1. Ve vší počestnosti přiznávám, že jsem fanouškem původního filmu Flatliners z roku 1990 od režiséra Joela Schumachera. Zároveň nemám nic proti remakům. Dokonce si vybavuju několik předělávek, které mi připadaly srovnatelně dobré, nebo i něčím lepší než originály. Namátkou jmenuji: Hanekeho Funny Games, Scorseseho The Departed, Cronenbergovu The Fly, Soderberghovo Ocean's Eleven nebo Dredd od Peta Travise. Takže jsem se do kina na nové zpracování příběhu o partě mediků, kteří experimentují s klinickou smrtí, docela těšila.
2. Navíc, Flatliners 2017 režíroval Dán Niels Arden Oplev (původní Girl With the Dragon Tattoo) a nejméně dvě jména z obsazení (Ellen Page a Diego Luna) patří talentovaným mladým hercům, takže mi připadalo, že těch 5 % na Rotten Tomatoes bude spíš známka nějakého brutálního podhodnocení. Ale nebyla.
3. Film už v první scéně dodá snímku patetickou a již mnohokrát použitou atmosféru výčitek svědomí, jež řídí i po letech kroky hlavní hrdinky Courtney (Ellen Page), která se při studiu medicíny zaměřuje zejména na fenomén klinické smrti a je jím tak posedlá, že se rozhodne ji sama (byť kontrolovaně) podstoupit. Přemluví pár kamarádů, aby jí k tomu pomohli, a rozjíždí se linka dále víceméně věrně kopírující schéma původního filmu, řešící, jak dlouho se studenti dokáží udržet ve stavu klinické smrti a co z toho vyzkoumají.
4. S každým dalším dobrovolníkem, který podstoupí řízené uvedení do stavu, kdy mu nebije srdce, nefungují plíce a alespoň zdánlivě na nějakou chvíli nefunguje ani mozek, se doba, po kterou v zóně mezi životem a smrtí medici zůstávají, prodlužuje. Zároveň s tím se ale zintenzivňují děsivé halucinace (nebo něco takového), které pak tito pokusní králíci zažívají po oživení.