Singing in the Rain (Zpívání v dešti, 1952) - 9/10

12:10 Kverulant 6 Comments

Důvody, proč se milovník filmů vrací do historie, můžou být různé. Například máte chuť na humornou komedii, ale nevidíte v nabídce ze současnosti nic, co by vás nedokázalo otrávit v půlce čtení obsazení nebo synopse. Situujete se do pózy amatérského filmového historika a hledáte resty, které by vás příliš neobtěžovaly jakýmsi předsudkem, že filmy před érou 60. let ukazují lehce duševně zaostalé verze lidí. Anebo princezna Leia umře na infarkt, v kombu jí do záhrobí poté následuje její matka, jejíž představení v pokročilém věku bývala vyprodaná a HBO pohotově vydá časosběrný dokument Bright Lights o jejich vztahu a životě v post-slávě, kde se připomene její role ve Zpívání v dešti, což je film, kterým vás v dětství týral otec a nutil vás akceptovat, že je dobrý, takže jste se na něj nechtěli ještě asi 30 let podívat. Ano, tak bizarní náhoda vás občas přivede k zajímavému starému filmu.
Příběh se odehrává v roce 1927, kdy éru němých filmů začíná potírat vynález zvukové stopy. Filmové studio má hvězdnou hereckou dvojici Dona Lockwooda (Gene Kelly, také spolurežisér filmu) a Linou Lamontovou, která předstírá, že je pár i v soukromí. PR iluze klape, kina praskají návštěvností a jen lidé zevnitř ví, že Lamontová je narcistická a nesnesitelná, se kterou se nesnese nejen samotný Lockwood. Veřejným tajemstvím je také příšerný hlas a mluvený projev, který studio lidem úspěšně skrývá, protože na premiérách nechává promluvit jen charizmatičtějšího Lockwooda. Ovšem blíží se konec jedné éry, přichází zvukový film a navíc jednoho dne se Lockwood při úprku před nadrženými ženami sveze s mladou divadelní herečkou (stačilo by říct jen matka princezny Leiy, ale jmenuje se Debbie Reynoldsová), která ho tak povýšeně vyhejtuje, že se do ní samozřejmě zamiluje a hodlá z divadýlka s otravnou divou vycouvat...

Čím starý film z roku 1952 může zaujmout dnešního diváka? Kvůli hudbě a textům se na něj asi dívat nebudete. Slavný Technicolor snímek restaurován do slušné HD podoby (přestože původní negativ shořel a rekonstruovalo se z kopie) a  podobně jako třeba Bondové s Connerym působí dojmem nákladného retra, který by se dnešním skutečným retro muzikálům sotva dařilo vyvolat. Překvapivě moderní je i styl "film ve filmu", kdy film vypráví o (tehdy) nedávné revoluci ve filmu, přibližuje divákům technické problémy s tím související a zároveň si z toho všeho dělá okouzlujícím způsobem legraci. Autentické prostředí hollywoodských ateliérů a zákulisí má své kouzlo a jedním z vrcholů filmu je balící scéna, kde hlavní hrdina zatáhne svou slečnu do prázdné haly a postupným rozsvěcováním reflektorů a nastavováním filtrů za ironických komentářů promění místnost v dokonalou romantickou iluzi, to je královská pocta filmové iluzi a snům, kterou někdo dokázal stvořit ještě před koncem éry starého Hollywoodu (protože víte, že se nejedná o vykalkulovanou nostalgii po starých časech ala muzikál La La Land). Pokud nejste teenager a zrovna vám někdo posílá na smartfoun fotky penisu nebo vagíny, nelze odolat okouzlení.
Další kapitolou jsou samozřejmě taneční/akrobatická čísla a dlouhé scény bez střihu. Tohle už skutečně dnes ve filmu neuvidíte a i když se možná po shlédnutí filmu budete probouzet v nočních můrách z nekonečných zvuků stepování, fyzický talent hercům nemůžete upřít. Nutně vás musí napadat myšlenka, jestli třeba schopnosti člověka s pokročilou dobou spíše neuvadají, protože v porovnání s tímhle filmem se stává utrpením vidět v muzikálu La La Land utrápeného Goslinga, jak neumí tancovat ani v unylém tempu, natož v porovnání se zběsilým tempem herců v Singing in the Rain; je to v podstatě jako uvědomit si, že v českých zemích skládal hluchý Bedřich Smetana komplikované symfonie čáráním na notový papír a o sto let později tu máme jako, ehm, pokračovatele komerčně úspěšné hrůzy ala Verona nebo Xindl X, kteří narozdíl od nebohého Smetany oficiálně netrpí duševním ani fyzickým postižením. Natáčení muzikálu musela být bolestivá záležitost a tehdy 19letá Debbie Reynoldsová na natáčení filmu vzpomínala jako na druhou nejtěžší věc v životě vedle porodu svých dětí. Gene Kelly, hlavní hvězda a producent filmu se choval jako perfekcionistický tyran a málokdo z obsazení s ním pak chtěl pracovat znova. Na filmu to samozřejmě nepoznáte, protože... profesionalita. Více veselých historek o natáčení s horečkou nebo nechtěném francouzáku od Kellyho najdete třeba ve vzpomínkovém článku The Telegraph zde.
Všichni budete trpět, muhaha!
Možná vám stále přijde divná představa, že se chcete podívat večer s vaší polovičkou na 65 let starý film, kde teď-už-všichni-mrtví lidé tančí v absurdních situacích. Dalším esem Zpívání v dešti je se současností stále kompatibilní humor, ironie a rychlé dialogy plné smečí, které v současných romantických komediích nejsou samozřejmostí. Dokonce se v roce 1952 obešli bez fekálního humoru, bez kterého by dnes zhulený Seth Rogen ani nenatočil tříminutové youtubevideo pro fanoušky, neuvěřitelné.

Kdyby vám nestačila ani taková porce humoru, pak je dimenze cynického pobavení z pokřiveného výkladu filmu, vyplývající z divákova dnešního chápání, protože celoživotní kamarád a všudypřítomný doprovod hlavního hrdiny Cosmo (Donald O´Connor) musí být stopro gay postava, smířená s tím, že společný život s kamarádem s příchodem zamilování do mladé slečny končí. Veselá scénka u učitele výslovnosti, kdy společně s pansexuálním Donaldem propadnou gay náladám, rozjuchají se po místnosti, postupně narcistně předvádějí šokovanému muži středního věku své taneční umění a poté, co se neschopný frigidní pedagog definitivně nepřidá do gay tanečního řádění, v rytmu gay šikany nakonec pomstychtivě ubohého učitele postupně obalí do závěsů a veškerého bordelu, co jim po místnosti přitančí do zkázonosných homosexualistických rukou (doufám, že mě tento odstavec napsaný cynickým liberálem nebude považovat nějaký kretén typu Václav Klaus za dílo kompatibilně myslícího soudruha).
Jak vidíte, pokud snesete písně a texty, se Zpíváním v dešti vás čeká legrace a poctivá zábava. Co jiného muzikály jsou, než filmy o šílených lidech, kteří začnou z ničeho nic před ostatními tancovat a zpívat. Zní to jako vtip - podíval jsem se na film z pouhé zvědavosti sofistikovaného filmového fanouška, abych zjistil, v čemže hrála matka princezny Leiy a dočkal se příjemného překvapení, navíc jsem zjistil, že otec kdysi dával dobré tipy (jen asi platily pro věk 38+) a jednou si s ním v záhrobí najdeme o filmech společnou řeč. A teď aspoň jednou procpat tu princeznu Leiu.

6 komentářů:

  1. Eh, Kverulante, ohledně toho záhrobí... jak bych ti to jen řekl... Hm.

    OdpovědětVymazat
  2. To je naky moc sofistikovany na me, ale koukam, ze Tve detstvi zacina leccos vysvetlovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy, až budu ve zdravé duševní kondici, budu vyprávět, jak se nechci do smrti podívat na Funny Lady a Yentl a jak mě mučil otec deskami Pavly Břínkové. :(

      Vymazat
  3. muj oblibeny film! a recenze pobavila.
    Moses Supposes je vyborna ukazka.
    Mdo nevidel at tam bezi.

    OdpovědětVymazat