Thajskem ku zdraví: co bylo dřív, tloušt nebo automat na výmluvy? (23)

1. Jak někteří čtenáři vědí, jsem již několik týdnů zpět v Thajsku. Kde dále pracuji na své fyzičce, a zejména pak na nárůstu svalové a úbytku tukové hmoty. Ještě je dost co zlepšovat. Ale jelikož tu nejsem poprvé, už mne tolik věcí nepřekvapuje. A možná i proto mám čas a sílu všímat si věcí, které mne předtím nenapadlo pozorovat nebo je dokonce neodborně ale i tak  s chutí analyzovat.

2. Za tu dobu co tu jsem (přecijen to dohromady bude přes čtvrt roku pobytu) se tu vystřídalo odhadem tak 100 různých lidí, coby spolucvičenců. Drtivá většina z nich jsou profi sportovci, nebo lidi se skvělou kondičkou, případně "jen" štíhlí, a tak 10 max 20 procent jsou lidi, kteří tu bojujou s nadváhou. Zajímavé je, že všichni (ale fakt do jednoho) ti co mají nadváhu a které jsem tady poznala, mají jedno společné. Mimo těch pneumatik teda. Mají podstatně větší sklony k pesimismu, nebo prostě negativnímu až odporujícímu náhledu,  a často i k výmluvám a ulejvání. Než se začnou případní dotčení čtenáři urážet, chci říct, že se rozhodně nepokouším tvrdit, že to co tu teď říkám platí obecně na všechy jedince ze skupiny "lidi s nadváhou". Je to jen pozorování na vzorku cca 100 lidí, z nichž né více než 20 mělo problémy s nadváhou. A samozřejmě do těch 20 patřím i já, takže pochopitelně v jistém smyslu mluvím i sama o sobě.

Recenze: The Foreigner - Jackie Chan je bůh. I v jinak průměrném filmu. [6.6/10 A.S.]

1. Nový film, ve kterém hraje Jackie Chan, se jmenuje The Foreigner a je adaptací podle všeho velmi povedené knihy, The Chinaman, kterou spisovatel Stephen Leather napsal na konci osmdesátých let minulého století. A v tom právě spočívá podle mě největší problém snímku. Není totiž podaný jako retro, ale současný, čímž je dost neaktuální.

2. Když Stephen Leather pracoval v osmdesátých letech jako editor britských Times, byly rozepře mezi Brity a Iry na vrcholu, stejně jako činnost organizace IRA. V dnešní době je ale IRA už spíše archaický problém, na který se filmoví fanoušci rozpomenou leda tehdy, když se opět dívají na filmy In the Name of the Father, 50 Dead Men Walking, The Jackal nebo výtečnou '71. V devadesátých letech, kdy byla kniha poprvé vydaná, byla IRA relevantní asi jako dneska terosté z řad muslimů, takže se o ní točily filmy jak na běžícím pásu. Michael Collins, Patriot Game nebo The Devil's Own třeba. Ale po roce dva tisíce (a po tzv. Belfastské dohodě) už činnost IRY a s ní i napětí mezi Brity a Iry logicky upadalo. Takže pak například drama z roku 2008 Hunger, s Fassbenderem v hlavní roli, správně bralo tématiku irsko-anglického konfliktu jako "podívání do historie". Proč tohle neudělal Foreigner s Chanem, a nezasadil film do 80.-90. let, kam příběh patří, je mi záhadou. 

3. The Foreigner vypráví příběh Quana, hodného čínského imigranta, který v Londýně má svůj restaurant a dcerku, kterou nadevše miluje. A je tak pochopitelně dosti naštván, když mu ji teroristé zabijí. Kdyby se filmu dodal trochu modernější (nebo naopak přiznaně retro) kabát, mohl by být super. Jenže vzhledem k tomu, že zlí teroristé se ukáží být z IRA, se film následně dost detailně věnuje irsko-britským vztahům a ilustruje je jako v současnosti velmi napjaté, to působí trochu komicky. Stejně jako neschopnost policie/ bodyguardů/rozvědky dopadnout včas Chanova Quana. Ale obecně šel film příliš do hloubky a předpokládal znalosti, které běžný divák Chanových filmů asi nemá*. Domnívám se totiž, že málokdo se bude dnes automaticky orientovat v termínech jako PIRA, CIRA nebo OIRA (Provisional IRA, Official IRA nebo Continuity IRA), kterými snímek operuje, a málokdo v kontextu dnešního světa pochopí motivaci hlavních zlounů a z ní vyplývajících několik filmových twistů.

Dojmologie: haraším, harašíš, haraší, harašíme?

 1. Byla jsem požádána, abych pro jeden časopis napsala úvahu na téma kauzy Harveyho Weinsteina. Ta se v posledních týdnech tak grandiózně rozbujela, že nyní zasahuje cca polovinu Hollywoodu a postupně také spoustu lidí i mimo showbyznys a Ameriku. A jak tak nad tím přemýšlím, docházím k tomu, že člověk aby snad byl rád, že není slavný / mocný / bohatý / cokoliv zajímavého. Může tak lépe spát. Bez obav, že se probudí a v emailové schránce najde tucty dotazů od novinářů na to, jak mohl před těmi 10, 15, 20, 30 lety spáchat x/y/x²/√x.

2. Samozřejmě považuji sexuálně motivované trestné činy za špatné, společensky škodlivé a po zásluze kriminalizované. Od (ex) právníka se specializací na trestní právo a se silnou inklinací k činnosti na straně, která pachatele vyšetřuje a stíhá, nikoliv obhajuje, asi ani nic jiného nelze očekávat. Ale nemůžu se plně ztotožnit s tím, že se jaksi obecně přijalo, že je v pořádku společensky naprosto odsoudit (až zcela zničit) člověka pouze na základě něčího tvrzení. Samozřejmě že v případě, kdy takových tvrzení je hodně, z různých zdrojů a obsahují určitou dávku věrohodnosti, dává to intenzivnější pocit případného provinění. A žádné oznámení tohoto typu není dobré automaticky znevažovat. Ale i tak jsem zastáncem názoru, že je nejdříve nutné situaci odborně prošetřit, než dojde k dramatickým (a často nenapravitelným, popřípadě jen velmi obtížně) škodám na něčí reputaci, schopnosti být dále zaměstnán, obstarávat si obživu, nebo mít normální společenské vazby.

Recenze - Flatliners - další nepovedený remake [3.6/10 A.S.]

1. Ve vší počestnosti přiznávám, že jsem fanouškem původního filmu Flatliners z roku 1990 od režiséra Joela Schumachera. Zároveň nemám nic proti remakům. Dokonce si vybavuju několik předělávek, které mi připadaly srovnatelně dobré, nebo i něčím lepší než originály. Namátkou jmenuji: Hanekeho Funny Games, Scorseseho The Departed, Cronenbergovu The Fly, Soderberghovo Ocean's Eleven nebo Dredd od Peta Travise. Takže jsem se do kina na nové zpracování příběhu o partě mediků, kteří experimentují s klinickou smrtí, docela těšila.

2. Navíc,  Flatliners 2017 režíroval Dán Niels Arden Oplev (původní Girl With the Dragon Tattoo) a nejméně dvě jména z obsazení (Ellen Page a Diego Luna) patří talentovaným mladým hercům, takže mi připadalo, že těch 5 % na Rotten Tomatoes bude spíš známka nějakého brutálního podhodnocení. Ale nebyla.

3. Film už v první scéně dodá snímku patetickou a již mnohokrát použitou atmosféru výčitek svědomí, jež řídí i po letech kroky hlavní hrdinky Courtney (Ellen Page), která se při studiu medicíny zaměřuje zejména na fenomén klinické smrti a je jím tak posedlá, že se rozhodne ji sama (byť kontrolovaně) podstoupit. Přemluví pár kamarádů, aby jí k tomu pomohli, a rozjíždí se linka dále víceméně věrně kopírující schéma původního filmu, řešící, jak dlouho se studenti dokáží udržet ve stavu klinické smrti a co z toho vyzkoumají. 

4. S každým dalším dobrovolníkem, který podstoupí řízené uvedení do stavu, kdy mu nebije srdce, nefungují plíce a alespoň zdánlivě na nějakou chvíli nefunguje ani mozek, se doba, po kterou v zóně mezi životem a smrtí medici zůstávají, prodlužuje. Zároveň s tím se ale zintenzivňují děsivé halucinace (nebo něco takového), které pak tito pokusní králíci zažívají po oživení.

Spoiler Alert Podcast: Blade Runner 2049

Spimfurt, Myval, Kverulant a 3 mikrofony

Zážitků z filmu Blade Runner 2049 jsme byli natolik plni, že nám nestačilo ani několikero zanícených debat on line, ani v hospodě, a tak jsme naše cinefilské hovory "od nerdů pro nerdy" posunuli na další úroveň, a sešli se na to ve studiu. A jelikož nás to bavilo, hrozí reálná možnost toho, že si to brzy zopakujeme. Zuby si momentálně brousíme na prosincové Star Wars. Ale nyní pro ty, kdo mají 40 minut času a zajímá je Blade Runner, je zde první epizoda našeho velmi spoilerovitého (a proto uveřejňovaného až několik týdnů po premiéře) podcastu Spoiler Alert, tentokrát na téma Blade Runner 2049. K poslechu stačí zmáčknout play.

1922 (2017) - 6/10

Stephen King letos přežil 70. let a k narozeninám dostal během roku několik adaptací. K nakupování práv se přidal i Netflix a po Geraldově hře, která měla premiéru na internetu před měsícem, je tu zfilmovaný příběh zločinu a trestu ze života farmářské rodiny kdesi na farmě v Nebrasce. Krysy, kukuřice, vražda, výčitky, Stephen King. Hledáte nový horor pro pochmurný říjen?

Tamhle leží můj kadeřník pro roli v The Expanse.

Recenze: Geostorm - Bůh buď milostiv duši scénáristy, protože za tohle by měl jít rovnou do pekla [3/10 A.S.]

1. Film Geostorm se hrozně nepovedl. Není dobře zahraný, ani zrežírovaný, nemá skvělé triky nebo atmosféru, natož aby ho aspoň k průměru posunul scénář. Co hůř, není to ani tak zábavná blbost, jako bylo třeba pokračování Dne Nezávislosti (a jak nyní vychází najevo, oba filmy psal převážně jejich režisér Roland Emmerich, nikoliv režisér a scénárista Geostormu, debutující Dean Devlin). Je to nezajímavá nuda, která v příběhu o záchraně země před pomstou počasí obsahuje ty nejvíc omílané kýče ze žánru "disaster-drama".

2. Tedy: vztah táta-dcera, kdy dcera se bojí o to, že tatínek při misi, která má zachránit celý svět, sám zahyne. Vztahy dvou příbuzných, kteří se léta hádají, jen aby se mohli díky misi, která má všechno zachránit, dojemně usmířit a poznat, že ten, na kterého léta nasazují, že je debil, možná debil není. Pejska, který se významně třese, když se jeho směrem hrne tsunami / tornádo / láva / ledová kra / zemětřesení / mimozemšťani / koalice Babiš-Okamura-komunisti / dosaďte libovolnou pohromu, ale nakonec to přežije. Bílý dům v panice s figurkou macho prezidenta. Několik CIA agentů, z nichž část jsou zjevně ve filmu jen proto, aby jakožto tupí panáci dali vyniknout hlavnímu hrdinovi a jeho "nestrojenému chlapáctví", a část, aby bylo jak zařídit, že nestrojený chlapák bude mít v žádoucí chvíli k dispozici kódy, díky kterým může zastavit atomovku / síť teroristů / zničení bílého domu / vybombardování světových velkoměst / koalici Babiše-Okamury-komunistů / nebo libovolnou jinou hrozící pohromu. Samozřejmě nechybí ani záběry na několikero displejů s červeným číselníkem, na kterém utíkají vteřiny do momentu M, ani pohledy na katastrofu ve formě padajících mrakodrapů.