Recenze: Power Rangers - není to nejhorší, ale je to jen pro děti [5/10 A.S.]

1. Saban's Power Rangers natočil, jako svůj druhý celovečerní film, režisér Dean Israelite. Jeho prvotina, Project Almanac, o skupině teenagerů cestujících časem, se mi docela líbila, kazil jí jen ten formát (found footage) vlastně.

2. Power Rangers 2017 mají dva významné problémy: A) většinu filmu se věnují tomu, jak se budoucí Power Rangers vlastně potkali a co všechno museli spolu prožít a zažít, než se z nich stali Power Rangers, tedy ochránci vesmíru, kteří morfují do různě barevných a silných super-hrdinů. B) Elizabeth Banks v roli hlavního padoucha (padoušice) jako Rita Repulsa není dostatečně zlounská, děsivá, ani repulsivní. Vlastně jí to docela i sekne. Ale bát se jí moc nedá, je spíš vtipná.

3. Dalším slabým místem je scénář obecně, protože hlavním postavám nedal dostatečně uvěřitelné osobnosti. Leader Power Rangerů je prostě nudný Mirek Dušín, Asiat je tam jen pro zábavu, autista-černoch asi pro tabulky a dvě holky, z nichž jedna je rebelka a druhá jako psychopatka (s potenciálně gay tendencemi, za což údajně v Rusku film promítají jako mládeži nepřístupný) - celý tým působí příliš ploše a jednorozměrně.  Ale to by se asi dalo překonat, kdyby se k tomu, než se z nich stanou Power Rangers, neplácali tak dlouho!

4. Za scénářem stojí skupina asi sedmdesáti sedmi osob, z nichž má cenu jmenovat jen Johna Gatinse, který napsal povedený Zemeckisův film Flight. Scénář se tentokrát nestal nesourodou mozaikou různých smyslů pro humor a vzájemně nepasujících zápletek, jak to občas u těch skupinových děl bývá, ale prostě se rozplizl do jakéhosi homogenního amarounu, který má už po expirační lhůtě a proto se nepřetvoří v to, co by divák doufal.

Recenze: Life - podstatně horší Sunshine. Plus jedna nasraná medůza [5/10 A.S.]

1. Miluju sci-fi. Miluju horory. Miluju vyvražďovačky. Ale Life je tak neoriginální a stupidní snímek, že ani moje láska k žánrům, ke kterým se hlásí, to nezachránila. 

2. Možná hlavně díky tomu, že se filmu účastnilo několik kvalitních herců a snímek se svým povedeným trailerem snažil předstírat, že bude úrovní spíš v kategorii  filmů jako je Marťan, Interstellar, nebo aspoň Gravity, nikoliv Battlefield Earth, Aliens vs Avatars, nebo Critters 4 - na které ale  zase neměl zábavností.

3. Příběh o posádce složené převážně z naprosto dementních a psychicky labilních jedinců, kteří by se vůbec neměli být schopni dostat jako astronauti NASA na takovou misi, se točí kolem sekvence různě špatných rozhodnutí, z nichž to nejlepší je to první, kdy se rozhodnou balíček z Marsu, (obsahující jim neznámý a v té době spící shluk buňek) pozvat na mezinárodní vesmírnou stanici, aby ho tam mohli zkoumat. Od momentu, kdy mají tu věc na palubě, se už zásadně všichni chovají tak, aby dali svůj život a životy zbytku posádky, případně i všech lidí na zemi, co nejsnáze všanc.

4. Jelikož film, který mne v kině potkal o pár dní dřív, byla taky vyvražďovačka, nemůžu si nepostesknout, o kolik líp byl tenhle aspekt zvládnutý právě v The Belko Experiment. Kde se většina postav chovala tak, že jim šlo věřit, že nechtějí za pár minut zhebnout. Snímek Life se ale rozhodl jít jinou cestou. A navíc ještě mixoval různé žánry, aniž by byl jednomu konkrétnímu z nich věrný. K tomu mne nezaujal ani atmosférou, jelikož tu narušovaly stupidní dialogy a nezajímavost všech postav a zkratkovitost osobností, které jim scénář přisoudil.

Dojmologie: Jak se žije v USA (komunita, stereotypy, a to slovo na N)

1. Během svého dosavadního života jsem postupně žila na různých místech. Mimo ČR a USA pak nejdéle v Anglii, ale nějaký čas jsem (nejprve za účelem dovolené, následně práce) strávila třeba i v Indii. Každá z těchto zemí a komunit měla svoje specifika a všude se mi líbilo, i když všude díky něčemu jinému.

2. To, co se mi líbí na životě v USA, je často i to, co jiní Americe vyčítají. Navenek skoro neustále projevovaný optimismus, smysl pro vytváření komunit a podporování příslušnosti v takových komunitách. Z pohledu Čecha, člověka, který vyrostl obklopen lidmi, kteří veřejně vyjadřují spíš cynismus a individualismus (možná pochopitelně, v kontextu historie České republiky), bylo přestěhování do Ameriky zajímavou změnou. 

3. Když v amerických filmech vidíte ten silně projevovaný patriotismus, časté mávání americkou vlajkou, všudypřítomné nadšené výskání a objímání a obecně více veřejného vyjadřování emocí, je možné se nad tím ušklíbnout a dát tomu nálepku "hrané", "povrchní", "stylizované" nebo klidně i "hysterické". Nebo cokoliv jiného negativního. Ale když tu člověk nějakou dobu žije, tak zjistí, že se v tom docela dobře existuje. A že pokud je to hrané či stylizované, tak je to hrané a stylizované velmi dobře, a jestli to něco není, tak povrchní. Nebo aspoň ne z mé zkušenosti a v mém okolí. Anebo si to tak jen maluju, protože se mi tu tolik líbí? Třeba proto, že se tu lidi na ulicích víc usmívají, jsou komunikativnější a v létě mám ani ne hodinu od bytu pláž? Mimochodem, pár let mi trvalo si to naplno uvědomovat, jak dostupné je tu moře (teda oceán). Že člověk z kanceláře může odpoledne vyrazit rovnou na pláž a pořád být doma ten samý den na večeři.

Recenze: The Belko Experiment - super zábava pro milovníky gore [8/10 A.S.]

1. Svým novým filmem, The Belko Experiment, si to Greg McLean, režisér příšerně stupidního a naprosto neděsivého hororu The Darkness, u mě dost vylepšil. The Belko Experiment je totiž nesmírně zábavný, příjemně napínavý, velmi krvavý a brutální thriller s náběhem do hororu.

2. Příběh je o cca 80 Američanech, kteří pracují pro tajemnou firmu s názvem Belko. Jednoho dne se jejich pracoviště, kterým je vládní budova v Kolumbii, celé samo najednou opancéřuje a oni zůstanou zajatí uvnitř s tajemným hlasem, co jim přes interkom zadává úkoly. Které když nesplní, tak budou postupně umírat. Námět je jednoduchý ve své základní myšlence, ale autoři si dost vyhráli jak s postavami, které se nám ve snímku představí, tak se způsoby smrti, které na plátně uvidíme.

3. Troufám si tvrdit, že každý, kdo někdy pracoval v nějakém korporátu, bude mít z tohoto filmu větší potěšení než ostatní. Protože dobře zná kancelářskou "politiku", interní mechanismy a typy osobností, které se sice vyskytují prakticky v každém kolektivu, ale v kanceláři mezinárodní korporace jsou extrémně typizované až archetypální. Vždycky je tam nějaký slizák, nějaká modelka, dobrácká teta, jakýsi flink, srábek, arogantní vůdce, přirozený vůdce, klaun, mlátička, hnusná ženská a takový ten tichý chlápek, co se drží svého stolu, u kterého sedí s hlavou neustále zabořenou v monitoru, a vy nevíte, jestli to znamená, že poctivě pracuje, nebo že kouká na porno, ve kterém Japonec souloží s týden mrtvými vačicemi.  A teď si představte, že tahle parta dostane vážně míněné ultimátum: vyvraždi třetinu svých kolegů, nebo vyvraždíme tři čtvrtiny celé skupiny. A je nesmírně zábavné, jak se kdo z party s takovým příkazem vyrovnává, jaké se tam tvoří menší skupinky, odboj proti některým z nich a divák při tom může příjemně přemýšlet nad tím, jak by se v takové situaci asi rozhodoval on sám. 

Recenze: A United Kingdom - Gone Girl je opět gone, tentokrát v Africe [7.3/10 A.S.]

1. A United Kingdom je nový snímek od další ženy, tentokrát anglické režisérky Ammy Assante, která se opět (po Belle) ve své filmografii zaměřuje na problémy související s tím, jakou má kdo barvu pleti a jaká mu v žilách koluje krev.

2. Ústředním hrdinou filmu United Kingdom je Seretse Khama (David Oyelowo). Vznešený Afričan, který se narodil do královské rodiny vládnoucí na dnešním území Botswany, a v té době protektorátu Velké Británie zvaném Bečuánsko. Nutno říct, že Bečuánsko se do područí Britů dostalo na žádost Khamova dědečka, který v roce 1875 požádal Brity o ochranu před rozpínajícími se Afrikánci. To ještě ale nevěděl, že mají tolik diamantů. Botswana, ne Britové. Dědeček byl zdá se pěkné kvítko, protože se k moci dostal tím, že udělal převrat proti svému vládnoucímu otci a eště se politicky musel zbavit bráchy,  a v zemi pak zavedl přísné zákony proti dovozu a distribuci alkoholu, ale to je na jiný příběh. Tenhle film je o jeho vnukovi, kterým byl Seretse Goitsebeng Maphire Khama, narozen roku 1921 v tehdejším Bečuánsku.

3. A ten se proslavil zejména dvěma věcma: A) vzal si neurozenou bělošku, navíc Angličanku, žádnou kmenovou předvybranou domorodkyni, jak by se slušelo a patřilo, a B) spoiler: stal se prvním Botswanským prezidentem. No a film United Kingdom vypráví o tom, jak složité to chudák s tím vším měl, jaké to bylo drama, jak náročné bylo v Africe v letech 1947-1965 být černochem, který byl zamilovaný do bělošky, a co vlastně obnáší taková malá politicko romantická revoluce.

Recenze: Kedi - povídání o kočkách z Istanbulu [7/10 A.S.]

1. Kedi je dokumentární snímek v délce kratšího celovečerního filmu, který natočila jako svůj první delší film turecká režisérka Ceyda Torun. A film je celý o kočkách. 

2. Jenže díky tomu, že je o pouličních kočkách, které žijí v ulicích Istanbulu, je taky o Istanbulu. Což je krásné a zajímavé město, které nám Ceyda umožňuje tímto způsobem poznat trochu jinak než TripAdvisor.

3. Já osobně kočky preferuji nad psy, takže pro mne bylo nadmíru příjemné snímek sledovat. Istanbul se mi jako město líbil a plánuji se do něj určitě někdy vrátit, protože 2 dny v roce 2010 nebylo určitě dost. Ale koček tam byla všude spousta, to je pravda, to si pamatuju. Přestože Istanbul mi není tedy úplně neznámý, mi z něj Kedi ukázalo něco víc. Některé jeho zajímavé obyvatele a jejich vztah ke kočkám.

4. Kedi představí mnoho kočičích "postav" a blíž se zaměří asi na 7 koček, které mají jméno a nějaký vystopovatelný osud. Je tam kočka "Psycho", která péruje svého druha jako správná semetrika a agresivně si hlídá svoje území.  Její příběh je asi nejvtipnější. 

5. Ale nesmíme zapomínat, že film je dokument, tedy ačkoliv se divák seznámí s několika kočkami blíž, nedostane se mu toho potěšení, aby sledoval jejich příběh nad rámec dvou tří náhodných setkání s tou kterou kočkou na ulici. A to ani když se zrovna na kameře začne dít něco zajímavého, kočičí tvorové tam rozjedou akci, která má zápletku a člověka zajímá, jak to dopadne, tak se to třeba už nedozví. Protože je to dokument a kočky popoběhnou někam jinam, kam už je kamera nemůže sledovat a máme smůlu.

Recenze: Land of Mine (Under Sandet) - kvalitní reklama na dánské pláže [8/10 A.S.]

1. Dánský koprodukční snímek Under Sandet (zde v USA v distribuci pod dvojsmyslným Land of Mine) vypráví o skupině velmi mladých německých vojáků, kteří byli během druhé světové války zajati v Dánsku a po skončení války tam byli nuceni pracovat na čištění tamních zaminovaných pláží. Od německých min různého druhu.

2. Skupina je tvořena ze 14 teenagerů, z nichž většina vypadá tak na 15-16 let, a samozřejmě o to víc je vám jich líto poté, co (záhy po začátku filmu) začnou postupně vylétávat do vzduchu. Díky nedostatečnému vyškolení a příliš drsnému zacházení, kterého se jim od Dánů dostalo.

3. Celý snímek je vlastně jen sledování toho, jak se tahle parta nedobrovolných zajatců snaží: a) splnit úkol, kterým je vyčištění pláže od cca 45 tisíc nevybuchlých min a b) přežít to přes fakt, že k takovému úkolu nebyli dostatečně vyškoleni, nedostávají najíst a je s nimi nakládáno jako s otroky. Kterým se pro zábavu občas někdo ještě přijde vymočit (či hůř) do obličeje. Ale to, co snímek povyšuje nad obyčejné "pity bomb porn" je, jak se dánskému režisérovi Martinovi Zandvlietovi (který si k filmu napsal sám i scénář) povedlo bez schématické nucené představovačky postav vykreslit jednotlivé osobnosti různých chlapců a odlišit je od sebe, aby je divák snadno rozeznal. A to ačkoliv to všechno byli Árijci v uniformách. Nemůžu to nesrovnat s včerejším King Kongem, který práve v tomhle zklamal, a to přesto, že se nám tam postavy úmyslně představovaly pomocí otřepaných frází ilustrujících, jak měl kdo z nich těžké dětství. Tady nic takového neproběhlo a přesto bylo víc jasné,  kdo má jakou osobnost a proč.