Dojmologie: Jak se žije v USA (komunita, stereotypy, a to slovo na N)

1. Během svého dosavadního života jsem postupně žila na různých místech. Mimo ČR a USA pak nejdéle v Anglii, ale nějaký čas jsem (nejprve za účelem dovolené, následně práce) strávila třeba i v Indii. Každá z těchto zemí a komunit měla svoje specifika a všude se mi líbilo, i když všude díky něčemu jinému.

2. To, co se mi líbí na životě v USA, je často i to, co jiní Americe vyčítají. Navenek skoro neustále projevovaný optimismus, smysl pro vytváření komunit a podporování příslušnosti v takových komunitách. Z pohledu Čecha, člověka, který vyrostl obklopen lidmi, kteří veřejně vyjadřují spíš cynismus a individualismus (možná pochopitelně, v kontextu historie České republiky), bylo přestěhování do Ameriky zajímavou změnou. 

3. Když v amerických filmech vidíte ten silně projevovaný patriotismus, časté mávání americkou vlajkou, všudypřítomné nadšené výskání a objímání a obecně více veřejného vyjadřování emocí, je možné se nad tím ušklíbnout a dát tomu nálepku "hrané", "povrchní", "stylizované" nebo klidně i "hysterické". Nebo cokoliv jiného negativního. Ale když tu člověk nějakou dobu žije, tak zjistí, že se v tom docela dobře existuje. A že pokud je to hrané či stylizované, tak je to hrané a stylizované velmi dobře, a jestli to něco není, tak povrchní. Nebo aspoň ne z mé zkušenosti a v mém okolí. Anebo si to tak jen maluju, protože se mi tu tolik líbí? Třeba proto, že se tu lidi na ulicích víc usmívají, jsou komunikativnější a v létě mám ani ne hodinu od bytu pláž? Mimochodem, pár let mi trvalo si to naplno uvědomovat, jak dostupné je tu moře (teda oceán). Že člověk z kanceláře může odpoledne vyrazit rovnou na pláž a pořád být doma ten samý den na večeři.

Recenze: The Belko Experiment - super zábava pro milovníky gore [8/10 A.S.]

1. Svým novým filmem, The Belko Experiment, si to Greg McLean, režisér příšerně stupidního a naprosto neděsivého hororu The Darkness, u mě dost vylepšil. The Belko Experiment je totiž nesmírně zábavný, příjemně napínavý, velmi krvavý a brutální thriller s náběhem do hororu.

2. Příběh je o cca 80 Američanech, kteří pracují pro tajemnou firmu s názvem Belko. Jednoho dne se jejich pracoviště, kterým je vládní budova v Kolumbii, celé samo najednou opancéřuje a oni zůstanou zajatí uvnitř s tajemným hlasem, co jim přes interkom zadává úkoly. Které když nesplní, tak budou postupně umírat. Námět je jednoduchý ve své základní myšlence, ale autoři si dost vyhráli jak s postavami, které se nám ve snímku představí, tak se způsoby smrti, které na plátně uvidíme.

3. Troufám si tvrdit, že každý, kdo někdy pracoval v nějakém korporátu, bude mít z tohoto filmu větší potěšení než ostatní. Protože dobře zná kancelářskou "politiku", interní mechanismy a typy osobností, které se sice vyskytují prakticky v každém kolektivu, ale v kanceláři mezinárodní korporace jsou extrémně typizované až archetypální. Vždycky je tam nějaký slizák, nějaká modelka, dobrácká teta, jakýsi flink, srábek, arogantní vůdce, přirozený vůdce, klaun, mlátička, hnusná ženská a takový ten tichý chlápek, co se drží svého stolu, u kterého sedí s hlavou neustále zabořenou v monitoru, a vy nevíte, jestli to znamená, že poctivě pracuje, nebo že kouká na porno, ve kterém Japonec souloží s týden mrtvými vačicemi.  A teď si představte, že tahle parta dostane vážně míněné ultimátum: vyvraždi třetinu svých kolegů, nebo vyvraždíme tři čtvrtiny celé skupiny. A je nesmírně zábavné, jak se kdo z party s takovým příkazem vyrovnává, jaké se tam tvoří menší skupinky, odboj proti některým z nich a divák při tom může příjemně přemýšlet nad tím, jak by se v takové situaci asi rozhodoval on sám. 

Recenze: A United Kingdom - Gone Girl je opět gone, tentokrát v Africe [7.3/10 A.S.]

1. A United Kingdom je nový snímek od další ženy, tentokrát anglické režisérky Ammy Assante, která se opět (po Belle) ve své filmografii zaměřuje na problémy související s tím, jakou má kdo barvu pleti a jaká mu v žilách koluje krev.

2. Ústředním hrdinou filmu United Kingdom je Seretse Khama (David Oyelowo). Vznešený Afričan, který se narodil do královské rodiny vládnoucí na dnešním území Botswany, a v té době protektorátu Velké Británie zvaném Bečuánsko. Nutno říct, že Bečuánsko se do područí Britů dostalo na žádost Khamova dědečka, který v roce 1875 požádal Brity o ochranu před rozpínajícími se Afrikánci. To ještě ale nevěděl, že mají tolik diamantů. Botswana, ne Britové. Dědeček byl zdá se pěkné kvítko, protože se k moci dostal tím, že udělal převrat proti svému vládnoucímu otci a eště se politicky musel zbavit bráchy,  a v zemi pak zavedl přísné zákony proti dovozu a distribuci alkoholu, ale to je na jiný příběh. Tenhle film je o jeho vnukovi, kterým byl Seretse Goitsebeng Maphire Khama, narozen roku 1921 v tehdejším Bečuánsku.

3. A ten se proslavil zejména dvěma věcma: A) vzal si neurozenou bělošku, navíc Angličanku, žádnou kmenovou předvybranou domorodkyni, jak by se slušelo a patřilo, a B) spoiler: stal se prvním Botswanským prezidentem. No a film United Kingdom vypráví o tom, jak složité to chudák s tím vším měl, jaké to bylo drama, jak náročné bylo v Africe v letech 1947-1965 být černochem, který byl zamilovaný do bělošky, a co vlastně obnáší taková malá politicko romantická revoluce.

Recenze: Kedi - povídání o kočkách z Istanbulu [7/10 A.S.]

1. Kedi je dokumentární snímek v délce kratšího celovečerního filmu, který natočila jako svůj první delší film turecká režisérka Ceyda Torun. A film je celý o kočkách. 

2. Jenže díky tomu, že je o pouličních kočkách, které žijí v ulicích Istanbulu, je taky o Istanbulu. Což je krásné a zajímavé město, které nám Ceyda umožňuje tímto způsobem poznat trochu jinak než TripAdvisor.

3. Já osobně kočky preferuji nad psy, takže pro mne bylo nadmíru příjemné snímek sledovat. Istanbul se mi jako město líbil a plánuji se do něj určitě někdy vrátit, protože 2 dny v roce 2010 nebylo určitě dost. Ale koček tam byla všude spousta, to je pravda, to si pamatuju. Přestože Istanbul mi není tedy úplně neznámý, mi z něj Kedi ukázalo něco víc. Některé jeho zajímavé obyvatele a jejich vztah ke kočkám.

4. Kedi představí mnoho kočičích "postav" a blíž se zaměří asi na 7 koček, které mají jméno a nějaký vystopovatelný osud. Je tam kočka "Psycho", která péruje svého druha jako správná semetrika a agresivně si hlídá svoje území.  Její příběh je asi nejvtipnější. 

5. Ale nesmíme zapomínat, že film je dokument, tedy ačkoliv se divák seznámí s několika kočkami blíž, nedostane se mu toho potěšení, aby sledoval jejich příběh nad rámec dvou tří náhodných setkání s tou kterou kočkou na ulici. A to ani když se zrovna na kameře začne dít něco zajímavého, kočičí tvorové tam rozjedou akci, která má zápletku a člověka zajímá, jak to dopadne, tak se to třeba už nedozví. Protože je to dokument a kočky popoběhnou někam jinam, kam už je kamera nemůže sledovat a máme smůlu.

Recenze: Land of Mine (Under Sandet) - kvalitní reklama na dánské pláže [8/10 A.S.]

1. Dánský koprodukční snímek Under Sandet (zde v USA v distribuci pod dvojsmyslným Land of Mine) vypráví o skupině velmi mladých německých vojáků, kteří byli během druhé světové války zajati v Dánsku a po skončení války tam byli nuceni pracovat na čištění tamních zaminovaných pláží. Od německých min různého druhu.

2. Skupina je tvořena ze 14 teenagerů, z nichž většina vypadá tak na 15-16 let, a samozřejmě o to víc je vám jich líto poté, co (záhy po začátku filmu) začnou postupně vylétávat do vzduchu. Díky nedostatečnému vyškolení a příliš drsnému zacházení, kterého se jim od Dánů dostalo.

3. Celý snímek je vlastně jen sledování toho, jak se tahle parta nedobrovolných zajatců snaží: a) splnit úkol, kterým je vyčištění pláže od cca 45 tisíc nevybuchlých min a b) přežít to přes fakt, že k takovému úkolu nebyli dostatečně vyškoleni, nedostávají najíst a je s nimi nakládáno jako s otroky. Kterým se pro zábavu občas někdo ještě přijde vymočit (či hůř) do obličeje. Ale to, co snímek povyšuje nad obyčejné "pity bomb porn" je, jak se dánskému režisérovi Martinovi Zandvlietovi (který si k filmu napsal sám i scénář) povedlo bez schématické nucené představovačky postav vykreslit jednotlivé osobnosti různých chlapců a odlišit je od sebe, aby je divák snadno rozeznal. A to ačkoliv to všechno byli Árijci v uniformách. Nemůžu to nesrovnat s včerejším King Kongem, který práve v tomhle zklamal, a to přesto, že se nám tam postavy úmyslně představovaly pomocí otřepaných frází ilustrujících, jak měl kdo z nich těžké dětství. Tady nic takového neproběhlo a přesto bylo víc jasné,  kdo má jakou osobnost a proč.

Recenze: Kong: Skull Island - ideální dobrodružný film na líné nedělní odpoledne [6.6/10 A.S.]

1. Kong: Skull Island má vedle prima triků jedno plus. A tím je jeho režisér, Jordan Vogt-Roberts, který před Kongem natočil jediný film: The Kings of Summer, který patří mezi mé oblíbené. Ale Kong má také jedno velké mínus. A tím je skupinový scénář. Nešvar, který z mé zkušenosti ve většině případů neskončí zrovna dobře.

2. Příběh, který trpí především přelidněností (něco jako Suicide Squad, prostě příliš mnoho postav a tím pádem minimální šance na to, aby divák poznal všechny nebo aspoň některé z nich trochu víc), napsali: Derek Connolly, který napsal slabý Jurrasic World, ale výborné Safety Not Guaranteed, Max Borenstein (slabá Godzilla 2014) a podle mě přeceňovaný Dan Gilroy, kterému se povedl jedině Nightcrawler. 

3. Do příběhu o tom, jak se výprava složená z geologa, bioložky, stopaře, manažera, fotografky, záhadologa a hromady (skutečně hromady!) vojáků vypraví na tajemný ostrov ve tvaru lebky, kde údajně může být rozličná, dosud neobjevená flóra a fauna, se prostě dostalo příliš mnoho lidí, motivací a osobností. Z nichž v důsledku nebylo možné poznat vůbec žádnou, takže se scénář uchýlil k opravdu bolestnému zjednodušování. Typu: "armáda = bad, fotografka s kozama = good" ve dvou nesmírně bolestných větách:"photography is more powerful than guns" (yeah, say hello to my little friend, you dildo) a "we must win at least this war" - příběh se totiž odehrává v období konce vietnamské války. Uff.

Near Dark (1987) - 7/10

Caleb je nadržený mladík někde na středozápadě USA, který jednoho večera vyráží zasunout do města. Má všechno potřebné k úspěchu - krabičku cigár, auto s nákladní korbou a dekou plus kovbojský klobouk a sebevědomí. Když potká blondýnku Mae, ostříhanou na kluka, ignoruje její poetické plkání o noci a slíbí jí svezení domů. Blondýnka Mae však nejenže nadrženému kovboji odolává a po nějaké době zpanikaří, že se nestihne dostat do svítání ke své rodině. Caleb má z blondýny legraci i poté, co ho blondýna při pokusu o polibkové znásilnění kousne do krku, ale sranda končí, když mu začne při východu slunce být hodně na chcípnutí. Chytrý divák tuší, že takhle rychle by se HIV do AIDS nezkonvertovalo, což znamená, že Mae je upírka a Caleb teď patří do její "rodiny". Upírský horor v posledních 15 letech znamenal latexovou Kate Beckinsale v Underworldu nebo nesnesitelný Twilight, ale nezabráním ztrátě všeho zájmu zmínkou, že zbylí členové upírské rodiny jsou Bishop, Vasquezová a vojín Hudson plus cynický harant? Režíruje Kathryn Bigelow, proslavená jako režisérka s koulema.

Tradiční rodina