Ready Player One (2018) - 6/10 - není Spielberg už moc senilní?

08:50 Kverulant 2 Comments

Do kin přichází očekáváná filmová adaptace úspěšného románu Ready Player One od Ernesta Clinea (vyšel v roce 2016 i u nás). Film provází pověst vysoce stimulující dávky nostalgie pro milovníky popkultury 80. let díky velkému množství odkazů a zároveň láká na svět budoucnosti, kde je hraní online her absolutní mainstream. Režie se ujal veterán Steven Spielberg, jehož kasovní úspěch s Čelistmi v podstatě nastartoval éru blockbusterů a který má jistě dostatek zářezů na poli filmové zábavy do doby, než se začal snažit všechny přesvědčovat, že je hluboký umělec. Takže, ideálně kvalifikovaný recenzent by měl být hráč, co si stihl kromě videoher promrhat mládí v 90. letech častými návštěvami videopůjčovny při dohánění znalostního deficitu způsobeného dementním komunismem. Tak se toho tedy ujímám a ještě předem upozorňuji, že neřeším knihu, protože (možná) dobrá kniha nemá být alibi pro špatný film.
Těmto lidem prý vadilo bydlení v panelácích
Co si to vlastně dědek Spielberg dovoluje, točit o hraní her? Už dlouho nenatočil nic opravdu převratného ani nějak zvlášť úspěšného. Jeho umělecké cíle byly v posledních letech natočit neuvěřitelně nudný film s bizarně autenticky ujetě se chovajícím prezidentem Lincolnem nebo se snažit v éře války v Iráku a Libyi dojmout diváky příběhem o chlapci, který hledá svého koně v kulisách první světové války. Co se týče her, v roce 2008 zprznil Indiana Jonese 4 mimo jiné otřesnou digitální honičkou Shiy LeBeoufa s opičkami na liánách, která se hodila spíš do starší konzolové hry pro děti. Když navíc uvážíme, že v roce 2016 natočil film s názvem The BFG o dobráckém Big Friendly, not Fucking Giantovi, aniž by věděl, že zkratka BFG je navždy chráněná pro legendární zbraň v Doomovi a divil se, že snímek propadl, zdá se, že diagnózu máme kompletní a volba lehce senilního režiséra není pro potenciálně nabušený film dobrou volbou. Pojďme se podívat, jak to dopadlo.
BFG can be only one
Píše se rok 2045 a ocitáme se v přelidněném světě, kdy řečeno slovy hlavního hrdiny už lidstvo dávno přestalo řešit problémy, ale snaží se jen přežít. Hlavní zábavou lidstva je hraní online hry OASIS skrz systém virtuální reality, kde, podobně jako ve všech MMORPG hrách můžete být kým chcete a díky hráčskému úsilí nebo výši investovaných prostředků si budovat úspěch, který vás v reálném životě v podmínkách budoucího světa nečeká. Posedlost hráčů navíc naroste smrtí zakladatele OASIS Jamese Hallidaye (Mark Rylance), kterou se odstartuje sháňka po třech klíčích - splněním tří úkolů můžete vyhrát kompletní vlastnictví hry, což díky ekonomické síle hry znamená jistě klidný život.

Hlavní hrdina Parsival, v reálném životě bezvýznamný teenager Wade (Tye Sheridan), je osobností Hallidaye posedlý (něco jako puberťačky trivií o životě Justina Biebera) a často navštěvuje ve hře archív vzpomínek Hallidaye, respektive všech sebraných videozáznamů z jeho života včetně nezávazných soukromých konverzací v jeho kanceláři (!), kde se snaží zpsychoanalyzovat Hallidayovu osobnost a najít skrytý tip, jak najít první klíč. Náhodou se seznámí s úspěšnou hráčskou celebritou Art3mis, na kterou se snaží udělat dojem, což se mu objevením prvního klíče povede, protože zakladatel OASIS předpokládal, že hráči budou prolézat každou minutu jeho nudných záznamů z kamer. Shodou okolností ale udělá dojem i na Nolana Sorrenta (Ben Mendelsohn, výrazově takřka identický se svou postavou ze Star Wars: Rogue One), který by moc rád vlastnictví OASIS získal pro společnosti IOI a zvýšil zisk zařazením reklam. Sorrento vede divizi korporátu, jejíž zaměstnanci se snaží najít klíče týmově. Samozřejmě hodlá pro vítězství použít všemožné prostředky, jako správný hráč a brzy je jasné, že mají hlavní hrdinové svého protivníka...

První třetina filmu se moc nezdržuje zbytečnostmi, technologie pokročila a u závodu jsem měl i přes své skeptické očekávání pocit, že bych si takovou hru rád zahrál. Akce nápaditě ubíhá, hra nám ukazuje zajímavé lokace jako virtuální bar, u virtuálního randění se Spielberg nejvíc ve své kariéře přiblížil sexu (alespoň od dob, kdy se otec a syn Jonesové dozvěděli, že měli společnou milenku). A pak... pak přijde láska, ušlechtilé cíle a máte pocit, že vám přišel zestárlý rodič kázat do pokoje, že nemáte trávit tolik času u počítače.

Po herecké stránce neočekávejte víc než standard. Nadabovaní avataři jsou v tomhle směru v čele I-Rokem (T.J. Miller) asi lepší. Zakladatel OASIS je v podání Marka Rylanceho šišlající exot, snažící se působit jako hodný pán, moc do toho nezapadá historka, kdy chladnokrevně vyšachoval svého partnera ze společnosti. Nakonec ty reference na Občana Kanea nejsou tak úplně mimo.
A teď ti popíšu svůj včerejší průjem, ať si to můžeš dát taky do archívu
Je pravda, že film je nabitý různými rekvizitami osmdesátkové popkultury, z nichž se zřejmě pro každého najde nějaká příjemná vzpomínka na starý film. Nevysvětluje se, proč zrovna v roce 2045 (i mladí) lidé stále milují tak starou kulturu, aby si pamatovali filmografii už dávno nežijících režisérů nebo účes z komedie z roku 1998, ale budiž. Tvůrci přichystali pro filmové znalce v druhé třetině opravdovou lahůdku, která podle mě vysvětluje, proč je film hodnocen spíše nadprůměrně i přes jeho slabiny jak mladšími kritiky tak i Mirkou Spáčilovou, která zcela jistě neulítává na videohrách a nezvlhne ze starého modelu Batmobilu nebo záběru na Freddyho Kruegera. Je to přesně ten typ překvapení z nečekané technologické machroviny, které otrlý čtyřicetiletý fanoušek filmů potřebuje občas vidět, aby neztratil naději, že občas uvidí ve filmu něco okouzlujícího.

Snímek je propagován přes popkulturní odkazy, je ale především o světě hraní (v budoucnosti) a pokud nechcete trávit čas hledáním odkazů, zbývá vám kromě opojení videoherním světem jen podivně slátaný příběh. Neherní části děje jsou nezajímavé, nemůžou vůbec s herním světem obstát jak po stránce zábavy, ani po stránce vizuální. Poslední třetina příliš dlouhého filmu už hodně nudí a nemůže se vyrovnat čemukoliv, co jsme předtím viděli ve virtuálním světě. Dojímavá orchestrální hudba ala John Williams je totálně mimo, rozhodně se nehodí do nadupané moderní videohry a do budoucnosti, kde je svět v prdeli a lidi radši tráví ve virtuální realitě co nejvíc času. Je patrná tradiční neochota nebo neschopnost Spielberga pokoušet se do něčeho zabřednout hlouběji nebo něco provokativního, zajímavého filmem říct, aby se produkt zalíbil co nejvíc lidem (čímž už v minulosti zkazil původně slibné temnější projekty jako převzatou Kubrickovu Artificial Inteligence a Minority Report).

Film by si skvěle vystačil jen jako samotná vizuální jízda ve hře, kde se lidi snaží vyhrát soutěž, ale bohužel tu musí být zdvižený káravý prst starého pokryteckého dědka, že bychom neměli zapomínat na lásku a svět v realitě. To je ale proboha podstata videoher a únikové kultury vůbec, a byl to i důvod, proč občané USA v osmdesátých letech chodili na Spielbergova Indiana Jonese, E.T.ho a nechtěli řešit studenou válku, nárůst popularity cracku nebo epidemii AIDS. Nakonec jsem ani přesně nechápal, co je vlastně cíl Art3mis (viz spoileroidní část na konci recenze). Vyplatí se na film jít do kina? Kvůli těm pár zábavným částem možná. Celek je ale nelogická slátanina, protože někdo vrazil tradičně obrovské prachy do efektů místo do "testerů scénáře". Diváci, kteří jdou na film primárně kvůli nostalgii, se nechají možná ošálit a budou mít lepší názor.

Tohle je konec klasické recenze, dál vás čeká pohled na film z hlediska herního a pro pobavení soupis pár největších nesmyslů z hlediska příběhu. Obsahuje to spoilery, takže čtěte jen pokud jste film viděli, nebo ho radši vidět nechcete.

Klíč od toalety zde

 

NESMYSLY Z HLEDISKA PŘÍBĚHU (POZOR SPOILERY!)


Parsival se zamiluje do Art3mis a sdělí jí to při rande v klubu. Ta mu připomene, že je zamilovaný do její virtuální persony a vzhledu, nikoliv do skutečné osoby a že může být třeba 150kilový chlap, co žije ve sklepě v domě rodičů. Parsival na to odvětí, že by určitě miloval i její fyzické já (což je totální nesmysl) - přímo by se nabízelo, kdyby v momentě odhalení opravdové identity byla Art3mis buď starší vdanou ženou, zrůdou nebo tím 150kilovým chlapem, jako vtip poukazující na nástrahy virtuální iluze by to bylo skvělé (a romanci by to nezničilo, protože pro postavy je důležitější jejich umělý život než ten reálný). Skutečná Art3mis je samozřejmě vzhledem poměrně nezávadná dívka, věkově absolutně ideální pro randění s Wadem a náhodou nežije na druhém konci USA nebo dokonce světa, ale ve stejném městě - haha.
Když vám slíbí spoluhráč, že vás bude milovat takovou, jaká jste doopravdy
Další bizár je motivace Art3mis, vypráví Parsivalovi o tom, jak to odskákal její otec, zadlužený kvůli závislosti na hře a jak chce bojovat proti společnosti IOI, která na nevolnictví herních feťáků vydělává. Těžko říct, jak proti společnosti může bojovat tím, že sama často hraje, jelikož hra na mikrotransakcích slušně vydělává a IOI je jen něco jako lehce otrokářský Home Credit pro chudé hráče - vlastnictvím hry by asi těžko zamezila korporátu svobodně podnikat s něčími dluhy jinak než s rozdáním hry a jejích předmětů pro všechny zdarma - to je nejenže likvidační pro ekonomiku provozovatele OASIS, ale i pro motivaci hráčů. Snad by se slečna měla místo hraní raději vrhnout do politiky a usilovat o nějakou změnu v legislativě. Mimochodem, nakonec je samozřejmě záporák a jeho pomocnice poražena, ale v korporátu IOI to bude maximálně znamenat výměnu dvou zaměstnanců, takže Art3mis se asi spokojí se spoluvlastnictvím OASIS a vykašle se na svoje morální cíle při pravidelném koitu s Parsivalem během dvou dnů v týdnu, kdy sobecky vypnou všem lidem hru jen protože si nedokážou říct, že by radši hráli než se věnovali jeden druhému.

Z HRÁČSKÉHO POHLEDU (POZOR SPOILERY!)


Zajímavé je, že snímek má v sobě současné herní trendy online her - najdete tu streamování ala Twitch (když velká část hráčů živě sleduje zdatnějšího hráče při hraní) nebo nešvar mikrotransakcí a loot boxů v hrách typu Star Wars Battlefield II od Electronic Arts, kdy si bohatší ne tak dobří hráči mohou nakoupit pokročilé herní předměty a tím oproti poctivým lepším hráčům přeskočit desítky hodin hraní, kdy by si předměty vybojovali poctivě (to dělá záporák Sorrento, ale v závěru mu nepomůže ani obří útočný stroj, protože prostě není tak dobrý hráč jako ostatní). 
Design OASIS je velmi nápaditý a věřím, že si přitom režisér nechával hodně poradit (vzhledem k tomu, jak nenápaditě vypadá svět mimo OASIS věřím, bych si tipoval, že herní část odrežíroval podle částečných připomínek Spielberga Lucasfilm). Bohužel si ale nenechali poradit scénáristi s pravidly hraní - v závěru použije jedna postava bombu, která všechny avatary vykopne ze hry a tím podle filmu končí jejich účast v herním světě; předtím ale očividně návrat do hry v případě neúspěchu u závodu závisel na investici dalších peněz zřejmě do předplatného nebo dalšího nákupu vstupu, nejvýdělečnější hra světa by se jistě nenechala ekonomicky popravit stvořením tak nebezpečného předmětu nebo odpojením dojných krav od systému. Čtvrťák neboli život navíc Parsivalovi daruje "recepční" v Hallidayově kamerovém archívu, ze kterého se vyklube reálný hráč - to jako Simona Pegga bavilo celé ty roky nežištně hrát recepčního a věnovat se exkluzivně hlavnímu hrdinovi? Jistě se do archivu chtělo podívat víc hráčů, obsluhoval je tedy nějaký bot, protože Pegg se zrovna procházel s Parsivalem?

Snímek nás chce také ohromit používáním obleku pro virtuální realitu, který vám umožňuje osobně cítit fyzické podněty. To, co zní dobře na osahávacím rande, nezní už tak skvěle při bouračce nebo kopancích do koulí. A tvůrci se očividně nezamýšleli nad tím, jak by se hráč cítil, kdyby ho rozkousal King Kong nebo uhořel po zásahu plamenometem.

Závěrečné vítězství Parsivala je rovněž jedno velké WTF - setká se s avatarem Hallidaye v civilní podobě v rekonstrukci jeho hráčského doupěte z dětství a vede s ním reálný rozhovor (předpokládejme nasimulovanou umělou inteligenci staženou z osobnosti Hallidaye). Následně se zeptá "Vy nejste avatar, že ne?". Halliday odpoví "Ne, sbohem." A odejde někam za dveře. Zavání to skoro nějakou náboženskou propagandou vidět za vším nějakého všudypřítomného stvořitele bez nějakých snah to vysvětlit technologicky a je to utrpení z něčí senility.

2 komentáře:

  1. Cumim na ty stavby pro chudy a rikam si, kterej energetickej zazrak budoucnosti zpusobi tak levnou ocel...

    OdpovědětVymazat
  2. skvela recenze, bavila me. vic nez film. o mnoho.
    kazdopadne - ja na to asi budu muset jit podruhy, ted jiz bez ocekavani a bez toho, ze bych u uvodni pisnicky uz projistotu ucuravala blahy, jako predtim. a uvidim, jestli se tim moje hodnoceni (zatim proklate nizke) nejak zmeni. a pristi tyden to v podcastu rozeberem.

    OdpovědětVymazat