonečného televizního seriálu, divadelních představení a rozhlasové hry. Obsazené a režírované ženami, přirozeně.

3. Mohl by se kompletně přetočit Jurský Park, tentokrát z pohledu Tyrranosaura Rex. Moment, to ja ale docela dobrej nápad, scratch that. Místo toho: mohl by se kompletně přetočit Jurský Park, tentokrát z pohledu té mouchy zatavené v pryskyřici.

4. Mohlo by se investovat do vývoje kvalitně fungujícího nanorobota, který by uměl jedinou věc: ja zakýchkoliv okolností nalézt anál Martina Konvičky, zalézt do něj, tam se natrvalo zabydlet. A v každém případě, kdy Konvička vypustí z huby slovo Islám mu násilím povolit svěrač a vyprázdnit střeva. 

22. září 2016

Dojmologie: jak prodat scénář v Americe?


1. Díky tomu že už se nějaký rok vnucuju lecjakým filmařským spolkům a organizacím v New Yorku, se mi povedlo tento rok na 3 dni umístit na "stáž" (rozuměj neplacená role podržtažky a bagelonosiče) na filmový týden co v New Yorku každoročně pořádá společnost IFP.

2. K mému ohromnému nadšení se mi dokonce poštěstilo se procpat přímo k produkcím nedokumentárních seriálů (rozuměj: sit-com, sci-fi, horor, drama), což mě zajímá nejvíc.  Po 3 dny mi tedy bylo umožněno se ochomýtat kolem zástupců společností jako je Sony, Sundance, Tribeca, nebo Vimeo, First Look, či Weinsteini, a sledovat jak se to dělá, když se takovým společnostem nabízí scénář, nebo projekt.

3. Většinu seriálů tvořily sit-comy nebo dramata a mezi tím tu a tam nějaké to sci-fi nebo horor. Každý stážista (zejména protože měl na krku cedulku s názvem organizátora a působil tak velmi oficielně, jako by měl nějaké faktické pravomoci) měl možnost se s filmařema bavit a podívat se na synopse jejich děl a někdy i úvodní minuty vizuálního zpracování projektu, který nabízeli. A to bylo hodně zajímavé, zejména z důvodu že se dalo dobře okoukávat, jak se takový profesionální "pitch" (nebo-li nabídka) vůbec tvoří.

13. června 2016

Spacefest (iv): idiotsky dlouhý závěr reportáže o Spacefestu

1. Závěrečný den Spacefestu byl pro mne opět ve znamení Marsu. Leckdo by si možná řekl, že po pěti nebo kolika přednáškách už mě Mars nebude bavit, ale není to tak. Tentokrát to byla panelová diskuze, kterou moderátor udělal velmi interaktivní, a víceméně od začátku dal posluchačům možnost ptát se odborníků na dotazy.  A to bylo zajímavé, protože se teprve teď naplno projevilo, co všechno za typy lidí na té akci bylo.

12. června 2016

Spacefest (iii) - Sobfest, aneb: idiot inspirován inspirovat!

1. Klást si otázky jako "proč mě fyzika na základce nebavila" a "čí kreténskej nápad bylo jít na práva, když věda je daleko zajímavější?!" nemá v mém pokročilém věku už cenu a já to vím. Ale po dnešku je to zas o trochu těžší. Koukat se směrem dopředu a místo planého nářku na to, co člověk už všechno prosral se pokusit o ten "maximum effort" aspoň od teď dál.

2. Spacefest ještě není u konce, ale už teď mám stohy poznámek k mému scénáři, a daleko přesnější představu o tom, co se musí v prvním aktu všechno stát a říct, aby to dávalo co největší možný smysl. Když sme se o tom dnes bavili se Sethem Shostakem, po jeho výborné přednášce na téma "non-living aliens", řekl mi něco trochu jiného, než včera Apollo astronauti. Shostak má rád jednoduché, ale inovativní filmy, jako třeba E.T., ne "překombinované nesmysly jako Interstellar" ale i tomu dává palec nahoru za to, že vypráví příběh z prostředí, které je nám neznámé a tím inovuje žánr a inspiruje ostatní. Což Seth považuje za hlavní přínos. Trochu naopak zase shodil včera vychvalovaného Verna, s tím, že je to od astronautů "confirmation bias" a že už Verne ignoroval v té době známá fakta, a v mnohém se mýlil, nebo to dokonce úmyslně používal špatně. Ale jeho přínos byl v inovaci a inspiraci lidí v tom aby byli ochotni vnímat věci novým způsobem.

11. června 2016

Spacefest (ii) - Idiot chce na Mars


 1. Druhý den Spacefestu byl opravdu nabitý. První přednáška ráno: Pascal Lee - Mission Mars. Lee je spoluzakladatel Mars Institutu, fyzik (geofyzik) a astronom, který studoval pod vedením Veverky a Sagana. Je to dobrej řečník, kterej Marsem evidentně žije, a zajímavá je na něm spousta věcí. Mimo jiné i to, že na konci osmdesátých let strávil asi rok v Antarktidě, kde načerpal zkušenosti třeba i  z oblasti testování kolektivu v kritických a život ohrožujících podmínkách, což neopomněl zmínit ve své přednášce že mu přijde jako jedno z nejdůležitějších kritérií pro vybírání lidí, kteří jednou jako první poletí na Mars, a nemyslel tím nikoho z Mars 1 ani  z Mars 500.

2. Jelikož už mi přišlo, že nemá cenu se snažit skrývat svojí vesmírnou-negramotnost a držet se nějakého předpřipraveného seznamu otázek, všichni řečnící a astronauti, kteří se vyskytli v mé přítomnosti a byli ochotni si povídat dostali dotazy které samozřejmě nebyly na seznamu. Fuck the list, žejo. Otázky zněly: A) "čeho ste se ve vesmíru báli,"  B) "jaký je váš oblíbený film se space-tématikou". C) "co bylo-je na vaší práci nejtěžší a nejlepší?" Protože to sou věci, které mě opravdu zajímaly. A věřili byste, že všichni tvrdili, že se nikdy nebáli smrti, naopak si uvědomovali, že je možnou součástí jejich práce, a svorně si připomínali slova Guse Grissoma: "If we die,  we want people to accept that we were in a risky program, we knew it and all we want is that it will not slow down the progress".

10. června 2016

Spacefest (i): 50 astronautů, 70 Eletrikářů, 90 Spimfurtů a 1 idiot

1. Z důvodů, do kterých se mi nyní nechce zabíhat, ale které okrajově souvisí i s tím scénářem co píšu a někteří z vás měli už možnost číst, sem právě v Arizoně, kousek od města Tucson a účastním se akce nazvané Spacefest. Je to něco jako Comic-Con, akorát pro nadšence do vesmíru a vše co s ním souvisí.

2. Pro absolventa dvou semestrů astrologie není jednoduché tu existovat jinak než pod názvem "místní idiot". Ale naštěstí idiocie pro mne není nová poloha, takže pocud v pořádku. Komplikovanější ale je vybírat si na které z vzájemně kolidujících přednášek jít, protože všechny zní zajímavě, ale jen na některých je šance, že aspoň rámcově pochopím, o čem přednášející mluví. A na ty ostatní nemá cenu se cpát, protože od první do poslední minuty budou celé v jazyku, z něhož porozumím jen spojkám.

15. března 2016

České zdravotnictví aneb: test psychické odolnosti

1. Už se to tak stalo, že mne čeká výkon v celkové narkóze. A to tady v Praze. Předtím, než se do mě zabodne skalpel bylo ovšem nutné podstoupit přesně 17 vyšetření, z čehož 7 u specialistů (z nichž pouze jeden byl totální trolo-trotl, a zrovna onkolog, překvapivě), a 10 u lékaře z generického oboru. Člověk by řekl, že z toho jednoho oboru bude vyšetřován u jednoho a toho samého doktora žeano. Chyba lávky. Mne z 10 stejných vyšetření 7x vyšetřoval jiný člověk, díky tomu, že zdravotní zařízení není schopno (nebo ochotno) řadit pacienta k "jeho" lékaři. Tímpádem bylo každému z nich nutné znova vyprávět můj smutný příběh. To mne dovedlo k prvotnímu zamyšlení nad tím, o kolik lepší by to bylo za "ideálních" podmínek.

2. Mezitím se ovšem událo tolik dalších incidentů, že člověk rychle zapomenul na "ideální podmínky" a soustředil se jen na to, aby zůstal v dostatečně korigovaném survival modu, a na všechno se nevysral. Uvádím následující fakta prostá mého obvyklého zveličování, či nadsázek. Enjoy my misery.

9. března 2016

Čím je libo platit, mladý pane?

1. Dnes popíšu trend, který se v USA momentálně rozmáhá a nabízí mnoho možností k zamyšlení nad otázkou: kde končí skutečné komerční výhody kapitalismu a smluvní svobody a kde začíná  nějaká forma šikany nebo nátlaku?

2. Jak bylo uvedeno v mém článku Jak se žije v USA, v bodu o zdravotnictví: tím, jak je systém zdravotní péče v USA nastaven momentálně (především díky  čístě podnikatelskému modelu provozování zdravotnictví v USA je to pro koncového uživatele - pacienta - dost drahý špás. Ale má to možná na něj pozitivní vliv v otázce rozhodování o údržbě své kondice), je péče o zdraví oblast, ve které se vyplatí věnovat se nějakému prediktivnímu modelování vaší kondice a výdajů a připravovat si "cash flow" na nejhorší varianty.

4. března 2016

Jak se žije v USA?

1. Zdravotnictví: Jak je odlišné zdravotnictví v USA od toho co znám z ČR? Hodně. Zásadní je fakt, že se zde (USA, východní pobřeží) zdravotnické služby provozují čistě tržně, takže tlak na to, být lepší než konkurence (a přilákat a udržet si zákazníka) způsobuje logicky o mnoho lepší uživatělské podmínky pro pacienta. Nemluvím teď o faktické kvalitě úkonů, jako nelékař je nemůžu a ani nechci soudit, ale hovořím čistě jako pacient. Ať du na one-minute kliniku na Broadway (taková menší "pohotovost") nebo do University Medical Care Centra za městem, jedno mají společné: veškerý zdravotnický personál se usmívá, podá vám ruku,  představí se, je schopen a ochoten využívat moderních komunikačních nástrojů, bez problémů najde  VÁM vyhovující termín. Věnuje se vám, řekne vám detailně co vám bude dělat a proč, vysvětlí co máte dělat vy, co můžete od zákroku či léčby očekávat a co ne. Byl sem tu zatím 3x na pohotovosti (2x New York, jednou Hartford) a asi 5x u praktického lékaře či lékaře specialisty. Není to moc, vím, ale i tak je to nesrovnatelné s jakejmakoliv 8 návštěvama lékařů v ČR, kde se často nelze objednat kdy to člověk potřebuje, když už se někomu vnutím, tak je na mě nepříjemný, nebo mi výslovně řekne, že tohle mi vysvětlovat nebude, protože by to pro mě "stejně nebylo k pochopení" atd. Daní za to, jak sou tu všichni super-ochotní, mega přátelští a vše jiskří čistotou a novotou je samozřejmě ta cena. Jedna návštěva one-minute kliniky na Broadway mě stála 250 dolarů jen to fiklo. Jiný zákrok, který by v ČR "samozřejmě" hradila pojišťovna (ale dost možná by byl stejně drahý), tady stojí 2000 dolarů, rozdělené mezi mě a mého zaměstnavatele tak, že já platím 200 a on 1800. To si člověk hodně rychle rád vzpomene na 30kč u doktora co ste měli doma, že?  A musím říct, že orientovat se v tom, co vám který plán kryje a nekryje je dost složité. Se slzou v oku rád vzpomínám na to jak jednoduché to máme doma a přemýšlím: chtěl bych radši ten mizerný přístup a přeplněné čekárny, nebo zdejší složité soutěžní ale hyper-příjemné prostředí, kde kvalitní zdravotní pojištění stojí majlant a/nebo je fakt dobrým benefitem v práci, který nemá každý? Původně tahle sekce měla dát jasně bod ČR, ale ono to zdravotnictví "zdarma" pode mě člověka vede paradoxně k menší osobní odpovědnosti. Kouřím, fetuju, chlastám, žeru, nechodím na preventivky? Noaco, když mi něco bude, von to stát zatáhne. A já sem pro větší vlastní odpovědnost, takže nerad ale: Bod USA. 

29. února 2016

Where To Invade Next - Michael Moore opět pobaví [7/10 A.S.]

1. Where To Invade Next, nový film od dokumentaristy Michaela Moora je pro mne, člověka co pochází z Evropy a žije v USA, obzvláště poutavý. Michael si tam staví za cíl vybrat z Evropy "to nejlepší" a "zabrat" to pro Spojené Státy. A já to odsud můžu sledovat a mrzutě si při tom zavzpomínat na svých krásných 5 týdnů dovolené, kterých se mi dostávalo v ČR, nebo počet státních svátků, co tam máte, a hlavně utřít slzy smutku z toho, jak kvalitní a dostupné máte zdravotnictví, předtím než půjdu tady k zubaři, který po mne i s pojištěním bude chtít 1700 dolarů za banální výkon.  Ten samý, co by mne v Praze u soukromého zubaře stál 5 tisíc korun, a neobsahuje žádný materiál z pandích placent nebo diamantů, jak mi přišlo že asi musí, když tady je za 40 tisíc.

Tipy na Oskary

Vysledne skore: 70% z top 10, 87% overall. ta best picture a režie mne bude estě chvíli ale mrzet...

28. února 2016

10 důvodů proč by Leo neměl dostat Oskara za Revenanta


1.  Za herecký výkon v Revenantovi si ho Leo nezaslouží. Simples. Ano, až bude kategorie "pojídání syrových bizoních jater" nebo "splývání ve studené vodě s kožichem kolem krku" případně "nejdelší pracovní prázdniny v Kanadě", bude Leo Kapr určitě oprávněný front runner. Ale do té doby by se Revenant a Leův výkon tam měl brát jen jako obzvláště povedená žánrová epizoda pořadu Fear Factor. Neříkám že ve filmu Revenant hraje  Leonardo DiCaprio špatně, to ne, hraje svého plazícího se, medvědem značně pocuchaného  a pomstou poháněného hraničáře moc dobře. Ale většina toho, co je tam tak "unikátní" a co Leo předvádí, je z kategorie fyzických výkonů, a za to snad Oskaři nemají být (žejo, Christiane, jak sme si to říkali u The Machnist?). Je to obdivuhodné, že se někdo dokáže tak transformovat a okázale trpět? Jistě. Je v tom podstata dobrého hraní? Nikolvěk.

23. ledna 2016

Je MAC adresa osobní údaj?

1. Pokud vás zajímá právo a technologie může vás zaujmout třeba případ Max Schrems vs Facebook, vedoucí ke zrušení certifikace Safe Harbor, která byla do té doby uznávaným právním nástrojem zajišťující legální přenos osobních údajů z Evropy do USA (a vůbec, Facebook poslední dobou dostává od Evropy na prdel solidně, bude to ještě zajimavý). Nebo Google vs Španělsko, který nám dal výsledné Right to be Forgotten, a Googlu celé nové oddělení právníků, co se od té doby musí zabývat statisícema žádostí o odstranění linku. 

2. Mimochodem, aby vám Google schválil žádost o odstranění linku, který vede k fotce vašeho konečníku ve kterém je zastrčená pastelka, budete muset prokázat, že vám veřejná distribuce takového snímku způsobuje újmu, ta informace není aktuální (pastelku ste si z prdele už vyndali) a zároveň na tu fotku nelze aplikovat tzv. "veřejný zájem".  Tedy že z té fotky společnost jednoznačně jako celek neprofituje. Takže například kdyby ten konečník nepatřil vám, ale sousedovic nezletilci, a ta pastelka nebyla pastelka, ale váš penis, je důvodné se domnívat, že Google tu žádost zamítne, protože bude tvrdit, že veřejnost má právo o vás vědět, že ste nebezpečný pedofil. Just sayin...

3. Mě osobně zajímá právní regulace sběru a vyhodnocování informací o pohybu lidí po komerčních prostorech. Podívejte se třeba na Nomi vs FTC a Bluetrace vs Holandsko. Jednoduše: máte mobilní telefon. Občas chodíte ven. A ten mobil máte s sebou. Dete do kina, které je umístěno v obchodním středisku. Po kině, mírně zklamaní z blbého filmu zajdete na palačinku, pak zabrouzdáte do knihkupectví a těsně před odchodem z nákupního centra si koupíte boty. Pokud ste s sebou měli telefon a nechali ho komunikovat s internety, je možné, že váš pohyb po Obludáriu byl monitorován.

19. ledna 2016

Můj pohled na zrychlení osobního počítače s Windows určený pro absolutní laiky.

Zaznamenávám stále více programů na automatické čistění systému, mýty kolem defragmentace registrů a mazání různých zapomenutých nepotřebných souborů. Naděje, že se počítač zrychlí jsou ale často zklamány po pár dnech od takového vyčistění, kdy se nános v nějaké míře dané aplikacemi a chováním uživatele znovu vymkne kontrole.

Vídám laptopy za dvacet tisíc, které startují 5 minut a po těch následuje další čekání než naběhne browser nebo třeba Excel. Každé kliknutí je následováno trestem v podobě čekání a tzv. chroupání hard disku. Rád bych se s vámi podělil o zkušenosti, které jsem nabral během více než dvaceti let pinožení s počítači. Tato doporučení se netýkají zrychlování grafiky pro hry a výpočetní rychlosti.

Pověra.

Podle mně největší pověra stojící za neuvěřitelnou pomalostí běhu Windows a programů v nich spuštěných je založena na představě, že lze současně provozovat více aplikací. Ve skutečnosti multitasking znamená jen rychlé přepínání mezi během různých programů s tím, že každému přidělí nějaký čas, co se stihne, to se stihne a pak přepne na další aplikaci/knihovnu/systémovou funkci. A zase se provede jen část. Protože se to děje opravdu rychle, uživatel si může existovat ve světě, kde mu všechno běží najednou. Iluze je dokonalá. A je to tak správně ale...

11. ledna 2016

Dronní sliby, letos jestě nepoletíme.

Tento stručný přehled vznikl proto, abych se pokusil vyrovnat se s určitou frustrací, kterou už nejaký čas prožívám:

Pokud vím, začalo to modelářem, který prostě násobil počet motorů a baterek tak dlouho až mu vyšlo tohle:


Jmenuje se Thomas Senkel. Pro mě první člověk, co se vznesl na technologii určenou pro modelářské hobby. To se psal rok 2011. Baterie ze sériové výroby, elektronika z obchodu pro letecké modeláře. Motory, pravda větší než běžné sériové, ale technologicky naprosto stejné s těmi co má v modýlku kdejaký usmrkanec. Pokud si dobře pamatuji, plnokrevný prototyp byl otázkou roku, maximálně dvou. Další obrovskou výhodou této koncepce jsou redundantní motory a vrtule. Podle autorů až třetina pohonů může být zničena a stroj se pořád dokáže snést hladce na zem. Srážka s ptáky a zničení některých vrtulí, shoření výkonové elektroniky nebo baterií by poprvé neznamenalo konec stroje i posádky. V dějinách letectví nenajdete žádný stroj, který by dokázal viset ve vzduchu, nepotřeboval ranvej a zároveň měl tolik nouzových záloh pro případ selhání.

Stroj, který vidíte nazvaný Volocopter VC1, je dokonale schopen letět mnohem výš a mnohem dál. Je jasné, že při prvním zkušebním letu je blbost riskovat život člověka-pilota ale ani po několika letech jsem se nedočkal žádného pokroku.