Recenze: My Friend Dahmer - po broskvi slouží k masturbaci lebka [8/10 A.S.]

1. Pokud se alespoň trochu zajímáte o sériové vrahy, bude vám jméno Jeffrey Dahmer asi dobře známé. Američan, který zabil (nejméně) 17 lidí, z nichž některé snědl, většinu po smrti ještě využil k nějakému sexuálnímu aktu a obecně pak mrtvoly porůznu znesvěcoval. Například z jednoho člověka si vypreparoval lebku, z té si vytvořil masturbační pomůcku, genitálie mrtvoly mumifikoval a zbytek těla rozčtvrtil a rozpustil v kyselině. Prostě nebyl to váš běžný soused.

2. Režisér filmu My Friend Dahmer, Marc Mayers, chtěl natočit film o tom, jaké bylo Jeffreyho dospívání. K tomu mu pomohlo, že jeden z Jeffreyho spolužáků (Alex Wolff v roli Derfa) ze střední školy napsal komiksovou knihu o tom, jaké bylo jeho přátelství s Jeffem Dahmerem. "My Friend Dahmer" se stalo předlohou pro scénář stejnojmenného filmu. A obě díla se držely reality, co to šlo. A to byť skutečně blízké přátelství Jeff neměl asi s nikým. Sonda do jeho života zprostředkovává tedy převážně to, jak "působil" na své okolí ve škole a jakým způsobem byl/nebyl schopen s vrstevníky interagovat.

Recenze: Phantom Thread - dramatická, ale vtipná rozlučka s Daniel Day-Lewisem [8/10 A.S.]

1. Paul Thomas Anderson dostal nápad na scénář k filmu Phantom Thread v posteli, když byl nemocný. A jako u většiny svých filmů pak napsal příběh o tak trochu podivných osobnostech, které obklopují tak trochu podivné události.

2. Hlavní postavou filmu Phantom Thread je módní návrhář a krejčí Reynolds Woodcock (Daniel Day-Lewis). Jsou padesátá léta dvacátého století, Reynolds žije v Londýně a je velmi úspěšný návrhář dámských šatů, kterého vyhledávají noblesní klientky z celého světa. Reynolds si také pečlivě vybírá, komu šaty navrhne a komu ne. Ale nejpečlivěji vybírá to, jak ubíhají jeho dny. Má svou rutinu, na které až autisticky lpí, má svou sestru Cyril (Lesley Manville), která mu pomáhá řídit firmu i domácnost, a má svůj zápal do práce, která je pro něj důležitější než osobní život. V osobním životě je Reynolds starý mládenec, který ženy bere spíše jako spotřební zboží. Doma mu dělají tichou estetickou kulisu nebo slouží jako nekonfliktní múzy. Ale pouze do doby, než ho přestanou bavit. Pak nastoupí sestra Cyril a přítěžku ho zbaví. Reynolds je totiž příliš soustředěný sám na sebe a své povolání, než aby se sám namáhal zdržovat věcmi, jako je rozchod.

3. Jeho nejnovějším objevem je Alma (Vicky Krieps). O několik dekád mladší venkovská servírka s jemným německým přízvukem. Reynolds ji velmi snadno ohromí svým vystupováním a upraveným a designově promyšleným vzhledem (na kterém Daniel Day-Lewis usilovně pracoval) a netrvá dlouho, než se k němu Alma nastěhuje a divák čeká na to, jak naplní Reynoldsova očekávání - stát se tou tichou estetickou kulisou a sloužit jako nekonfliktní múza. Ale Alma je trochu jiného ražení a rozhodne se, k Reynoldsově ohromné nelibosti, projevit trochu ze své osobnosti a občas se i maličko vzepřít jeho dominanci. To vede ke spoustě nesmírně vtipných situací a rozhovorů.

Recenze: I, Tonya - trojitá dávka piruet i humoru [9/10 A.S. ]

1. I, Tonya je přibližně biografický film o americké krasobruslařce Tonye Harding. Která se proslavila na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století nejen tím, že jako první/jediná Američanka a druhá žena na světě soutěžně skákala trojitého Axela, ale i svým potenciálním zapletením do velkého sportovního skandálu, který tenkrát významně zahýbal světem krasobruslení.

2. Pokud její jméno neznáte a teď nevíte, o jakém skandálu mluvím, tak si to nehledejte. O to je snímek režiséra Craiga Gillespieho (Fright Night, The Finest Hour) zajímavější, když člověk moc neví, co ho čeká a jak život a kariéra Tonyi vlastně dopadne. Nutno říct, že v USA tenhle příběh asi znají všichni - jméno Tonya Harding zde natolik zlidovělo, že ho jako příměr použil i bývalý prezident Obama ve své kampani z roku 2008. 

3. I, Tonya vypráví o životní pouti mladé krasobruslařky. Tonya Harding je původem z města Portland v americkém státě Oregon a začala soutěžně bruslit už ve cca třech letech. Od malička bylo totiž zjevné, že má nejen ohromný talent, ale ještě navíc k tomu sportu hoří nadšením. Přidejte k tomu původ z chudých poměrů rozpadlé rodiny a pevnou ruku despotické matky (Allison Janney), jejíž neustálá kritika Tonyu při bruslení svým způsobem i žene kupředu, a máte nezvykle působící šampionku, která mezi ostatními sportovkyněmi z mnoha důvodů vybočuje.

4. Ve filmu ji s ohromným úspěchem (a poprávu na Oscara nominovaná) hraje Margot Robbie. Která i se špatně udělanou trvalou, nečekaně vulgárním slovníkem a venkovsky působícím makeupem překypuje dračím sexappealem. Který má možnost ve filmu ukázat nejen tehdy, když je v těsném trikotu a plave vzduchem s roztaženýma nohama.

Recenze: The Shape of Water - krásně barevné obojživelné love story [8/10 A.S.]

1. Na nový film Guillerma del Tora, The Shape of Water, jsem se velmi těšila. Už z traileru bylo zjevné, že půjde o speciální kinematografický zážitek se skvělou kamerou, výpravou i hereckými výkony. Doufala jsem, že příběh půjde nad rámec "němá, ostrakizovaná dívka se zamiluje do němého ostrakizovaného obojživelníka", ale bohužel v tomto ohledu mne film trochu zklamal. Je to prostě "pouze" ta pěkná pohádková love story a scénáristicky nic moc jiného… To ale neznamená, že film není dobrý nebo záživný. Jen dějově nepřekvapí, pokud nepovažujete za překvapení to, že největším zlounem konečně v nějakém lepším filmu tohoto typu není Rus.

2. Snímek čerstvě získal 13 nominací na Oscara (včetně původního scénáře). Bylo to očekávatelné, kritiky byly opravdu nadšené. Zejména z výkonu herečky v hlavní roli, Sally Hawkins, znázorňující němou uklízečku Elisu Esposito. Vedle dalších dvou hereckých výkonů (Octavia Spencer, Richard Jenkins) byl ještě nominovaný samotný režisér, soundtrack, střih, kamera, výprava, scénář, kostýmy, zvuk a nejlepší film roku. The Shape of Water je tak předním favoritem letošní oscarové sezóny podobně jako minulý rok La La Land. A myslím si, že stejně jako všemi vzývaný La La Land v roce 2017 i nyní oslavovaný The Shape of Water nakonec v kategorii "best picture" nezvítězí.

Recenze: Call Me by Your Name - broskve už nikdy nebudou chutnat stejně [9/10 A.S.]

1. Call Me by Your Name je takový obyčejně neobyčejný příběh. Nominovaný na 4 Oscary. Obyčejný v tom, že vypráví o první lásce, tak jako již nespočetné filmy před ním, neobyčejný tím, že hlavním hrdinou je sedmnáctiletý Američan Elio Perlman (čerstvě na Oscara nominovaný Timothée Chalamet), který je z funkční milující rodiny, netrpí finančním nedostatkem, ani nedostatkem rodičovské lásky, ani není ošklivý nebo hloupý. Naopak po něm jede sličná Marcia (Esther Garrel), kamarádi za ním chodí domů a s rodiči má natolik dobrý vztah, že se i v sedmnácti od nich nechá objímat a občas všichni společně sedávají na gauči v jednom propletenci.

2. Pro "coming of age" snímek jsou tohle velmi neobvyklé okolnosti. Hlavní hrdina nemá zjevný důvod trpět (mimo adolescence samotné). Je léto, začátek osmdesátých let, Elio žije s rodiči v severní Itálii v nádherné vile (do které se režisér filmu Luca Guadagnino údajně natolik zamiloval, že ji impulsivně na místě chtěl rovnou koupit, a štáb ho od toho musel odradit), obklopený milující rodinou, volným časem, hezkým počasím, kamarády, a dobrým jídlem, které vadí rodinná kuchařka. Vše vypadá nádherně.

3. Do toho přijede na stáž 24letý Američan Oliver (Armie Hammer), který má přes léto pomáhat svému profesorovi archeologie panu Perlmanovi, Eliově otci, s akademickou prací. Oliver je jiný než Elio. Extrovertní, otevřený, klasicky krásný, s kdekým flirtuje a se všemi vychází s určitou typickou americkou žoviálností a lehkostí, kterou Elio nejprve označuje za aroganci. Elio musel navíc Oliverovi přepustit svůj pokoj a nyní sleduje, jak Oliver snadno zapadá do sociálního života kolem něj, jak ohromuje jak Eliovy kamarády, tak místní krasavice a v neposlední řadě i jeho otce. Nakonec Elio po nějaké době introspekce a prohlubování vztahů s tímto mladým Adonisem zjistí, že je Oliverem vlastně ohromen i on sám. 

Recenze: All the Money in the World - ani všechny peníze světa nepomůžou natahované stopáži [7/10 A.S.]

1. Nejnovější film Ridleyho Scotta, All the Money in the World, byl dokončen a do kin uveden za poměrně dramatických událostí. Jen několik týdnů před premiérou se díky kauze #youtoo? přetáčely záběry, ve kterých do té doby vystupoval Kevin Spacey. Ridley Scott tak do role miliardáře J. Paula Gettyho získal Christophera Plummera, kterého ostatně chtěl pro tuto roli původně. A Plummer odvedl skvělou práci. Což nemění nic na věci, že je určitě dost fanoušků, kteří by rádi viděli film v původním znění a kterým díky přeobsazení sledování filmu trochu zhořkne.

2. Vedle absence Spaceyho je ale největším problémem filmu jeho délka. Snímek má 142 minut a scénárista David Scarpa (The day the Earth Stood Still) jeho sledování divákovi moc nezlehčuje. Scénář je na základě biografické knihy Johna Pearsona a ačkoliv hlavní postavy a ústřední motiv jsou samozřejmě věrné realitě, film vynechává pár linek, které by jistě pomohly lépe pochopit motivace některých postav v příběhu o tom, jak zarputilý bohatý stařec odmítá zaplatit vysoké výkupné za svého uneseného vnuka.

3. Když se Gail (Michelle Williams), matka uneseného hipíka Paula (Charlie Plummer), dozví, že její syn byl kýmsi unesen v Římě, kde se do té doby poflakoval, nechával vyhazovat ze škol a pil první ligu, její první věta do telefonu je v šoku pronesené: "Je tohle nějaký vtip?". Té věty se pak podivně drží jak vyšetřující agenti, kteří se jí ptají, proč se pídila po tom, jestli to je vtip, tak sám magnát. A divákovi to připadá divné. Proč by matka v prvotní reakci nemohla prostě nevěřit tomu, co slyší?

The Wizard of Lies (Čaroděj ze země lží, 2017) - 6/10

HBO na podzim minulého roku uvedlo film o Bernie Madoffovi, největším finančním podvodníkovi v dějinách USA. Místo v žebříčku si Bernie vysloužil vytaháním 65 miliard dolarů z kapes investorů, které nalákal do svého fondu (ve skutečnosti typického Ponziho schématu, kde se peníze vkladatelů nijak neinvestují, jen se z nich vyplácí údajné výnosy). Je to cynická řachanda ve stylu Vlk z Wall Streetu, něco jako Sázka na nejistotu nebo vzhledem počtu stále žijících obětí opatrný decentní film?

Hlavní je podoba s předlohou, pak to ještě možná nějak zahrát.

Recenze: Den of Thieves - elitně otravný Gerard Butler vs mudrující kriminálníci z L.A. kopírují Michaela Manna - [5.3/10 A.S.]

1. Den of Thieves je jedním z těch filmů, kde je možné si všimnout velkého bodového rozdílu v hodnocení fanoušků a kritiků.  Fanoušci tomu dávají 8-9 z 10, zatímco kritici kolem trojky. Osobně chápu obě strany.

2. Skupina drsných policajtů vedených pomačkaným Nickem Flanaganem (nově odulý Gerard Butler) se žene za skupinkou kriminálníků vedených mastermindem s přezdívkou Merrimen (Pablo Schreiber). Ti plánují vykrást nevykradnutelnou národní banku, ve které se každý den likvidují bankovky, které se tak vyřazují z oběhu, a tudíž pokud se je povede ukrást po odpisu z knih, ale před fyzickou likvidací, tak dle Merrimena "nebudou nikomu chybět". Což JE zajímavý nápad. Ale divák se záhy musí smířit s tím, že se dívá na snímek VELMI inspirovaný filmem Heat od Michaela Manna. Křísnutý Inside Manem od Spika Lee (pokud jste neviděli, napravte), ale režírovaný debutantem Christianem Gudegastem, který předtím napsal London Has Fallen. Tedy je nutné upravit svá očekávání a vědět, že příběh, při kterém budeme sledovat dva vůdčí typy, každého na jiné straně bariéry a každého s jinou funkčností morálního kompasu, nebude moc na výši. 

3. Režisér nám záhy po začátku filmu dost polopaticky podává, co po nás chce: agresivní macho policajt má své mouchy, geniální kriminálník má své přednosti, a teď se, diváku, rozhoduj, komu budeš fandit. U tradičních "heist" filmů divák fandí kriminálníkům a přeje jim, aby se jim jejich plán vydařil. Za ty nejlepší heisty, u kterých toto funguje jmenuji: Ocean's Eleven, Hold-Up (připomeňme si vedle Belmonda i nahou a mladou Kim Catrall), Inside Man, A Fish Called Wanda, The Taking of Pelham 123 (originál). Pak jsou krimi filmy, kde fandíte policajtům, aby chytli kriminálníka. The Departed, Serpico, Fargo. A pak spíše komediálně laděné snímky, kde se protistrany, policajt a kriminálník, spřátelí:  2 Guns, Bulletproof, a jelikož jsou oba sympatičtí (nebo vtipní), ale přesto je jeden zločinec a druhý policajt, divák si tak od půlky láme hlavu nad tím, jak scénář vyřeší, aby se justice nažrala a film zůstal celý. Nutno podotknout, že z těch dvou zmíněných příkladů se to scénáristicky nejlépe povedlo té Sandlerovině. Jak jinak.

Dojmologie: Jak se žije v USA? Mít zbraň, nebo nemít zbraň, to je oč tu běží!

 
1. Vždycky, když už mám pocit, že mě tu nic nepřekvapí, tak mě něco zase překvapí. Například dnes, ve fitku. Ve fitku, kam chodí převážně muži, a převážně nebílí. Většinou tam tedy jsou jen černoši, a pár nějakých mexikánců. Ve fitku, které patří k těm levnějším a podle toho i vypadá. Ale má víceméně vše co člověk potřebuje, tak proč platit někde jinde za bílej luxus. Nebo ne?

2. Možná protože pak by člověk nemusel cvičit bok po boku s lidma, který při posilování mají za pasem zbraň. Víceméně otevřeně. Tihle tři dnešní exempláři (tak kolem 40-50 let, docela gangsta-looking) své zbraně dokonce ani neměli v pouzdře, ani na klipsně, nebo nějakém  standardním ukotvení. Měli zbraně tak jak to známe z filmů, prostě jen za pasem, za páskem notně volných kalhot. Při dělání dřepů s činkou! A když cvičili, tak  k tomu házeli sveřepě drsnými výrazy pořádných alfa samců. A to by bylo, aby tím nebyl obraz dokonalého gangsta z místního "hoodu" dotvořen, ne?

3. Jak teď sedím v obýváku a poslouchám sanitky a policejní auta řvoucí za okny (standardní zvuková kulisa v NYC skoro 24/7) přemýšlím nad tím, jestli si někdy zvyknu na to že na ulicích vidím na lidech zbraně. Jestli si na to chci zvyknout. A o kolik jiné je o tom číst, nebo to vidět ve filmu a pak fakticky na ulici v běžném městském životě potkávat lidi se zbraní v ruce.

Recenze: Three Billboards Outside Ebbing, Missouri - skloňte se před mistrovským dílem [9.7/10 A.S.]

1. Three Billboards Outside Ebbing, Missouri je jeden z těch filmů, které si budete pamatovat ještě dlouho poté, co opustíte kinosál. Jak víte, tak svým čtenářům s oblibou vyhrožuji, a ani tentokrát si tuto možnost nenechám ujít. Tedy: pokud si tento klenot kinematografie nelegálně stáhnete doma, a/nebo se na něj budete napoprvé dívat na malé obrazovce, vězte, že si předplácíte vstupenku do pekla tak drsného, že proti tomu mučení lebky zvané budík (ve formě například doživotního nuceného sledování smyčky "the best of Špindl") bude procházka růžovou zahradou. 

2. V příběhu o tom, k čemu může člověka dohnat zármutek a nezpracované sklony k agresivitě, není jednoduché identifikovat dobro a zlo. To se stává poslední dobou na plátně málokdy. Podobně kvalitně byly vykresleny postavy například v Breaking Bad a je skvělé, když se to opravdu povede jako tady. Kdy divák během filmu několikrát přemýšlí nad tím, jestli fandí té správné straně. Neřkuli když se stane zázrak a režisér diváka svým umem "donutí" přehodnotit svá očekávaní, prolamuje klišé a nechá vás v náklonnosti vůči postavám klidně několikrát během filmu přeběhnout k protistraně a zpět.