Recenze: The Zookeeper's Wife - ukňouraná Jessica kazí jinak dobrý film [6/10 A.S.]

1. Film The Zookeeper's Wife má jistě dobrý úmysl a skutečně velmi zajímavý příběh. Bohužel díky hlavní představitelce, která, místo aby vystupovala coby silná odvážná žena, jen celý film fňuká jako  porouchaná lesní víla, které právě někdo šlápl na malíček, je snímek rozmnělněný do ukňouraných záběrů modelky z reklamy na OB tampon. Která zní jako kdyby právě zjistila, že jí ta hygienická pomůcka nejde vyndat. Knííík!

2. Film je o Antonině Zabinski. Nepodařilo se mi dohledat žádné autentické audio rozhovory této Polky narozené v Rusku. A to Rusko má možná vysvětlit, proč má její představitelka, Jessica Chastain, ve filmu jako jediná tak výrazný slovanský přízvuk. Zřejmě proto, aby divákům dali najevo, že je původem z Ruska? Nebo spíš proto, že se do toho hollywoodská herečka příliš zažrala a došlo tak ke stejnému průšvihu s přízvuky jako ve filmu Anthropoid? Kdy herci Murphy a Dornan ve své snaze o to, aby zněli jako Čechoslováci, měli silnější východoevropský přízvuk v angličtině než skuteční Češi?

3. The Zookeeper's Wife se soustředí na období druhé světové války a na pár manželů, Antoniny Zabinski a Jana Zabinski. Jan byl přední polský zoolog a ředitel Varšavského zoo - Antonina byla původně učitelka koketující s uměním (hrála na klavír, publikovala knihy, malovala), která ale měla také jakési zoologické vzdělání a svému manželovi pomáhala pečovat o zvířata v zoo i doma. Když nastala válka a Hitler se chystal vyhladit (nejen) polské židy, rozhodli se jich manželé Zabinski co nejvíce zachránit. A to tak, že Židy postupně pašovali z Varšavského žido-ghetta a ukrývali je v opuštěných zvířecích klecích a u sebe doma do té doby, než jim domluvili možnost útěku a úkrytu někde jinde. Spoiler: zachránili tak 300 lidí. Někteří z nich žili v zoo pár měsíců, jiní roky. Úctyhodná činnost, jež fungovala díky spojenectví mnoha tisíc lidí, kteří se organizovali za účelem pomáhání polským židům přežít období války.

Recenze: Ghost in the Shell 2017 - vizuální mlask, obsahové splask [6.3/10 A.S.]

1. Film Ghost in the Shell se nejvíc bude líbit těm, kteří vůbec netuší, co nějaké Ghost in the Shell je, žádnou jeho předlohu nikdy neviděli a od filmu neočekávají hloubku. Čímž nechci říct, že snímek je vyloženě špatný, jen asi není ideální pro fanoušky originálu/originálů.

2. Pro ty bude totiž tenhle "reboot" (protože on to ani není pravý remake) frančízy původně japonské manga, později skvělého anime filmu, zklamáním. Ale to se dalo čekat. Kór když scénář psala zase skupina lidí a jeden z nich (Ehren Kruger) má scénáristicky na svědomí poslední 3 (tedy ty horší a nejhorší) Transformátory.

3. Ale aspoň že co filmu chybělo díky tomu, že Hollywood a nezajímavý režisér Rupert Sanders změnili, co mohli, a film zjednodušili pro diváka obsahově, se mu snažili vynahradit vizuálně. A vizuálně je film skutečně podnětný a vyplatí se na něj jít ve 3D nebo ve 4D a do toho světa se tak mít možnost maximálně vnořit. Mimochodem -  byl to můj první zážitek s 4D kinem a musím říct, že pro tento typ filmu je asi ideální a že mě ty pohyby křesla hodně bavily. Klidně jich mohlo být i víc.

4. Příběh tohoto Ghost in The Shell je takový... nijaký. Protože v roce 2017 už holt cyber-punk zjednodušený do "jsem robot nebo člověk a mám vůbec duši?" a "někdo potenciálně zlý mě chce zničit, protože jsem (potenciálně) mašina" je taaaak, ale TAAAK obnošený. Nemá ani cenu ho moc popisovat. Tak jen ve zkratce: roboto-kyborgo-člověk hledá ve svém nitru podstatu roboto-kyborgo-člověčenství a ostatní mu v tom různě brání či pomáhají. Děj je předžvejkaný do jednoduchých zkratek, rádoby hlubší myšlenky působí obnošeně.

Recenze: Personal Shopper - mystery s trochou erotiky [7/10 A.S.]

1. Personal Shopper je taková malá, něčím zajímavá podivnost, která člověka nakonec do sebe vtáhne. A není to jen díky tomu, že Kristen Stewart tam stráví pár scén polonahá. Režisér Olivier Assayas s Kristen pracuje již podruhé, poprvé na Clouds of Sils Maria, které Kristen Stewart zaslouženě přihrály pár cen a nominací na nejlepší herečku ve vedlejší roli, a v Personal Shopper si režisér s herečkou vyloženě jeden druhého užívají.

2. Personal Shopper je typický film, u kterého budete při sledování tušit, že si ho režisér i sám napsal. Protože podobně jako u filmů Davida Lynche (a tím nechci filmy srovnávat kvalitativně), který si své snímky také píše sám, je konečný výsledek natolik matoucí, nebo řekněme "provokující", a tak účelově neservíruje divákovi jednoznačné odpovědi, že by bylo s podivem, kdyby režisér natáčel vizi někoho jiného.

3. Film je o mladé Američance v Paříži. Maureen (Kristen Stewart, minimalistická a zádumčivě neurotická jako obvykle) je introvertní a trochu labilní dívka, které nedávno zemřel bratr (dvojče) Lewis. Lewis byl, stejně jako ona, médium schopno komunikovat se zemřelými. A Maureen teď doufá, že jí Lewis ze záhrobí dá nějakou zprávu o tom, jak se tam má. 

4. Za tím účelem Maureen chodí do domu, kde Lewis zemřel, a tam čeká na znamení. Dělá to již několik měsíců a zatím je to snaha neúspěšná. Mezi čekáním na to, až se zjeví Lewis, Maureen pracuje pro sebestřednou celebritu/supermodelku Kyru (Nora von Waldstatten) jako její "osobní nákupčí". To znamená, že za ní chodí vyřizovat různé pochůzky, nejčastěji nakupovat nebo vypůjčovat a vracet drahé oblečení a šperky. Proč Maureen, která sama ve filmu chodí ve vytahané mikině a neukáže jakýkoli zájem o šperky, oblečení nebo módu obecně, je zrovna takový guru přes styl a doplňky, nám film neřekne. Stejně jako nám neřekne spoustu dalších věcí, které by se divák rád dozvěděl.

Recenze: Power Rangers - není to nejhorší, ale je to jen pro děti [5/10 A.S.]

1. Saban's Power Rangers natočil, jako svůj druhý celovečerní film, režisér Dean Israelite. Jeho prvotina, Project Almanac, o skupině teenagerů cestujících časem, se mi docela líbila, kazil jí jen ten formát (found footage) vlastně.

2. Power Rangers 2017 mají dva významné problémy: A) většinu filmu se věnují tomu, jak se budoucí Power Rangers vlastně potkali a co všechno museli spolu prožít a zažít, než se z nich stali Power Rangers, tedy ochránci vesmíru, kteří morfují do různě barevných a silných super-hrdinů. B) Elizabeth Banks v roli hlavního padoucha (padoušice) jako Rita Repulsa není dostatečně zlounská, děsivá, ani repulsivní. Vlastně jí to docela i sekne. Ale bát se jí moc nedá, je spíš vtipná.

3. Dalším slabým místem je scénář obecně, protože hlavním postavám nedal dostatečně uvěřitelné osobnosti. Leader Power Rangerů je prostě nudný Mirek Dušín, Asiat je tam jen pro zábavu, autista-černoch asi pro tabulky a dvě holky, z nichž jedna je rebelka a druhá jako psychopatka (s potenciálně gay tendencemi, za což údajně v Rusku film promítají jako mládeži nepřístupný) - celý tým působí příliš ploše a jednorozměrně.  Ale to by se asi dalo překonat, kdyby se k tomu, než se z nich stanou Power Rangers, neplácali tak dlouho!

4. Za scénářem stojí skupina asi sedmdesáti sedmi osob, z nichž má cenu jmenovat jen Johna Gatinse, který napsal povedený Zemeckisův film Flight. Scénář se tentokrát nestal nesourodou mozaikou různých smyslů pro humor a vzájemně nepasujících zápletek, jak to občas u těch skupinových děl bývá, ale prostě se rozplizl do jakéhosi homogenního amarounu, který má už po expirační lhůtě a proto se nepřetvoří v to, co by divák doufal.

Recenze: Life - podstatně horší Sunshine. Plus jedna nasraná medůza [5/10 A.S.]

1. Miluju sci-fi. Miluju horory. Miluju vyvražďovačky. Ale Life je tak neoriginální a stupidní snímek, že ani moje láska k žánrům, ke kterým se hlásí, to nezachránila. 

2. Možná hlavně díky tomu, že se filmu účastnilo několik kvalitních herců a snímek se svým povedeným trailerem snažil předstírat, že bude úrovní spíš v kategorii  filmů jako je Marťan, Interstellar, nebo aspoň Gravity, nikoliv Battlefield Earth, Aliens vs Avatars, nebo Critters 4 - na které ale  zase neměl zábavností.

3. Příběh o posádce složené převážně z naprosto dementních a psychicky labilních jedinců, kteří by se vůbec neměli být schopni dostat jako astronauti NASA na takovou misi, se točí kolem sekvence různě špatných rozhodnutí, z nichž to nejlepší je to první, kdy se rozhodnou balíček z Marsu, (obsahující jim neznámý a v té době spící shluk buňek) pozvat na mezinárodní vesmírnou stanici, aby ho tam mohli zkoumat. Od momentu, kdy mají tu věc na palubě, se už zásadně všichni chovají tak, aby dali svůj život a životy zbytku posádky, případně i všech lidí na zemi, co nejsnáze všanc.

4. Jelikož film, který mne v kině potkal o pár dní dřív, byla taky vyvražďovačka, nemůžu si nepostesknout, o kolik líp byl tenhle aspekt zvládnutý právě v The Belko Experiment. Kde se většina postav chovala tak, že jim šlo věřit, že nechtějí za pár minut zhebnout. Snímek Life se ale rozhodl jít jinou cestou. A navíc ještě mixoval různé žánry, aniž by byl jednomu konkrétnímu z nich věrný. K tomu mne nezaujal ani atmosférou, jelikož tu narušovaly stupidní dialogy a nezajímavost všech postav a zkratkovitost osobností, které jim scénář přisoudil.

Dojmologie: Jak se žije v USA (komunita, stereotypy, a to slovo na N)

1. Během svého dosavadního života jsem postupně žila na různých místech. Mimo ČR a USA pak nejdéle v Anglii, ale nějaký čas jsem (nejprve za účelem dovolené, následně práce) strávila třeba i v Indii. Každá z těchto zemí a komunit měla svoje specifika a všude se mi líbilo, i když všude díky něčemu jinému.

2. To, co se mi líbí na životě v USA, je často i to, co jiní Americe vyčítají. Navenek skoro neustále projevovaný optimismus, smysl pro vytváření komunit a podporování příslušnosti v takových komunitách. Z pohledu Čecha, člověka, který vyrostl obklopen lidmi, kteří veřejně vyjadřují spíš cynismus a individualismus (možná pochopitelně, v kontextu historie České republiky), bylo přestěhování do Ameriky zajímavou změnou. 

3. Když v amerických filmech vidíte ten silně projevovaný patriotismus, časté mávání americkou vlajkou, všudypřítomné nadšené výskání a objímání a obecně více veřejného vyjadřování emocí, je možné se nad tím ušklíbnout a dát tomu nálepku "hrané", "povrchní", "stylizované" nebo klidně i "hysterické". Nebo cokoliv jiného negativního. Ale když tu člověk nějakou dobu žije, tak zjistí, že se v tom docela dobře existuje. A že pokud je to hrané či stylizované, tak je to hrané a stylizované velmi dobře, a jestli to něco není, tak povrchní. Nebo aspoň ne z mé zkušenosti a v mém okolí. Anebo si to tak jen maluju, protože se mi tu tolik líbí? Třeba proto, že se tu lidi na ulicích víc usmívají, jsou komunikativnější a v létě mám ani ne hodinu od bytu pláž? Mimochodem, pár let mi trvalo si to naplno uvědomovat, jak dostupné je tu moře (teda oceán). Že člověk z kanceláře může odpoledne vyrazit rovnou na pláž a pořád být doma ten samý den na večeři.

Recenze: The Belko Experiment - super zábava pro milovníky gore [8/10 A.S.]

1. Svým novým filmem, The Belko Experiment, si to Greg McLean, režisér příšerně stupidního a naprosto neděsivého hororu The Darkness, u mě dost vylepšil. The Belko Experiment je totiž nesmírně zábavný, příjemně napínavý, velmi krvavý a brutální thriller s náběhem do hororu.

2. Příběh je o cca 80 Američanech, kteří pracují pro tajemnou firmu s názvem Belko. Jednoho dne se jejich pracoviště, kterým je vládní budova v Kolumbii, celé samo najednou opancéřuje a oni zůstanou zajatí uvnitř s tajemným hlasem, co jim přes interkom zadává úkoly. Které když nesplní, tak budou postupně umírat. Námět je jednoduchý ve své základní myšlence, ale autoři si dost vyhráli jak s postavami, které se nám ve snímku představí, tak se způsoby smrti, které na plátně uvidíme.

3. Troufám si tvrdit, že každý, kdo někdy pracoval v nějakém korporátu, bude mít z tohoto filmu větší potěšení než ostatní. Protože dobře zná kancelářskou "politiku", interní mechanismy a typy osobností, které se sice vyskytují prakticky v každém kolektivu, ale v kanceláři mezinárodní korporace jsou extrémně typizované až archetypální. Vždycky je tam nějaký slizák, nějaká modelka, dobrácká teta, jakýsi flink, srábek, arogantní vůdce, přirozený vůdce, klaun, mlátička, hnusná ženská a takový ten tichý chlápek, co se drží svého stolu, u kterého sedí s hlavou neustále zabořenou v monitoru, a vy nevíte, jestli to znamená, že poctivě pracuje, nebo že kouká na porno, ve kterém Japonec souloží s týden mrtvými vačicemi.  A teď si představte, že tahle parta dostane vážně míněné ultimátum: vyvraždi třetinu svých kolegů, nebo vyvraždíme tři čtvrtiny celé skupiny. A je nesmírně zábavné, jak se kdo z party s takovým příkazem vyrovnává, jaké se tam tvoří menší skupinky, odboj proti některým z nich a divák při tom může příjemně přemýšlet nad tím, jak by se v takové situaci asi rozhodoval on sám.