Recenze: I Feel Pretty - překvapivě povedená pohádka [6.7/10 A.S.]

1. Film I Feel Pretty je vlastně docela zábavný snímek, který ale jako takový je pouze pro relativně úzkou skupinu diváků. Tedy spíše divaček. Je to totiž silně romantická komedie o tom, jak nedokonale se cítí jedna průměrně vypadající a duševně křehká žena, která by si moc přála, aby vypadala jinak (lépe). Tu ženu ztvárňuje Amy Schumer, úspěšná americká komička a herečka, která se nebojí ukázat sebe sama v tom nejmíň lichotivém světle, co to asi jde.

2. Tedy přesto, že nemá vypracovanou a štíhlou postavu, se nebojí nechat vyfotit v plavkách, ve svém stand-upu často mluví o tom, jaká je šlápota, alkoholička, nebo jak někdy smrdí. Tímhle ovšem odradí spoustu potenciálních diváků a fanoušků, většinu tipuju z řad heterosexuálních mužů. Kteří (vcelku pochopitelně) chtějí většinou koukat (sahat, lézt) spíš na ženu, která není alkoholička, nesmrdí a která nemá na břiše pneumatiky a pokud je promiskuitní, tak to šikovně tají.

3. Pokud mám soudit podle toho, jak na Amy Schumer reaguje moje okolí tady, tak vnímám, že ji mají velmi v oblibě hlavně ženy, pak homosexuálové a pak starší muži. Mladší heterosexuálové většinou vykazují známky nějakého strachu nebo zhnusení z toho, jak se chová a jak vystupuje či vypadá. Na jednu stranu tomu rozumím, Amy ve svých rolích (jak na pódiu, tak na plátně) často hraje buď blbky, nebo naopak rozjeté neéterické pološtětky a chce to nějakou schopnost nadhledu, uvědomit si, že to jsou třeba jen role a že i pokud mají nějaký základ v realitě, tak že to, co říká, není zas tak daleko od některých zkušeností a pocitů žen. Jen většina žen na to nemá morálku nebo odvahu (nebo motivaci), aby podobné věci o sobě říkaly taky.

Love, Simon (Já, Simon 2017) - 8/10

Už je poměrně obvyklé, že se aspoň jednou za rok objeví film s homosexuální tématikou nebo postavami, o kterém se mluví, díky záštitě ze strany většího studia. Není neobvyklé, aby se takový film aspoň trochu otřel o nominace na Oscary, protože showbusiness uvěřil tomu, že gay film může být úspěšný především pokud je vážně laděný, je načasován alespoň nějaké desetiletí nazpátek, upozorňuje na těžký život LGBT příslušníků a postavy si v něm projdou aspoň trochu peklem nebo jim jejich okolí útlakem a reakcemi brání ve štěstí. Je taková i novinka v českých kinech s názvem Já Simon? Jak je to s těmi gay filmy?

Kdo klikne, je tajnej gay!

Spoiler Alert Podcast: Isle of Dogs

Kamilovi se u nás ve studiu Bros s Rosťou Koňaříkem za mixážním pultem asi natolik zalíbilo, že jsme stihli probrat ještě nejnovejší počin Wese Andersona - Isle of Dogs. A mezi námi pravidelnými účastníky Spoiler Alertů, Kverulantem, Spimfurtem a mnou došlo poprvé za naší nahrávací historii k vzácné shodě: všichni jsme udělili filmu plný počet bodů. Ale Kamil Fila je přecijen (po všech stránkách) větší kritik, takže se s námi na desítkové vlně nesvezl. Ale i tak film ohodnotil velmi pozitivně. Které scény se nám komu nejvíc líbily a zda má smysl se bavit o tom jestli je Wes Anderson rasista nebo xenofob, a jaké své jiné roli se přiblížil Harvey Keitel i zde? To vše a ještě něco navíc se dozvíte, když zmáčknete play.

Solo: A Star Wars Story: nerecenze [6.6/10 A.S.]

Solo funguje,

míň než Darebák Jedna,

víc než R.P.O. 

Solo alfou je,

skoro jak Indiana,

Deckard však vrch má.

Raketky vzlétnou,

kde nahoty film se bál,

roboty dodal.

Pro koho to je?

Pro ženy a mimoně.

Han brings sexy back.

Spoiler Alert Podcast: Kluci z Hor

Inu, ač je to k nevíře, existují filmy, které se Spimfurtovi a Kverulantovi natolik nechtělo zhlédnout a hodnotit, že jsem se byla nucena obrátit na jiné dobré duše, které by mi v tomto počinu dělaly partnery. A koho lepšího si do nahrávacího studia v takovém bodě pozvat, než kritika, který vydá za dva, neboť je ještě větší, než jste čekali (fakt je, má takový ty svaly, který sou jako fakt hodně vidět, navíc na neběžných místech a používá v odpovědích odkazy na Platona, značně rozvitá souvětí a v nich cizí slova a tak) ale pořád je to zároveň i klasický nerd do filmů, takže gud. Nuže, koho zajímá, jak nás s Kamilem Filou bavil nejnovější film od "fenoména českého filmu", Tomáše Magnuska, Kluci z hor, nebo jak vzdychá či nevzdychá Kamil při sledování porna, tomu stačí zmáčknout play. PS: Nebojte, příště zase Kverulant se Spimfurtem přibudou. Jejich anihilace byla pouze dočasná. 

Spoiler Alert Podcast: Avengers - Infinity War

Dnes jsme se k nahrávání našeho  podcastu Spoiler Alert, k filmu Avengers: Infinity War, ve studiu sešli dokonce ve čtyřech. Měli jsme totiž hosta, kterým byl redaktor z Kinoboxu, Tomáš Stibor. Jehož znalost Marvelovského vesmíru ho snadno a rychle kvalifikovala do pozice asi nejinformovanějšího člena naší podcastovské Infinity posádky a navíc i fajn přísedícího (ten ex právník ve mně se holt nezapře. Ale pracuju na tom).  Takže třeba se s Tomášem ve studiu sejdeme zas někdy příště. I když dalším hostem, ktrého chci pozvat, bude možná spíš nějaký kritik-feminista. Abych pravdu řekla, občas by se mi při tom natáčení někdo takový hodil. 

Recenze: Dvě nevěsty a jedna svatba - další film za trest [1/10 A.S.]

1. Vždy, když píšu příkře o českém filmu, má to dva důsledky. 1) je mi z toho poněkud smutno, 2) stojí mě to hrozně moc času. Smutno je mi z toho, že českému filmu fandím a jsem si vědoma toho, jak ohromné úsilí každý film stojí. A jak je v českých podmínkách někdy složité, aby ten film vůbec spatřil světlo světa. Sama teď také tvořím, příští týden padá první klapka v mé režii, a tak se opravdu dokážu vcítit do člověka, který má ty nejlepší úmysly a věnuje hodně času, energie a peněz do toho, aby před diváky dostal co možná nejlepší dílo. A i proto mne mrzí, že to dílo ani tentokrát v případě Dvou nevěst a jedné svatby nemůžu pochválit. 

2. A stojí mne to spoustu času, protože většinou poté, co vyjdu z kina, píšu svému kolegovi, který má v hodnocení filmů o několik dekád přede mnou náskok a víc zkušeností, a srovnáváme své pocity. Já jsem na české filmy jaksi o něco přísnější než on. Což je přičítáno mé "mladické nerozvážnosti a zápalu", že prý tak kriticky také kdysi psával. A napíšeme si klidně i několik desítek mailů, kde já vysvětluji, proč si myslím, že Pepa nebyl tak příšerná sračka jako třeba Špindl, a proč mi u Špuntů na vodě nebo Zoufalých žen (což bylo zatím to nejhorší, co jsem tento rok viděla v kinech) bylo aktivně v kině stydno. A jak stále ještě odmítám udělit českému filmu vlastní kategorii a hodnotit to jen v ní (k čemuž se přiznala právě v recenzi na "Dvě slepice a jednu trapnou kostelní seanci" Mirka Spáčilová) a on mi oponuje a říká, že jsem příliš přísná. A tyhle debaty se táhnou dny, někdy i týdny, a obsahují opravdu sáhodlouhé a jistě obě strany vyčerpávající maily rozebírající stav českého filmu a pátrající po příčině toho, že vypadají tak, jak vypadají. 

Recenze: Submergence - Wim Wenders si přistřihl křídla [5/10 A.S.]

1. Submergence, nejnovější film Wima Wenderse, je snímek, který na jednu stranu má velké plusy: za kamerou oceňovaný zkušený režisér a před kamerou velmi charismatický hlavní herec, James McAvoy. Ale na druhou stranu má i spoustu slabin. Podivný scénář od Erin Dignam, příliš snahy o hlubinné - pun intended - filosofování a Alicii Vikander v roli sebevědomé, až nepříjemně macho profesorky "matematické biologie", která jí prostě nesedí.

2. Submergence je příběh o lásce a utrpení a sledujeme v něm setkání dvou ne zcela si nepodobných osob. Ke všemu odhodlaný James Moore (McAvoy), tajný agent MI6 se sklony k plamennému filosofování, a Danny (Vikander), tak trochu drsná a melancholická profesorka biologie, která, ač má vzhled dvaadvacetiletého skandinávského děvčátka, oplývá chováním podivné padesátileté Němky, se potkají v hotelu v Normandii a po asi 20 vteřinách, co strávili "spolu", když se náhodou setkali na pláži, už bioložka zpocenému agentovi (který se zrovna vrátil ze své ranní rozcvičky) na chodbě hotelu hlásí, že "má ráda vůni potu".

3. Překlad pro sociálně nezdatné nerdy: "mám ráda vůni potu" = "není nutné se mě ptát, jestli dnes večer bude sex". Protože ta věta, kór pronesená cizímu člověku, znamená "zašukáme, brzy". Bioložka tedy dá hned asi v desáté minutě filmu najevo, že je otevřena fyzickému sblížení, a poté sledujeme, jak dlouho bude McAvoyovi trvat, než na ni teda skočí v nějaké pauze mezi citáty z Kanta. Když k tomu dojde, máte už obou pseudofilozofujících romantiků, skotačících na pláži i ve vlnách, docela dost a těšíte se na to, až se jejich cesty rozdělí, protože pak je naděje na něco zajímavějšího než "on potkal ji a ona jeho a líbilo se jim to".

Avengers: Infinity War (2018) - 8/10

Filmový gigant Marvel pokračuje ve svém kolosálním tažení točení nekonečného komiksového filmu novou epizodou. Je zbytečné stěžovat si, že je tu další filmový komiks, že vás některý hrdina nebaví, že tyto adaptace postrádají hlubší myšlenky, že vás filmové studio bombarduje digitální akcí, které už jen tak neohromí; to všechno už se probíralo v nejrůznějších recenzích a kritikách díky předešlým příběhům hrdinů Marvelu mnohokrát a nikdo už nemůže očekávat víc. Takže, přináší další příběh z marveláckého vesmíru něco navíc?

Recenze: Isle of Dogs - jedno velké "ach" za [10/10 A.S.]

1. Za tři roky, co píšu o filmech, je Isle of Dogs pouze druhý film, kterému udílím maximální počet bodů. Tím prvním byl Manchester By The Sea. A proč jsem jim dala plné skóre? Ani u jednoho z nich jsem nedokázala přijít na nic, co by mi na nich vadilo, nebo mi připadalo špatně udělané či nedotažené, a oba se mi zdály vysoce originální, bavily mne po celou dobu své stopáže a ve svém žánru byly příkladně úspěšným úkazem.

2. Jelikož jsem velký fanoušek Wese Andersona, mohlo by se zdát, že bude vysoké hodnocení pro jeho nejnovější film v mých očích jaksi "dopředu dané". Ale není tomu tak. Anderson mě trochu "zklamal" nejméně dvěma filmy. A sto jsem mu asi ještě nikdy neudělila, byť párkrát tomu byl skutečně blízko. Ale jeho nejnovější snímek (devátý celovečerák a druhý fázově animovaný) Isle of Dogs o partě psů, kteří jsou v Japonsku kvůli rozpuku jakési psí chřipky vyhoštěni na "ostrov odpadků", a o klukovi, který se tam svého psa snaží najít, je opravdu bezchybný. Má vše. Humor, napětí, srdce, svižnost, vtip, křehkost, sílu a k tomu audiovizuální krásu nebývalého rozsahu. I na Wese Andersona. A to je co říct. Ale aby taky ne, když jeho postavy namluvili: Bill Murray, Edward Norton, Jeff Goldblum, Bryan Cranston (Breaking Bad), Greta Gerwig, Scarlett Johansson, Harvey Keitel, Frances McDormand nebo Yoko Ono, Ken Watanabe, a Akira Takayama. A soundtrack je prostě skvělý. Jeden z mála, který si ráda zaplatím a stáhnu. Vedle soundtracku z Johna Wicka, Django Unchained a Blade Runnera se bude v mé minikolekci zaplacené filmové hudby skvěle vyjímat. A chci zde vyzdvihnout písničku, "I wont hurt you", kterou možná znáte už z traileru.

Recenze: (Cock) Blockers - další komedie z produkce Setha Rogena. Bohužel ne moc povedená. [4.3/10 A.S.]

1. Setha Rogena a jeho styl humoru mám velmi ráda. Proto, když jsem se dozvěděla, že produkoval novou "nepřístupnou" komedii Blockers, ve které navíc hraje můj další oblíbenec Ike Barinholtz (Neighbors), zaradovala jsem se.

2. A je mi velmi líto, že nemůžu říct, že by se tahle komedie pod vedením režisérky Kay Cannon nějak zvláště povedla. Byl to režijní debut, ale největší problém byl stejně scénář, nikoliv režie. Scénář napsala dvojice prakticky také debutujících scénáristů. Těmi byli bratři Brian Kehoe a Jim Kehoe, kterým se již předtím sice povedlo napsat a prodat jiný scénář na celovečerní komedii, ten se ale dosud nerealizoval. A ačkoliv základní nápad může být nosný (rodiče mající problém s tím, že jejich dcery dospívají a chtějí začít se sexuálním životem), jednotlivé scény a dialogy byly upachtěné, neuvěřitelné a postavy a jejich motivace a způsob chování tak přehnaný, že mi bylo povětšinou zatěžko se na to dívat. Blockers pro mě tak bohužel byl další film, u jehož sledování jsem se větší část filmu styděla. A byť jsem se po nemalou část filmu usmívala, smích nahlas přišel přesně jednou. Což je u komedie opravdu málo. 

3. Film je o tom, jak dva rodiče dvou různých slečen zjistí, že jejich téměř osmnáctileté dcery chtějí v noci po maturitním plese začít se svým sexuálním životem. A těmi rodiči to natolik pohne, že se rozhodnou jim v tom skutečně za každou cenu zabránit. Myslím, že v kontextu Evropy a konkrétně ČR je takový postoj víceméně nepřenosný, neboť zde je sex zákonem legitimně předvídán a regulován už od 15 let věku, oproti americkým 18. Plus asi i společensky je v ČR jaksi přípustnější a běžnější, že člověk, co končí střední školu, často už nebude panna/panic. 

Spoiler Alert Podcast: Ready Player One

A je to tady. Podcast k filmu Ready Player One. Což je dlouho očekávaný a komerčně úspěšný nový snímek Stevena Spielberga. Který je pro některé z nás senilní dědek nad hrobem, pro jiné z nás fantastický tvůrce a filmový mág, který nás ještě v budoucnosti překvapí a pro Spimfurta to je "ten režisér co dělal E.T a Indyho". A protože jsem teď zase na pár týdnů v Praze, tak jsme se konečně měli opět možnost sejít všichni tři ve studiu a vyříkat si dojmy z filmu osobně. Z filmu, na který jsme se docela těšili, a o kterém by se podle nás dalo debatovat daleko déle než těch mrzkých 38 minut. Které si ale můžete nyní poslechnout i vy, pokud se tedy nebojíte spoilerů a odhodláte se zmáčknout tlačítko play.

Recenze: Pepa. Aneb Michal Suchánek čte knihu do promítání filmu [3.7/10 A.S.]

1. Hned na začátek přiznám, že když jsem viděla trailer na film Pepa, tak se mi na české poměry docela líbil a začala jsem se na film i celkem těšit. Ano, věděla jsem, že to je od Jána Nováka, režiséra Kameňáku 4 a příšernosti nazvané Dukátová skála, a co hůř, na scénáři s režisérem spolupracoval autor Špindlu. Ale, trailer ukazoval podstatně lepší kameru, než jsem čekala, zajímavé retro a hlavně - ať se vám toto prohlášení líbí, nebo nelíbí - Michal Suchánek umí hrát. Když má co a někdo ho dobře vede, tak rozhodně. Takže do kina jsem včera na Pepu šla vyloženě s lehkým srdcem a pocitem, že "třeba bude českému filmu zase líp".

2. Ale ono není. Tedy takhle: já jsem ze sálu odešla s pocitem, že jsem právě viděla velmi wtf a spíše nepovedené, ale upřímně snaživé hořkobolné drama. Které se pokoušelo být českým ekvivalentem Punch-Drunk Love (nebo, jak řekla Mirka Spáčilová, American Beauty, což v tom také vidím, ten pokus) a jako takový jsem film považovala za zajímavý úkaz. Ale posléze jsem ze všech mně dostupných informací zjistila, že film Pepa měl být komedie. Nebo prostě humorný film. Což se ovšem hrubě nepovedlo. Příběh o nešťastníkovi jménem Pepa Novák, který se protlouká životem snad jen proto, aby ostatním umožňoval si o něj otírat boty a klepat mu popel do pusy, je totiž jako komedie opravdu hodně nepovedený. A Pepovým "trampotám" spočívajících v tom, že věčně jen na někoho nešťastně kouká a většinou u toho navíc ještě nic neříká, se v kině, kde jsem byla, nesmál opravdu nikdo. Maximálně došlo občas k mírnému pousmání, ale i to bylo rychle zaplašeno úlekem z nešťastného záběru typu: obzvláště nechutně se pářící Jakub Kohák nebo intrikující Alice Bendová.

Recenze: A Quiet Place - prima horor, který ocenil i sám Stephen King [9/10 A.S.]

1. Nejnovějším hitem z mého oblíbeného žánru (horor) je film A Quiet Place  od Johna Krasinského, režiséra dosud více etablovaného spíš jako herce, byť A Quiet Place nebyl jeho režijní debut. Tím bylo vlastně poskládání obrázků do úvodní znělky americké verze seriálu The Office. Jehož pár dílů si pak i zkusil režírovat. V roce 2016 následoval celovečerní režijní debut v podobě nepříliš výrazného filmu The Hollars a pak již se dostáváme k A Quiet Place.

2. Což je post-apo horor o rodině Abbottových, která musí žít v naprostém tichu, aby unikla jinak téměř jisté smrti. Svět totiž ovládly příšery, které velmi dobře slyší a loví zásadně podle zvuku. Respektive útočí na to, co vydá nejhlasitější zvuk v libovolném prostředí. A podle stavu světa, ve kterém tahle pětičlenná rodina žije to vypadá, že příšery vítězí, zatímco lidi mají s žitím bez hlesu značný problém.

Recenze: Every Day - povedené režijní a scénáristické cvičení v romantice [6.8/10 A.S.]

1. Every Day je jeden z těch filmů, které je velmi jednoduché odepsat už na základě toho, jakým způsobem jsou prezentované. Romantické emo-drama o náctiletých pro náctileté. Tipuju, že už teď přestává číst většina mužských čtenářů a také část žen. A chápu to. Ale ten film si určitou dávku zvýšené pozornosti zaslouží. Je totiž nejen dost originální, ale hlavně prezentuje vnitřně kompaktní a solidně rozpracovaný svět, který tak nějak dává smysl a přináší docela zajímavé otázky o tom, co je "to", do čeho se člověk vlastně zamilovává a jestli to je spíš to tělo, nebo spíš ta duše, nebo kombinace obojího.

2. Ve světě, kde každý z nás žije určitou část svého života na internetu, ať už tím, že si z něj bere určitou porci své zábavy, vědomostí, nebo tím, že z něj i čerpá nějaké sociální vazby, je relativně jednoduše představitelné, že se člověk aspoň chvilkově zamiluje do něčí osobnosti, aniž by věděl, jaké k tomu patří tělo a obličej, nebo si byl jistý, že to, co mu na internetu někdo ukázal, je pravda. A může jen doufat, že pokud se někdy z virtuality vztah přesune do reality, že to tělo a obličej bude k té osobnosti a hlavně k vašim estetickým preferencím pasovat. Co se stane ovšem poté, co takový člověk zjistí, že k té osobnosti nepatří žádné konkrétní tělo a žádný konkrétní obličej? Může někdo milovat skutečně pouze něčí osobnost? Přesně o tom je totiž tenhle snímek. Myslím, že rozhodně víc zaujme ženy než muže, a je to pochopitelné. Nechci tím říkat, že jsme jako pohlaví méně povrchní a jde nám "hlavně o tu duši", ale spíš že ta myšlenka asi není ženám natolik vzdálená, aby se nad ní aspoň nezamyslely.

3. V Every Day se hlavní hrdinka, náctiletá, milá, chytrá, pěkná a relativně vyspělá (ehm, ano, JE to divné) Rhiannon (Angourie Rice aneb ta pěkná mladá holka z The Nice Guys), seznámí s člověkem, který si říká "A". "A" nemá vlastní tělo, ani vlastní obličej či rodinné zázemí. Každý den se totiž probouzí v těle někoho jiného a 24 hodin prožívá v takto zapůjčené tělesné schránce. Přitom má nad tím jedincem plnou kontrolu, vytěsňuje jeho vědomí a do určité míry pak i zatemňuje jeho vzpomínky na ten den. O půlnoci se z jeho těla/mozku vytratí a probere se zase "o dům či dva dál". A nejde mu to nijak ovládat.

Recenze: Unsane - Steven Soderbergh natočil film na iPhone a stojí za to ho vidět [7.6/10 A.S.]

1. Pokud jste kdy měli nějaké ambice natočit film, už nemáte opravdu žádnou výmluvu na to, proč váš film ještě neexistuje a nespatřil světlo světa. Steven Soderbergh totiž právě pustil do kin Unsane. Snímek, který natočil na iPhone 7 Plus, dal dohromady pomocí několika běžně dostupných mobilních aplikací a při tvorbě filmu si vystačil prakticky jen s pár udělátky na ovládání smart telefonu. 

2. Ve filmu o slečně, která možná je a možná není šílená, možná ji někdo stalkuje a možná se jí to jen zdá, ani nehrají žádné velké hvězdy. Hlavní představitelka je Claire Foy, kterou třeba znáte z povedeného seriálu The Crown (nebo jako jednu z aktérek nedávné kauzy "dostává on víc než ona?") a zbytek tváří si tipuju, že spíše nepoznáte, ačkoliv tam hrají samí nadaní herci. Plus jeden Matt Damon v mini cameu.

3. Příběh o tom, jak to chodí v amerických blázincích, má své technické "mouchy". Ano, není to ve standardním kinoformátu, ano, je to místy dost tmavé, nebo řekněme nezvykle (ne)nasvícené, ale zase v několika scénách Soderbergh ukazuje výhodu minimalistické technické výbavy. Například když točí v malé vypolstrované samotce a divákovi šikovně zprostředkovává velmi intimní, ale přitom komplexní pohled na dočasné ubytování pacienta, který "zlobil". Unsane je Soderberghův první "horor", ale je to i mystery a psychothriller zároveň. Díky skvělému hereckému výkonu hlavní představitelky je její podivná psychóza velmi uvěřitelná a každý, kdo si někdy připadal "příliš normální na blázinec" nebo "příliš bláznivý na normální svět", si v tomhle filmu něco najde. A to ať už si myslíte, že je v tom cvokhausu hlavní hrdinka oprávněně, nebo neoprávněně. 

Recenze: The Death of Stalin - film, na kterém není nic špatně, ale přesto nemůže dostat plný počet bodů [9/10 A.S]

1. The Death of Stalin je skvělý film. Z mého pohledu vlastně prakticky bezchybný. Bavilo mě se na něj dívat, řemeslně je zvládnutý, herci hrají výborně, humor je chytrý, krásně to celé vypadá a je to vítaně chutná satirická jednohubka na poli kinematografie. Ale.

2. Plný počet bodů dát nemůžu, protože jakožto člověk pocházející z Česka, navíc s ukrajinsko-rusínskými kořeny, a člověk, který sice sám samozřejmě éru stalinismu nezažil, ale něco málo o ní ví, jsem měla při sledování takový vtíravý pocit, že "takhle sympaticky by ten film tu materii zpracovávat neměl". To je vlastně můj jediný a zároveň největší problém s tím snímkem. Že Stalin, stalinismus a poválečná léta v Sovětském svazu pro mě představuje jaksi temnější kapitolu s horší pachutí, než jak nám ji podá film bezpochyby velmi schopného režiséra Armanda Iannucciho. A sama nevím, proč mi to tady vadilo víc než třeba jinde satirické zpracování Hitlera. 

3. A byť chápu, že satira a zesměšnění (zde vedoucí i k tomu, že film je v Rusku a pár dalších CIS zemích zakázán) je v umění žádoucí fenomén a z mého pohledu není žádné téma, o kterém by se nemělo/nesmělo/nemohlo žertovat, tak tady mne jaksi mrzí, že z filmu srší víc lehkost onoho ultrabritského (až vyloženě Montypythonovského) humoru než té ruské hrůzy. Ale pokud vám nevadí sledovat film o Stalinovi a jeho pobočnících skrze oči britských humoristů, nemusí vám a věřím, že nebude, na filmu vadit vůbec nic.

Ready Player One (2018) - 6/10 - není Spielberg už moc senilní?

Do kin přichází očekáváná filmová adaptace úspěšného románu Ready Player One od Ernesta Clinea (vyšel v roce 2016 i u nás). Film provází pověst vysoce stimulující dávky nostalgie pro milovníky popkultury 80. let díky velkému množství odkazů a zároveň láká na svět budoucnosti, kde je hraní online her absolutní mainstream. Režie se ujal veterán Steven Spielberg, jehož kasovní úspěch s Čelistmi v podstatě nastartoval éru blockbusterů a který má jistě dostatek zářezů na poli filmové zábavy do doby, než se začal snažit všechny přesvědčovat, že je hluboký umělec. Takže, ideálně kvalifikovaný recenzent by měl být hráč, co si stihl kromě videoher promrhat mládí v 90. letech častými návštěvami videopůjčovny při dohánění znalostního deficitu způsobeného dementním komunismem. Tak se toho tedy ujímám a ještě předem upozorňuji, že neřeším knihu, protože (možná) dobrá kniha nemá být alibi pro špatný film.

Těmto lidem prý vadilo bydlení v panelácích

Recenze: Gringo - zábavně černohumorné překvapení [7.3/10 A.S.]

1. Gringo, od "z kaskadéra-přes-herce-režisérem" Nashe Edgertona (brácha slavnějšího Joela Edgertona), nezaznamenal v USA moc velký úspěch ani u fanoušků, ani u kritiků. Budu tak asi jedna z mála, která vám vyloženě doporučí na tento film jít. A ještě rovnou přiznám, nejen že mě od začátku do konce bavil, ale že mě (jako si klade za cíl asi každá komedie, ale většině se to nepovede) několikrát rozesmál nahlas. A to je výkon. U Gringa jsem se sice v žádném bodě nesmála tolik jako třeba u sloního bukkake v The Brothers Grimsby, ale přesto považuju Gringo za povedenou akční komedii. 

2. Hlavním hrdinou je kultivovaný slušný korporátní otrok Harold (David Oyelowo), který je tak trochu podpantoflák a to doma i v práci. V práci ho méně či více viditelnými způsoby ponižuje hlavně kamarád a šéf Richard Rusk (Joel Edgerton) aneb expertní slizoň s možná dobrými úmysly, doma ho pak zvládá finančně (a nijak jinak) vysávat sexy manželka (Thandie Newton). A navíc Harold právě zjistil, že je na mizině a z práce ho možná budou propouštět. Takže na tom, pochopitelně, není moc dobře.

3. Harold tedy konfrontuje Richarda, který plány na prodej firmy a propuštění Harolda popře, a naopak Haroldovi slíbí, že ho čekají světlejší zítřky (pomocí vtipné metafory s mrkví). A že se jede podívat do Mexika, kde firma vyvíjí zelenou pilulku s vysokým obsahem cannabis, která má způsobit revoluci na trhu s léčivými výrobky obsahující marihuanu, jestli tamní dodavatelé a odběratelé, které má Harold v rámci tohoto projektu na starosti, nezlobí.

Recenze: 7 Days In Entebbe - jde žid, Němec, Izraelec, Uganďan a Francouz po letišti… [5.7/10 A.S.]

1. 7 Days In Entebbe je film o reálném incidentu, který se odehrál v roce 1976, kdy aktivistická (teroristická) skupina bojující za práva Palestinců unesla letadlo mířící z Tel Avivu do Paříže, přistála s ním v Ugandě a vyjednávala o propuštění zajatých Palestinců držených v Izraeli. A vyjednávala docela dlouho.

2. Díky čemuž nějakou dobu (7 dní, jak napovídá originální název filmu) všichni trčeli v leteckém terminálu v Ugandě, zatímco probíhala vyjednávání s Izraelem. Který ale paralelně připravoval vojenskou akci na záchranu rukojmí. Tato akce, nazvaná "operace Entebbe" (nebo také Operace Blesk), byla námětem již několika filmů a to, čím se nejnovější film režiséra José Padilhy od nich hlavně odlišuje, je fakt, že se jeho snímek 7 Days in Entebbe zaměřuje spíš na to, co se děje během toho týdne mezi teroristy a jejich zajatci než na samotné zachraňování rukojmí vojáky.

3. Proto pokud vás zajímají detaily toho, jak proběhla ta samotná záchranná akce, a chtěli byste na snímek jít hlavně kvůli tomu, varuji vás dopředu: budete zklamaní. Samotné záchranné akci se film věnuje jen v několika posledních minutách a to ještě velmi zvláštním způsobem, kdy ukazuje rychlou montáž z několika různých prostředí a situací a jen jedna její část se věnuje právě provedení toho vojenského zásahu. Ale jedna zase zajímavému tancování. Ale kvůli němu asi na tenhle film nikdo nejde. Hádám, že většina lidí na Entebbe půjde právě kvůli tomu plánu na záchranu unesených. Který měl své výzvy a překážky a kterého se účastnil třeba i Yonathan Netanyahu, starší bratr pozdějšího premiéra Izraele, Benjamina Netanyahu. A realizace toho plánu má své místo v historii a to nejen díky tomu, že se odehrával v cizí zemi a za výrazně složitých podmínek pro všechny zúčastněné.