29. dubna 2018

Recenze: Submergence - Wim Wenders si přistřihl křídla [5/10 A.S.]

1. Submergence, nejnovější film Wima Wenderse, je snímek, který na jednu stranu má velké plusy: za kamerou oceňovaný zkušený režisér a před kamerou velmi charismatický hlavní herec, James McAvoy. Ale na druhou stranu má i spoustu slabin. Podivný scénář od Erin Dignam, příliš snahy o hlubinné - pun intended - filosofování a Alicii Vikander v roli sebevědomé, až nepříjemně macho profesorky "matematické biologie", která jí prostě nesedí.

2. Submergence je příběh o lásce a utrpení a sledujeme v něm setkání dvou ne zcela si nepodobných osob. Ke všemu odhodlaný James Moore (McAvoy), tajný agent MI6 se sklony k plamennému filosofování, a Danny (Vikander), tak trochu drsná a melancholická profesorka biologie, která, ač má vzhled dvaadvacetiletého skandinávského děvčátka, oplývá chováním podivné padesátileté Němky, se potkají v hotelu v Normandii a po asi 20 vteřinách, co strávili "spolu", když se náhodou setkali na pláži, už bioložka zpocenému agentovi (který se zrovna vrátil ze své ranní rozcvičky) na chodbě hotelu hlásí, že "má ráda vůni potu".

3. Překlad pro sociálně nezdatné nerdy: "mám ráda vůni potu" = "není nutné se mě ptát, jestli dnes večer bude sex". Protože ta věta, kór pronesená cizímu člověku, znamená "zašukáme, brzy". Bioložka tedy dá hned asi v desáté minutě filmu najevo, že je otevřena fyzickému sblížení, a poté sledujeme, jak dlouho bude McAvoyovi trvat, než na ni teda skočí v nějaké pauze mezi citáty z Kanta. Když k tomu dojde, máte už obou pseudofilozofujících romantiků, skotačících na pláži i ve vlnách, docela dost a těšíte se na to, až se jejich cesty rozdělí, protože pak je naděje na něco zajímavějšího než "on potkal ji a ona jeho a líbilo se jim to".

28. dubna 2018

Avengers: Infinity War (2018) - 8/10

Filmový gigant Marvel pokračuje ve svém kolosálním tažení točení nekonečného komiksového filmu novou epizodou. Je zbytečné stěžovat si, že je tu další filmový komiks, že vás některý hrdina nebaví, že tyto adaptace postrádají hlubší myšlenky, že vás filmové studio bombarduje digitální akcí, které už jen tak neohromí; to všechno už se probíralo v nejrůznějších recenzích a kritikách díky předešlým příběhům hrdinů Marvelu mnohokrát a nikdo už nemůže očekávat víc. Takže, přináší další příběh z marveláckého vesmíru něco navíc?


23. dubna 2018

Recenze: Isle of Dogs - jedno velké "ach" za [10/10 A.S.]

1. Za tři roky, co píšu o filmech, je Isle of Dogs pouze druhý film, kterému udílím maximální počet bodů. Tím prvním byl Manchester By The Sea. A proč jsem jim dala plné skóre? Ani u jednoho z nich jsem nedokázala přijít na nic, co by mi na nich vadilo, nebo mi připadalo špatně udělané či nedotažené, a oba se mi zdály vysoce originální, bavily mne po celou dobu své stopáže a ve svém žánru byly příkladně úspěšným úkazem.

2. Jelikož jsem velký fanoušek Wese Andersona, mohlo by se zdát, že bude vysoké hodnocení pro jeho nejnovější film v mých očích jaksi "dopředu dané". Ale není tomu tak. Anderson mě trochu "zklamal" nejméně dvěma filmy. A sto jsem mu asi ještě nikdy neudělila, byť párkrát tomu byl skutečně blízko. Ale jeho nejnovější snímek (devátý celovečerák a druhý fázově animovaný) Isle of Dogs o partě psů, kteří jsou v Japonsku kvůli rozpuku jakési psí chřipky vyhoštěni na "ostrov odpadků", a o klukovi, který se tam svého psa snaží najít, je opravdu bezchybný. Má vše. Humor, napětí, srdce, svižnost, vtip, křehkost, sílu a k tomu audiovizuální krásu nebývalého rozsahu. I na Wese Andersona. A to je co říct. Ale aby taky ne, když jeho postavy namluvili: Bill Murray, Edward Norton, Jeff Goldblum, Bryan Cranston (Breaking Bad), Greta Gerwig, Scarlett Johansson, Harvey Keitel, Frances McDormand nebo Yoko Ono, Ken Watanabe, a Akira Takayama. A soundtrack je prostě skvělý. Jeden z mála, který si ráda zaplatím a stáhnu. Vedle soundtracku z Johna Wicka, Django Unchained a Blade Runnera se bude v mé minikolekci zaplacené filmové hudby skvěle vyjímat. A chci zde vyzdvihnout písničku, "I wont hurt you", kterou možná znáte už z traileru.

15. dubna 2018

Recenze: (Cock) Blockers - další komedie z produkce Setha Rogena. Bohužel ne moc povedená. [4.3/10 A.S.]

1. Setha Rogena a jeho styl humoru mám velmi ráda. Proto, když jsem se dozvěděla, že produkoval novou "nepřístupnou" komedii Blockers, ve které navíc hraje můj další oblíbenec Ike Barinholtz (Neighbors), zaradovala jsem se.

2. A je mi velmi líto, že nemůžu říct, že by se tahle komedie pod vedením režisérky Kay Cannon nějak zvláště povedla. Byl to režijní debut, ale největší problém byl stejně scénář, nikoliv režie. Scénář napsala dvojice prakticky také debutujících scénáristů. Těmi byli bratři Brian Kehoe a Jim Kehoe, kterým se již předtím sice povedlo napsat a prodat jiný scénář na celovečerní komedii, ten se ale dosud nerealizoval. A ačkoliv základní nápad může být nosný (rodiče mající problém s tím, že jejich dcery dospívají a chtějí začít se sexuálním životem), jednotlivé scény a dialogy byly upachtěné, neuvěřitelné a postavy a jejich motivace a způsob chování tak přehnaný, že mi bylo povětšinou zatěžko se na to dívat. Blockers pro mě tak bohužel byl další film, u jehož sledování jsem se větší část filmu styděla. A byť jsem se po nemalou část filmu usmívala, smích nahlas přišel přesně jednou. Což je u komedie opravdu málo. 

3. Film je o tom, jak dva rodiče dvou různých slečen zjistí, že jejich téměř osmnáctileté dcery chtějí v noci po maturitním plese začít se svým sexuálním životem. A těmi rodiči to natolik pohne, že se rozhodnou jim v tom skutečně za každou cenu zabránit. Myslím, že v kontextu Evropy a konkrétně ČR je takový postoj víceméně nepřenosný, neboť zde je sex zákonem legitimně předvídán a regulován už od 15 let věku, oproti americkým 18. Plus asi i společensky je v ČR jaksi přípustnější a běžnější, že člověk, co končí střední školu, často už nebude panna/panic. 

14. dubna 2018

Spoiler Alert Podcast: Ready Player One

A je to tady. Podcast k filmu Ready Player One. Což je dlouho očekávaný a komerčně úspěšný nový snímek Stevena Spielberga. Který je pro některé z nás senilní dědek nad hrobem, pro jiné z nás fantastický tvůrce a filmový mág, který nás ještě v budoucnosti překvapí a pro Spimfurta to je "ten režisér co dělal E.T a Indyho". A protože jsem teď zase na pár týdnů v Praze, tak jsme se konečně měli opět možnost sejít všichni tři ve studiu a vyříkat si dojmy z filmu osobně. Z filmu, na který jsme se docela těšili, a o kterém by se podle nás dalo debatovat daleko déle než těch mrzkých 38 minut. Které si ale můžete nyní poslechnout i vy, pokud se tedy nebojíte spoilerů a odhodláte se zmáčknout tlačítko play.

13. dubna 2018

Recenze: Pepa. Aneb Michal Suchánek čte knihu do promítání filmu [3.7/10 A.S.]

1. Hned na začátek přiznám, že když jsem viděla trailer na film Pepa, tak se mi na české poměry docela líbil a začala jsem se na film i celkem těšit. Ano, věděla jsem, že to je od Jána Nováka, režiséra Kameňáku 4 a příšernosti nazvané Dukátová skála, a co hůř, na scénáři s režisérem spolupracoval autor Špindlu. Ale, trailer ukazoval podstatně lepší kameru, než jsem čekala, zajímavé retro a hlavně - ať se vám toto prohlášení líbí, nebo nelíbí - Michal Suchánek umí hrát. Když má co a někdo ho dobře vede, tak rozhodně. Takže do kina jsem včera na Pepu šla vyloženě s lehkým srdcem a pocitem, že "třeba bude českému filmu zase líp".

2. Ale ono není. Tedy takhle: já jsem ze sálu odešla s pocitem, že jsem právě viděla velmi wtf a spíše nepovedené, ale upřímně snaživé hořkobolné drama. Které se pokoušelo být českým ekvivalentem Punch-Drunk Love (nebo, jak řekla Mirka Spáčilová, American Beauty, což v tom také vidím, ten pokus) a jako takový jsem film považovala za zajímavý úkaz. Ale posléze jsem ze všech mně dostupných informací zjistila, že film Pepa měl být komedie. Nebo prostě humorný film. Což se ovšem hrubě nepovedlo. Příběh o nešťastníkovi jménem Pepa Novák, který se protlouká životem snad jen proto, aby ostatním umožňoval si o něj otírat boty a klepat mu popel do pusy, je totiž jako komedie opravdu hodně nepovedený. A Pepovým "trampotám" spočívajících v tom, že věčně jen na někoho nešťastně kouká a většinou u toho navíc ještě nic neříká, se v kině, kde jsem byla, nesmál opravdu nikdo. Maximálně došlo občas k mírnému pousmání, ale i to bylo rychle zaplašeno úlekem z nešťastného záběru typu: obzvláště nechutně se pářící Jakub Kohák nebo intrikující Alice Bendová.

12. dubna 2018

Spoiler Alert Podcast: Annihilation

A je tu další díl našeho podcastu Spoiler Alert, ve kterém se zaměřujeme na "meditativní scifiAnnihilation, nejnovejší film režiséra a scénáristy Alexe Garlanda (ano ten co dělal Ex Machina, film který vám v tomto díle také vyspoilíme takže pokud jste ho neviděli, tak varuji). Všichni tři jsme milovníci scifi, jak už jste asi vypozorovali, takže jsme se na Annihilation hodně těšili. A to, kdo z nás na něj měl jít možnost do kina, kdo byl odkázán na Netflix a jestli nás Anihilace zklamala nebo potěšila se dozvíte když zmáčknete play. 

PS. Kverulant měl pravdu, scénář psal pouze chlap, moje doměnka že na něm spolupracovala vedle Garlanda ještě nějaká žena, byla mylná, to se mi spletlo s Wrinkle in Time, což bylo jiné "meditativní scifi". 


10. dubna 2018

Recenze: A Quiet Place - prima horor, který ocenil i sám Stephen King [9/10 A.S.]

1. Nejnovějším hitem z mého oblíbeného žánru (horor) je film A Quiet Place  od Johna Krasinského, režiséra dosud více etablovaného spíš jako herce, byť A Quiet Place nebyl jeho režijní debut. Tím bylo vlastně poskládání obrázků do úvodní znělky americké verze seriálu The Office. Jehož pár dílů si pak i zkusil režírovat. V roce 2016 následoval celovečerní režijní debut v podobě nepříliš výrazného filmu The Hollars a pak již se dostáváme k A Quiet Place.

2. Což je post-apo horor o rodině Abbottových, která musí žít v naprostém tichu, aby unikla jinak téměř jisté smrti. Svět totiž ovládly příšery, které velmi dobře slyší a loví zásadně podle zvuku. Respektive útočí na to, co vydá nejhlasitější zvuk v libovolném prostředí. A podle stavu světa, ve kterém tahle pětičlenná rodina žije to vypadá, že příšery vítězí, zatímco lidi mají s žitím bez hlesu značný problém.

8. dubna 2018

Recenze: Every Day - povedené režijní a scénáristické cvičení v romantice [6.8/10 A.S.]

1. Every Day je jeden z těch filmů, které je velmi jednoduché odepsat už na základě toho, jakým způsobem jsou prezentované. Romantické emo-drama o náctiletých pro náctileté. Tipuju, že už teď přestává číst většina mužských čtenářů a také část žen. A chápu to. Ale ten film si určitou dávku zvýšené pozornosti zaslouží. Je totiž nejen dost originální, ale hlavně prezentuje vnitřně kompaktní a solidně rozpracovaný svět, který tak nějak dává smysl a přináší docela zajímavé otázky o tom, co je "to", do čeho se člověk vlastně zamilovává a jestli to je spíš to tělo, nebo spíš ta duše, nebo kombinace obojího.

2. Ve světě, kde každý z nás žije určitou část svého života na internetu, ať už tím, že si z něj bere určitou porci své zábavy, vědomostí, nebo tím, že z něj i čerpá nějaké sociální vazby, je relativně jednoduše představitelné, že se člověk aspoň chvilkově zamiluje do něčí osobnosti, aniž by věděl, jaké k tomu patří tělo a obličej, nebo si byl jistý, že to, co mu na internetu někdo ukázal, je pravda. A může jen doufat, že pokud se někdy z virtuality vztah přesune do reality, že to tělo a obličej bude k té osobnosti a hlavně k vašim estetickým preferencím pasovat. Co se stane ovšem poté, co takový člověk zjistí, že k té osobnosti nepatří žádné konkrétní tělo a žádný konkrétní obličej? Může někdo milovat skutečně pouze něčí osobnost? Přesně o tom je totiž tenhle snímek. Myslím, že rozhodně víc zaujme ženy než muže, a je to pochopitelné. Nechci tím říkat, že jsme jako pohlaví méně povrchní a jde nám "hlavně o tu duši", ale spíš že ta myšlenka asi není ženám natolik vzdálená, aby se nad ní aspoň nezamyslely.

3. V Every Day se hlavní hrdinka, náctiletá, milá, chytrá, pěkná a relativně vyspělá (ehm, ano, JE to divné) Rhiannon (Angourie Rice aneb ta pěkná mladá holka z The Nice Guys), seznámí s člověkem, který si říká "A". "A" nemá vlastní tělo, ani vlastní obličej či rodinné zázemí. Každý den se totiž probouzí v těle někoho jiného a 24 hodin prožívá v takto zapůjčené tělesné schránce. Přitom má nad tím jedincem plnou kontrolu, vytěsňuje jeho vědomí a do určité míry pak i zatemňuje jeho vzpomínky na ten den. O půlnoci se z jeho těla/mozku vytratí a probere se zase "o dům či dva dál". A nejde mu to nijak ovládat.

4. dubna 2018

Recenze: Unsane - Steven Soderbergh natočil film na iPhone a stojí za to ho vidět [7.6/10 A.S.]

1. Pokud jste kdy měli nějaké ambice natočit film, už nemáte opravdu žádnou výmluvu na to, proč váš film ještě neexistuje a nespatřil světlo světa. Steven Soderbergh totiž právě pustil do kin Unsane. Snímek, který natočil na iPhone 7 Plus, dal dohromady pomocí několika běžně dostupných mobilních aplikací a při tvorbě filmu si vystačil prakticky jen s pár udělátky na ovládání smart telefonu. 

2. Ve filmu o slečně, která možná je a možná není šílená, možná ji někdo stalkuje a možná se jí to jen zdá, ani nehrají žádné velké hvězdy. Hlavní představitelka je Claire Foy, kterou třeba znáte z povedeného seriálu The Crown (nebo jako jednu z aktérek nedávné kauzy "dostává on víc než ona?") a zbytek tváří si tipuju, že spíše nepoznáte, ačkoliv tam hrají samí nadaní herci. Plus jeden Matt Damon v mini cameu.

3. Příběh o tom, jak to chodí v amerických blázincích, má své technické "mouchy". Ano, není to ve standardním kinoformátu, ano, je to místy dost tmavé, nebo řekněme nezvykle (ne)nasvícené, ale zase v několika scénách Soderbergh ukazuje výhodu minimalistické technické výbavy. Například když točí v malé vypolstrované samotce a divákovi šikovně zprostředkovává velmi intimní, ale přitom komplexní pohled na dočasné ubytování pacienta, který "zlobil". Unsane je Soderberghův první "horor", ale je to i mystery a psychothriller zároveň. Díky skvělému hereckému výkonu hlavní představitelky je její podivná psychóza velmi uvěřitelná a každý, kdo si někdy připadal "příliš normální na blázinec" nebo "příliš bláznivý na normální svět", si v tomhle filmu něco najde. A to ať už si myslíte, že je v tom cvokhausu hlavní hrdinka oprávněně, nebo neoprávněně.