1. Vždy, když píšu příkře o českém filmu, má to dva důsledky. 1) je mi z toho poněkud smutno, 2) stojí mě to hrozně moc času. Smutno je mi z toho, že českému filmu fandím a jsem si vědoma toho, jak ohromné úsilí každý film stojí. A jak je v českých podmínkách někdy složité, aby ten film vůbec spatřil světlo světa. Sama teď také tvořím, příští týden padá první klapka v mé režii, a tak se opravdu dokážu vcítit do člověka, který má ty nejlepší úmysly a věnuje hodně času, energie a peněz do toho, aby před diváky dostal co možná nejlepší dílo. A i proto mne mrzí, že to dílo ani tentokrát v případě Dvou nevěst a jedné svatby nemůžu pochválit.
2. A stojí mne to spoustu času, protože většinou poté, co vyjdu z kina, píšu svému kolegovi, který má v hodnocení filmů o několik dekád přede mnou náskok a víc zkušeností, a srovnáváme své pocity. Já jsem na české filmy jaksi o něco přísnější než on. Což je přičítáno mé "mladické nerozvážnosti a zápalu", že prý tak kriticky také kdysi psával. A napíšeme si klidně i několik desítek mailů, kde já vysvětluji, proč si myslím, že Pepa nebyl tak příšerná sračka jako třeba Špindl, a proč mi u Špuntů na vodě nebo Zoufalých žen (což bylo zatím to nejhorší, co jsem tento rok viděla v kinech) bylo aktivně v kině stydno. A jak stále ještě odmítám udělit českému filmu vlastní kategorii a hodnotit to jen v ní (k čemuž se přiznala právě v recenzi na "Dvě slepice a jednu trapnou kostelní seanci" Mirka Spáčilová) a on mi oponuje a říká, že jsem příliš přísná. A tyhle debaty se táhnou dny, někdy i týdny, a obsahují opravdu sáhodlouhé a jistě obě strany vyčerpávající maily rozebírající stav českého filmu a pátrající po příčině toho, že vypadají tak, jak vypadají.