22. března 2018

Recenze: 7 Days In Entebbe - jde žid, Němec, Izraelec, Uganďan a Francouz po letišti… [5.7/10 A.S.]

1. 7 Days In Entebbe je film o reálném incidentu, který se odehrál v roce 1976, kdy aktivistická (teroristická) skupina bojující za práva Palestinců unesla letadlo mířící z Tel Avivu do Paříže, přistála s ním v Ugandě a vyjednávala o propuštění zajatých Palestinců držených v Izraeli. A vyjednávala docela dlouho.

2. Díky čemuž nějakou dobu (7 dní, jak napovídá originální název filmu) všichni trčeli v leteckém terminálu v Ugandě, zatímco probíhala vyjednávání s Izraelem. Který ale paralelně připravoval vojenskou akci na záchranu rukojmí. Tato akce, nazvaná "operace Entebbe" (nebo také Operace Blesk), byla námětem již několika filmů a to, čím se nejnovější film režiséra José Padilhy od nich hlavně odlišuje, je fakt, že se jeho snímek 7 Days in Entebbe zaměřuje spíš na to, co se děje během toho týdne mezi teroristy a jejich zajatci než na samotné zachraňování rukojmí vojáky.

3. Proto pokud vás zajímají detaily toho, jak proběhla ta samotná záchranná akce, a chtěli byste na snímek jít hlavně kvůli tomu, varuji vás dopředu: budete zklamaní. Samotné záchranné akci se film věnuje jen v několika posledních minutách a to ještě velmi zvláštním způsobem, kdy ukazuje rychlou montáž z několika různých prostředí a situací a jen jedna její část se věnuje právě provedení toho vojenského zásahu. Ale jedna zase zajímavému tancování. Ale kvůli němu asi na tenhle film nikdo nejde. Hádám, že většina lidí na Entebbe půjde právě kvůli tomu plánu na záchranu unesených. Který měl své výzvy a překážky a kterého se účastnil třeba i Yonathan Netanyahu, starší bratr pozdějšího premiéra Izraele, Benjamina Netanyahu. A realizace toho plánu má své místo v historii a to nejen díky tomu, že se odehrával v cizí zemi a za výrazně složitých podmínek pro všechny zúčastněné.

13. března 2018

Recenze: Annihilation - Garlandův sci-fi sen o jedné sci-fi knize aneb ženské putování za duhou [6.7/10 A.S.]

1. Alex Garland patří mezi mé oblíbené autory a režiséry. Na jeho nejnovější film Annihilation o skupině vědců (eh, tedy vědkyň) pátrající po způsobu, jak zastavit rozpínání nějaké zřejmě mimozemské duhové hmoty, která se objevila v USA a začala pohlcovat všechno kolem jednoho majáku, jsem se tedy velmi těšila. Proto se mi jen těžko píše, že se tak úplně nepovedl. A to hned z mnoha důvodů.

2. Dopředu je dobré říct, že se Garland významně odchýlil od knižní předlohy od Jeffa VanderMeeraGarland úmyslně tu knihu nečetl před psaním scénáře znovu a ví, že tam má mnoho věcí jinak, a proto považuje svůj scénář za něco jako "sen o námětu té knihy". Mně bohužel většina těch jeho změn připadá k horšímu. Až na tu hypnózu, co byla v knize, to je dějová berlička, kterou nemám příliš v oblibě. 

3. Ale i film sám se podobou, ve které jde teď v USA v kinech (a v ČR na Netflixu), odchýlil v několika zásadních bodech od Garlandova vlastního původního scénáře. Těžko říct, zda důvodem pro ty konkrétní změny (opět k horšímu) byl nějaký tlak ze strany studia, nebo to bylo Garlandovo vlastní rozhodnutí. Kolem filmu obecně panovaly neshody, producenti Rudin a Ellison se tak dlouho různě dohadovali, jaké změny udělat/neudělat, až se kvůli jejich rozdílným představám film ocitl na Netflixu místo v klasické kino distribuci přes Paramount.

4. Hlavní postavou Annihilation je bioložka a ex-vojanda Lena (Natalie Portman), jejíž manžel Kane se ztratil před rokem na nějaké tajné misi a ona by se nyní ráda dozvěděla, čeho se ta mise týkala a co se mu tam vlastně stalo. Pátrání ji zavede na (jak jinak) přísně střeženou tajnou vládní lokaci, kde se přidruží ke čtveřici žen, které se chystají jít k majáku po stopách právě té mise, které se účastnil i Lenin manžel Kane (Oscar Isaac). Skupinu tvoří: bioložka, psycholožka, astrofyzička, geomorfoložka a medička. Na rozdíl od knihy, kde je to bioložka, psycholožka, antropoložka a průzkumnice se zcela zásadní rolí. Ale v obou verzích příběhu jsou v té skupině pouze ženy. A to protože následují předchozích několik průzkumných skupin, které byly složeny ze samých mužů a neuspěly.

Recenze: A Wrinkle in Time: jak zabít dobrou knihu [3.7/10 A.S.]

1. Na filmu A Wrinkle in Time je dobře vidět, že není "černý film" jako "černý film". A Wrinkle in Time režírovala uznávaná režisérka afroamerického původu, Ava DuVernay, žena, která je mi dokonce v něčem inspirací. V hlavní roli filmu je relativně roztomilá černošská holčička, jí sekundující smíšený chlapeček a ve vedlejší, nicméně doslova obří, roli samotná "královna lidských srdcí" a také Afroameričanka, slovutná Oprah Winfrey. A film přesto zklamal na všech frontách. Neoslovil ani diváky, ani kritiky. Čím to?

2. Příběh o jedenáctileté Meg (Storm Reid), která se spolu se svým mladším adoptovaným bráchou Charlesem Wallacem a kamarádem (co by taky rád) Calvinem (Levi Miller) vydá na dobrodružnou cestu vesmírem, s cílem najít a zachránit svého zmizelého tatínka (Chris Pine po lobotomii, zřejmě), by mohl být kouzelný. A je dost možné, že to byla kouzelná kniha. Dokonce si (ačkoliv jsem ji nečetla) myslím, že se dá říct, že je jisté, že kniha to byla přímo skvělá. 

3. Literární předlohu A Wrinkle In Time totiž v roce 1962 napsala Madeleine L'Engle. Ta byla mimo jiné zajímavá i tím, že to byla hluboce věřící křesťanka, která ale zároveň měla silný zájem o vědu, konkrétně fyziku částic a kvantovou mechaniku, a od mládí četla Ensteina. V knize se to dozajista, stejně jako ve filmu, při aspoň troše snahy ze strany diváka, všechno dobře ukazuje.

4. Kniha A Wrinkle in Time byla ve své době nejen úspěšná, ale i natolik zásadním dílem, že sloužila jako inspirace pro mnoho jiných umělců, filosofů, vědců nebo inženýrů. Včetně třeba astronautů, z nichž někteří autorce po letech napsali, že právě její kniha o cestování časoprostorem byla část jejich motivace stát se astronauty. Jedna taková astronautka (Janice Voss) si také vzala tu knihu s sebou pak do vesmíru. Prostě nebylo to žádné okrajové plytké dílko, ale dílo s velkým D a velkými a komplexními myšlenkami.

11. března 2018

Recenze: The Strangers: Prey at Night - patriarchát je mrtev. Ať žije patriarchát. [5.3/10 A.S.]

1. Ve filmu The Strangers: Prey at Night se podruhé setkáme s třemi vrahy, kteří skrývají své obličeje pod plátěným pytlem, maskou pin-up girl a panenky. První film s nimi mě docela bavil, takže jsem se na pokračování těšila.

2. Bohužel na rozdíl od prvního dílu tady dostali psychopati do ruky čtyřčlennou rodinku překypující neschopností, letargií, možná až extrémním liberalismem (jinak si nedovedu vysvětlit tu neochotu zmáčknout spoušť i v situaci, kdy před vašima očima někdo vteřinu předtím opakovaně bodal obřím nožem do člena vaší rodiny) a všeobecnou zjevnou ochotou zemřít během své dovolené v odlehlém campu u strýčka Marvina.

3. Je to škoda a to o tolik větší, když si člověk vzpomene na pár hororů z posledních třeba dvou let, kde se konečně objevují chytřejší jedinci, kteří něco aktivně dělají pro to, aby smrti neskočili přímo na ostří nože / do palebné dráhy / pod sekeru / před auto / na kopí / před motorovou pilu / na penis apod. Například ve filmech jako: Happy Death Day,  Better Watch Out, The Belko Experiment nebo Get Out. Prostě připadalo mi, že za poslední roky se už hororů, kde je hlavní hrdina/hrdinové za idiota, který dělá samá špatná rozhodnutí, točí méně. A že by byla vážně škoda se k takovému stylu vracet. Nebylo by přeci daleko zajímavější sledovat na plátně člověka, který se aktivně brání, nechodí do sklepa po tmě, neotvírá tu hrací skříňku, na které je napsáno "neotvírat", nebere stopaře se sekerou v ruce a nechová se celkově prostě jen jako ta tupá ovce, která chce sebe i ostatní členy stáda dostat co nejdříve na porážku? Bylo.

8. března 2018

Spoiler Alert Podcast - Black Panther

A jsme tu zase, a přinášíme nový díl našeho podcastu Spoiler Alert. Tentokrát se Spimfurtem a Kverulantem meditujeme nad filmem Black Panther, který drtí kasy kin po celém světe, brzo dosáhne na miliardu dolarů, a i v jiných ohledech je to film, o kterém stojí za to si popovídat. Debata nám opět vydržela cca 40 minut, takže je to ideální nahrávka, na poslouchání třeba během vaší přístí seance ve fitku, až se budete u benche nebo na rotopedu snažit přiblížit se vzhledem sexy pantherovi. Je to marná snaha, ale proč se o to nepokoušet, že? Jak jsme se shodli či neshodli v hodnocení filmu, kdo z nás byl nejvíc nadšenej z polonahých černochů válejících se po sobě a kdo se během nahrávání podcastu přizná, že neví vůbec nic o Africe, si můžete poslechnout již dnes. Pokud tedy zmáčknete…. play.

Recenze: Everything Beautiful is Far Away - putování pouští s robotem a blondýnou [6.7/10 A.S.]

1. Everything Beautiful Is Far Away je malý nezávislý snímek vyrobený za mikro-rozpočet 200 tisíc dolarů. Ale i tak je to film, který si zaslouží pozornost. Zejména od těch diváků, kterým nevadí pomalé filmy o pár hercích, s minimem akce, rekvizit a dějových zvratů, ale o to víc vizuální a hudební krásy a prostoru pro podnětné myšlenky o životě, vesmíru a tak vůbec.

2. V tomto malém snímku sledujeme putování zádumčivého Lenerta (Joseph Cross), dětsky působícího mladíka, který z nějakých záhadných důvodů žije již léta v poušti. Asi to bude tím, že se příběh odehrává ve vesmíru, ve kterém je nedostatek vody a přemíra písku. Lenert ale není sám. Společnost mu dělá robotická přítelkyně Susan. Tedy, dělala, než jí došly baterky. Tedy, přítelkyně, spíš jen její hlava, protože tělo se jí rozbilo. Prostě Lenert chodí pouští a na zádech má batoh, na kterém je připoutaná Susanina hlava, kterou Lenert plánuje oživit, hned jak najde nějaký zdroj energie. A také Susan slíbil, že jí zkonstruuje nové tělo. Tedy jakmile to bude možné. Do té doby si musí Susan vystačit s tím, že jí zbyla jen ta hlava. 

3. Susanina hlava je pár robotických očí zasazen do jednoduché dřevěné masky bez nosu či úst, a možná i právě proto působí snímek jaksi retro-futuristicky a Susan tak trochu jako smrtka. Ale to jen do té doby, než začne mluvit. Susan je totiž umělá inteligence na velmi vysoké úrovni. A Lenert si ji sám naprogramoval nejen tak, aby mu pomáhala s řešením různých problémů, které ho v poušti mohou potkat (jako třeba nedostatek jídla nebo vody), ale také k tomu, aby mu dělala společnost. 

6. března 2018

Dojmologie: Black Panther očima Evropanky žijící v Brooklynu

1. Co si myslím o Black Pantherovi jako o filmu si můžete již brzy poslechnout v novém díle našeho podcastu Spoiler Alert, tentokrát právě na téma filmu Black Panther. Ale v tomto článku se zaměřím spíš na to, co vnímám ve svém okolí jako opravdu zajímavou masovou reakci na film. Asi bude divné, když přirovnám uvedení Black Panthera do kin se zvolením prvního černého prezidenta USA, ale v jistém smyslu to JE podobná atmosféra. Kterou jsem tady, v USA, nezažila v žádném jiném kontextu než právě u zvolení Obamy nebo nyní při uvedení Černého pantera do kin.

2. A ať si o tom říká kdo chce co chce, jedno je jisté. Filmy s takovým (hmatatelným, finančně vyjádřitelným, viditelným) dopadem na společnost prostě svůj význam mají. Jako obyvatel černé čtvrti Brooklynu a častý návštěvník místních kin můžu dobře popsat to, co zde nastalo po premiéře tohoto filmu. První dva týdny byla naprosto vyprodaná kina. Multikina s 15 sály třeba. Kde se Black Panther hrál každé cca tři hodiny od rána do večera. Ale nejen o víkendu. Obří fronty a vyprodané nebo aspoň pekelně nacpané sály mne čekaly i o pracovních dnech. 

3. Jelikož chodím do kina již roky na všechny filmy, které zde vyjdou (tzn. cca ob den jsem v nějakém sále), mám možnost srovnání. Znám návštěvnost v konkrétní dny a časy a do jisté míry dokážu odhadnout nejen Oscary, ale i návštěvnost toho kterého filmu dopředu. Alespoň tam kde bydlím. Na novém Willisovi nás v premiérový víkend bylo asi 15, zatímco vedlejší sály promítající Pantera burácely hlaholem masivní návštěvnosti. Jako divák mám v oblibě obě varianty. Poloprázdné či úplně prázdné sály, kde mám pocit, že to je soukromé promítání jen pro mne (a pár ostatních podivných či nezaměstnaných existencí ala Clarence Worley, kteří se rozhodli jít v 10:30 dopoledne v pracovní den na dva filmy za sebou), ale také mám ráda právě ty vyprodané sály, kde je možné nejlépe vypozorovat a porozumět emocím, které film vzbuzuje, na nějaké hromadnější škále.

Recenze: Death Wish - co zbude z Bruce, když mu vezmete humor a aroganci? [6/10 A.S.]

1. Death Wish s Brucem Willisem v hlavní roli je remake filmu Death Wish s Charlesem Bronsonem. Nebudu srovnávat, nemá to cenu a pokuste se to také nedělat. Příběh o lékaři, který žije spořádaným rodinným životem stabilně se chovajícího otce, manžela a pracovníka do chvíle, než mu manželku zabijí a dceru zbrutalizují neznámí útočníci, sice není originální, ani nijak chytrý, ale je záživný.

2. Trochu mi ovšem trvalo akceptovat Bruce v jeho nové herecké poloze. Tedy jako nehumornou a nesexy postavu, která nejenže většinu filmu truchlí, ale ještě navíc se u toho tváří jako právě splaskávající puchýř. Člověk prostě není u Bruce zvyklý na to, že by neposkytl aspoň trochu záblesků Johna McClana, Joe Hallenbecka, Mr. Churche, Korbena Dallase, Davida Addisona nebo aspoň Šakala. Záblesky toho typického ironického smyslu pro humor, sebevědomí přecházejícího do arogance, spousty vtipných průpovídek a občas i oné úsměvné zahořklosti a hlavně neutuchajícího sexappealu.

3. Willisův MUDr. Kersey je ale jiný. Vynikající chirurg, obětavý otec, co nechybí snad u žádného důležitého sportovního zápasu své dcery, a milující manžel, který nezapomene manželce ani po 20 letech soužití opakovaně skládat komplimenty a vyznávat lásku. Ale naprosto mu chybí charisma. Když mu film dá možnost se ukázat, ve scéně, kde Kerseyho obtěžuje vulgární divák hry na fotbalovém hřišti, Willis stáhne krovky a konflikt apaticky uklidňuje místo toho, aby ho přiživoval nebo záhy fyzicky náhle vyřešil. Jak mívají jeho postavy ve zvyku. Není to špatně, jen to je nezvyk. Ale darovanému Willisovi na plátně na charisma nekoukej. Buďme rádi, že je "zpátky".

3. března 2018

Tipy na Oskary - kdo vyhraje letos?

Letošní rok je mimo #OscarsSoWhite okořeněn ještě kauzami #MeToo a #TimesUp. Které bezpochyby stály už za relativním oskarovým neúspěchem fantastického filmu Disaster Artist. V neděli uvidíme, jestli bojovníci za rovnost pokoří 3 Billboardy, jinak jasného favorita v kategorii "best picture", prosazením filmu Get Out, nebo Lady Bird. Na pódiu se během děkovných řečí bezpochyby dočkáme spousty proslovů za práva žen, černochů a jiných minorit. Trochu se bojím, že to zastíní skoro vše ostatní.

V jiných kategoriích než té hlavní nás asi moc potenciálncíh mega překvapení nečeká, i když pár jich je stále napínavých, (hudba, efekty, scénář) ale ne nad rámec běžné Oskarové horečky. Tento rok se  skoro plně oddávám matematice, a tipuji v drtivé většině kategoriích podle toho, co volí čísla, a srdce nechávám trochu upozaděné. Naštěstí se srdce s tou matematikou ve většině kategorií tento rok shodne.

Tedy moje matematicko srdečné tipy jsou:
edit po ceremoniálu: tak 17 z 19. 88%. Mohlo to bejt lepší. Tak příští rok, no.

2. března 2018

Recenze: Hostiles - Christian Bale mužně trpí po boku indiána a blondýny od jinýho Batmana [8/10 A.S.]

1. Hostiles je zajímavé dílo. Nemělo by vás rozhodně odradit, že je to western. Protože možná víc než western je to kvalitní, napínavé a relativně akční drama, na které se velmi dobře dívá. A to i přes nezdravě dlouhou stopáž v podobě 2 a čtvrt hodin.

2. Režíroval ho totiž talentovaný herec, scénárista a režisér Scott Cooper. Který kdysi debutoval jako režisér hodně dobrým snímkem Crazy Heart a jeho dosavad posledním dílem byl jeden z nejlepších filmů s Johnny Deppem z této dekády (Black Mass). Což není ani tak chvála konkrétně Black Mass jako spíš úleva nad tím, že si Depp po sérii nepříliš povedených scénářů vybral konečně zas něco zajímavějšího, když přijal roli brutálního gangstera Jamese Bulgera.

3. V Hostiles hraje hlavní roli Christian Bale, coby zarputile se tvářící důstojník americké kavalerie Joseph Blocker, který dostane za úkol eskortovat několik indiánů přes půlku Ameriky do jejich rodné Montany. Ti indiáni byli právě propuštěni z vězení a cestou přes několik států Ameriky koncem devatenáctého století jim hrozí újma, Blocker je proto má chránit a postarat se, aby se do rodné vísky dostali živí a zdraví. Problém je, že kapitán Blocker všechny indiány k smrti nenávidí a nejradši by sám přispěl k tomu, že se tihle konkrétní nedožijí ani večeře.