Dojmologie: Jak se žije v USA? Mít zbraň, nebo nemít zbraň, to je oč tu běží!

 
1. Vždycky, když už mám pocit, že mě tu nic nepřekvapí, tak mě něco zase překvapí. Například dnes, ve fitku. Ve fitku, kam chodí převážně muži, a převážně nebílí. Většinou tam tedy jsou jen černoši, a pár nějakých mexikánců. Ve fitku, které patří k těm levnějším a podle toho i vypadá. Ale má víceméně vše co člověk potřebuje, tak proč platit někde jinde za bílej luxus. Nebo ne?

2. Možná protože pak by člověk nemusel cvičit bok po boku s lidma, který při posilování mají za pasem zbraň. Víceméně otevřeně. Tihle tři dnešní exempláři (tak kolem 40-50 let, docela gangsta-looking) své zbraně dokonce ani neměli v pouzdře, ani na klipsně, nebo nějakém  standardním ukotvení. Měli zbraně tak jak to známe z filmů, prostě jen za pasem, za páskem notně volných kalhot. Při dělání dřepů s činkou! A když cvičili, tak  k tomu házeli sveřepě drsnými výrazy pořádných alfa samců. A to by bylo, aby tím nebyl obraz dokonalého gangsta z místního "hoodu" dotvořen, ne?

3. Jak teď sedím v obýváku a poslouchám sanitky a policejní auta řvoucí za okny (standardní zvuková kulisa v NYC skoro 24/7) přemýšlím nad tím, jestli si někdy zvyknu na to že na ulicích vidím na lidech zbraně. Jestli si na to chci zvyknout. A o kolik jiné je o tom číst, nebo to vidět ve filmu a pak fakticky na ulici v běžném městském životě potkávat lidi se zbraní v ruce.

Dojmologie: jak prodat scénář v Americe?

1. Díky tomu že už se nějaký rok vnucuju lecjakým filmařským spolkům a organizacím v New Yorku, se mi povedlo tento rok na 3 dni umístit na "stáž" (rozuměj neplacená role podržtažky a bagelonosiče) na filmový týden co v New Yorku každoročně pořádá společnost IFP.

2. K mému ohromnému nadšení se mi dokonce poštěstilo se procpat přímo k produkcím nedokumentárních seriálů (rozuměj: sit-com, sci-fi, horor, drama), což mě zajímá nejvíc.  Po 3 dny mi tedy bylo umožněno se ochomýtat kolem zástupců společností jako je Sony, Sundance, Tribeca, nebo Vimeo, First Look, či Weinsteini, a sledovat jak se to dělá, když se takovým společnostem nabízí scénář, nebo projekt.

3. Většinu seriálů tvořily sit-comy nebo dramata a mezi tím tu a tam nějaké to sci-fi nebo horor. Každý stážista (zejména protože měl na krku cedulku s názvem organizátora a působil tak velmi oficielně, jako by měl nějaké faktické pravomoci) měl možnost se s filmařema bavit a podívat se na synopse jejich děl a někdy i úvodní minuty vizuálního zpracování projektu, který nabízeli. A to bylo hodně zajímavé, zejména z důvodu že se dalo dobře okoukávat, jak se takový profesionální "pitch" (nebo-li nabídka) vůbec tvoří.