Recenze: Hacksaw Ridge - další jistá nominace na Oskara [8/10 A.S.]

1. Hacksaw Ridge je nejnovějším režijním počinem Mela Gibsona. Kdo zná Melovy filmy asi ví že má čekat extrémní gore a násilí pořádně z blízka. A nemýlí se. Ale v podstatě jako u všech  Gibsonových filmů, ani tady (možná tady dokonce nejmíň) nepůsobí to násilí samoúčelně. Protože film vypráví příběh z konce druhé světové války, konkrétně z působení americké armády v bitvě o Japonskou Okinawu. A nikdo asi nebude chtít rozporovat, že válka byla krvavá a stála hodně životů.

2. Pro ilustraci: hlavní hrdina, Desmond Doss (Andrew Garfield) působil u 77. pěší divize, jejíž jedna jednotka (C 306 Infantery Regiment) opustila USA v roce 1944 s počtem 203 mužů. Z války se jich vrátilo jen 13. Takže když nám Gibson servíruje brutální přestřelku, kde šrapnely lítaj skrz na skrz tělama vojáků, trhají jim končetiny nebo břišní dutinu, plamenomety sžířají co můžou a po bitevním poli lítají střeva a lebky se před kamerou tříští za zvůků vybuchujících granátů, težko mu de vyčíst že by to byla nevhodná Hollywoodská dramatizace.

3. Hacksaw Ridge je jeden z těch příběhů, které sou v realitě snad ještě zajímavější, ale kdyby se v té skutečně podobě dal na plátno, nikdo by tomu nevěřil. Hrdinství (zřejmě spojené s až fanatickou vírou křesťana Desmonda Dosse) prezentované na plátně není celistvým obrazem toho jak proběhlo jeho působení v armádě. Chybí tam (spoiler), jak poté co odkopnul granát Doss pět hodin čekal vážně zraněný na vysvobození, protože dal přednost -na odvoz- ještě víc zraněnému vojákovi. Když ho nakonec chtěli zachránit a odnést (za stále probíhající palby), tak to koupil ještě do ruky. I tak ale stihl ošetřit dalšího vojáka, a do bezpečí se následně doplazit sám 300 metrů. Stále pod palbou, s roztříštěnejma nohama a rukou. Vlastně mi příjde, že se tak trochu předváděl. 

Recenze: Inferno - peklo hlavně pro diváka [3/10 A.S.]

1. Inferno je téměř k nepřežití. Naštěstí po úvodních opravdu hrozných 10 minutách se sníží kvalita jak obsahu tak vizuální stránky o dalších 50% takže zbytek filmu je člověku v podstatě jedno co se na plátně děje, a fakt, jestli film dokouká, nebo ne bude záviset čistě jen na tom jestli je v kině/u počítače sám a jak moc je případně líný se zvednout a odejít s pocitem že prošustroval peníze za lístek, případně zmáčknout stop/zavřít okno s přehrávačem a povzdechnout si, že to byl ale promarněnej čas.

2. Nový film Rona Howarda, schopného režiséra (Frost/Nixon,  Apollo 13) je totiž fakt špatný. Na základě špatné knihy od Dana Browna. A chabého scénáře od jindy slušného scénáristy Davida Koeppa (Death Becomes Her, Carlitos Way, Mission Impossible). Na výsledek se prostě skoro nedá koukat.

3. Utrpení diváka během sledování Inferna by se dalo rozdělit do několika fází. Které nejsou nepodobné tomuto. První fáze je úvodních několik minut kdy na diváka Howard udeří hrůznou vizualizací pekla (ve formě nějakejch halušek, flashbacků, snů nebo vizí Toma Hankse) a utrpení s lidma s pokroucenýma krkama a roztékajícíma se údama atd. Ač nechutné, tak je to aspoň vizuálně slibné, a kdyby to bylo v jiném filmu, tak by to mohlo fungovat. Jen co si člověk trochu oddychne protože ho film přestaně bombardovat odporným vizuálem, přeskočí se na audio útok. Robert Langdon (opuchlý a zcela ojediněle nesympatický Tom Hanks) se totiž nalézá v nemocnici po otřesu mozku a všechny audio vjemy vnímá zesíleně a s ním i divák. Nic jiného tak nepříjemného jako těhle pár minut v kině, si nevybavím. Varování pro epileptiky: pokud ve vás prvních 15 minut Inferna nevyvolá záchvat, ste buď vyléčení nebo mrtví.

Recenze: Certain Women - 3 povídky o neurčitě určitých ženách [6,6/10 A.S.]

1. Certain Women určitě není film pro každého. Je to zjevné už z toho jak daleko je hodnocení kritiků (90%) od hodnocení diváků (50%).  Těžko se mi říká, že možná to nebyl ani film pro mne, protože na mně hodně zapůsobil. Ale nechápu jaké měly ty "určité" ženy jako být. Jaký byl "vzkaz" toho snímku.

2. Z mého pohledu byly všechny ženy tohoto filmu podivně pasivní a pomalé. A tím nenarážím na pomalé tempo samotného snímku, ale to jak dlouhé byly pauzy mezi tím, než něco řekly, nebo odpověděly, či nějak zareagovaly. Navíc jakoby se bály ptát na důležité otázky, nebo jednak nějak aktivněji. Jaké tedy ty určité ženy tohoto příběhu byly?  Nemám v tom jasno ani po filmu.

Recenze: Denial - soudni drama s Moriartym v čele [7,3/10 A.S.]

1. Nevím, jestli film Denial bude mít nějaké zásadní fanoušky mimo právníků, historiků a židů. Protože se jedná o filmově nijak zvlášť originálně zpracované téma. O kterém běžný člověk ví, jak dopadlo, a kdo neví, tak stejně asi bude tušit, jak to dopadne, vzhledem k tomu, za jak extrémistické je v dnešní době považováno popírání holocaustu.

2. Nicméně pro diváky, kteří jsou zároveň právníci, bude mít Denial jistou přidanou hodnotu: film dobře popisuje jim známé konfliktní situace, např. kdy klient nesouhlasí se zvolenou strategií a významně tak ztěžuje proces, nebo že proti vám stojí šílenec a vy s ním musíte jednat jako s rovnocenným soupeřem, nebo že musíte na obhajobu klienta v z principu nesmyslném a zlovolném procesu nasadit tolik peněz, času a energie. 

3. Snímek režíroval Mick Jackson. Zkušený řemeslník, který má za sebou jak třeba populární kýč Bodyguard, tak  kvalitní televizní drama Live from Baghdad nebo Temple Grandin nebo komedii LA Story. A na kontě snad žádný vyložený provar a ani Denial tam samozřejmě nespadne.

4. Scénář k filmu Denial napsal David Hare podle knihy od Deborah Lipstadt. Hare je  Brit, co psal primárně pro divadlo, ale etabloval se i jako filmový scénárista (Reader, Hours). K historické tématice má zjevně blízko a píše převážně dramata. Tady odvedl také dobrou práci, zejména si dal záležet na tom, aby do filmu zapracoval soudní při v přesném znění z reality. To, co ve filmu zazní u soudu, skutečně u soudu zaznělo ať už na straně žalobce, žalovaného nebo z úst soudních znalců či soudce samotného.

Review: DNA Lounge - San Francisco [10/10 A.S.]

1. A couple of weeks ago my work brought me to San Francisco for a few days. As it happenes, I had only one free evening, so it was a tough choice on what to do in this spectacularly interesting city. In the end,  based upon a recommendation from a fellow human being I decided to spend my free time in a club called  the DNA Lounge.

2. It’s an establishment owned by Jamie Zawinski. Name I was told I should look up. I did. As a person that struggles to use computers for things other than sending emails at work, watching Netflix after work and brainless meandering around on the internet in between, I wasn’t able to do the "aaaw" in a way I presume I was expected to do, but I totally believe my good attempt at it was deserving.

Black Mirror (třetí série, 2016) - 9/10

Život člověka v západní civilizaci se v posledních letech smrskl na jednoduché možnosti - zajistit si stravu, určitý příjem a úroveň pohodlí, podle možností financí a volného času investovat do svých koníčků nebo najít potěšení v práci. Celkový stereotyp konzumního koloběhu nám kazí jen příležitostné pozorování společenských jevů a klesá víra, že snad něco zlepší dalším vědeckým objevem, protože se cokoliv pozitivního neprotlačí do praktické realizace skrz kapitalistický a korporátní systém. Bohužel se nedožijeme spravedlivé a efektivní vládnoucí umělé inteligence. Ale třeba se díky jiným vynálezům dožijeme lepších zítřků a štěstí? Sci-fi antologie Black Mirror si myslí, že spíš ne.

Spousta šťastných lidí

Recenze: Masterminds - vtipný heist škrcený groteskou [6,3/10 A.S.]

1. Masterminds režíroval Jared Hess. Kdo viděl jeho celovečerní debut Napoleone Dynimite, tak bude vědět co zhruba čekat. Blbý je že od Napoleona nenatočil nic lepšího, naopak kvalita dost klesá.  A to říkám jako člověk co má nekriticky rád Sama Rockwella (a i ostatní z toho filmu) ale ani přesto se u jiného Hessova snímku - Don Verdean, moc nezasmál.

2. Masterminds je inspirovaný hrozně zajímavým (pozor link spoiluje) kriminálním počinem, který se stal v roce 97 v Severní Karolíně, kdy došlo k jedné z největších bankovních loupeží v USA. Za naprosto bizarních okolností. Které jen čekaly na zfilmování. 

3. Scénář napsali tři lidi (co to kua je za zvyk!) z nichž má cenu jmenovat jen Emily Spivey, která pár let psala pro Saturday Night Life. Ostatní dva nejsou jako scénáristi nejsou (a odváží se tvrdit že ani nikdy nebudou) zajímaví.

4. Problém filmu je dvojí: A) v těch naprosto ale naprosto nejzajímavějších momentech se odkloní od reálného příběhu a vymyslí si nějakou absurdní kravinu která nedává smysl. Velký spoiler: