14. května 2018

Spoiler Alert Podcast: A Quiet Place

U povidání o filmu A Quiet Place jsme se točili havně na tom co uvádělo i hodně jiných recenzentů. A to na různých   nedokonalostech či nedostatečně dotažených detailech ohledně zákonů toho světa, který nám jeho tvůrce a režisér John Krasinski presentoval. A případných lapsů v tom jak by opravdu takový život měl fungovat. Které já svádím na to, že jsme se prostě nedozvěděli dostatek o tom odkud příšery přišly, co opravdu umí/neumí a jak fungují, a proto není možné to tak šmahem odsuzovat, ale kolegové si tvrdě stojí za svým a snímku dávají podstatně nížší známku než já. A přičítají to zejména věcem jakože v kuchyni byly skleničky, na zdech obrazy a tak podobně. U mě ale i přes Spimfurtovu plamenně přednesenou technokratickou opoziční litanii přetrvává stále z filmu silně pozitivní dojem. A stále vám ho doporučuji. Pokud jste ho tedy již viděli nebo vám nevadí spoilery a chcete si poslechnout co všechno v tom světe a na tom filmu bylo (údajě) špatně, stačí když zmáčknete play. 

11. května 2018

Spoiler Alert Podcast: Avengers - Infinity War

Dnes jsme se k nahrávání našeho  podcastu Spoiler Alert, k filmu Avengers: Infinity War, ve studiu sešli dokonce ve čtyřech. Měli jsme totiž hosta, kterým byl redaktor z KinoboxuTomáš Stibor. Jehož znalost Marvelovského vesmíru ho snadno a rychle kvalifikovala do pozice asi nejinformovanějšího člena naší podcastovské Infinity posádky a navíc i fajn přísedícího (ten ex právník ve mně se holt nezapře. Ale pracuju na tom).  Takže třeba se s Tomášem ve studiu sejdeme zas někdy příště. I když dalším hostem, ktrého chci pozvat, bude možná spíš nějaký kritik-feminista. Abych pravdu řekla, občas by se mi při tom natáčení někdo takový hodil. 

1. května 2018

Recenze: Dvě nevěsty a jedna svatba - další film za trest [1/10 A.S.]

1. Vždy, když píšu příkře o českém filmu, má to dva důsledky. 1) je mi z toho poněkud smutno, 2) stojí mě to hrozně moc času. Smutno je mi z toho, že českému filmu fandím a jsem si vědoma toho, jak ohromné úsilí každý film stojí. A jak je v českých podmínkách někdy složité, aby ten film vůbec spatřil světlo světa. Sama teď také tvořím, příští týden padá první klapka v mé režii, a tak se opravdu dokážu vcítit do člověka, který má ty nejlepší úmysly a věnuje hodně času, energie a peněz do toho, aby před diváky dostal co možná nejlepší dílo. A i proto mne mrzí, že to dílo ani tentokrát v případě Dvou nevěst a jedné svatby nemůžu pochválit. 

2. A stojí mne to spoustu času, protože většinou poté, co vyjdu z kina, píšu svému kolegovi, který má v hodnocení filmů o několik dekád přede mnou náskok a víc zkušeností, a srovnáváme své pocity. Já jsem na české filmy jaksi o něco přísnější než on. Což je přičítáno mé "mladické nerozvážnosti a zápalu", že prý tak kriticky také kdysi psával. A napíšeme si klidně i několik desítek mailů, kde já vysvětluji, proč si myslím, že Pepa nebyl tak příšerná sračka jako třeba Špindl, a proč mi u Špuntů na vodě nebo Zoufalých žen (což bylo zatím to nejhorší, co jsem tento rok viděla v kinech) bylo aktivně v kině stydno. A jak stále ještě odmítám udělit českému filmu vlastní kategorii a hodnotit to jen v ní (k čemuž se přiznala právě v recenzi na "Dvě slepice a jednu trapnou kostelní seanci" Mirka Spáčilová) a on mi oponuje a říká, že jsem příliš přísná. A tyhle debaty se táhnou dny, někdy i týdny, a obsahují opravdu sáhodlouhé a jistě obě strany vyčerpávající maily rozebírající stav českého filmu a pátrající po příčině toho, že vypadají tak, jak vypadají. 

29. dubna 2018

Recenze: Submergence - Wim Wenders si přistřihl křídla [5/10 A.S.]

1. Submergence, nejnovější film Wima Wenderse, je snímek, který na jednu stranu má velké plusy: za kamerou oceňovaný zkušený režisér a před kamerou velmi charismatický hlavní herec, James McAvoy. Ale na druhou stranu má i spoustu slabin. Podivný scénář od Erin Dignam, příliš snahy o hlubinné - pun intended - filosofování a Alicii Vikander v roli sebevědomé, až nepříjemně macho profesorky "matematické biologie", která jí prostě nesedí.

2. Submergence je příběh o lásce a utrpení a sledujeme v něm setkání dvou ne zcela si nepodobných osob. Ke všemu odhodlaný James Moore (McAvoy), tajný agent MI6 se sklony k plamennému filosofování, a Danny (Vikander), tak trochu drsná a melancholická profesorka biologie, která, ač má vzhled dvaadvacetiletého skandinávského děvčátka, oplývá chováním podivné padesátileté Němky, se potkají v hotelu v Normandii a po asi 20 vteřinách, co strávili "spolu", když se náhodou setkali na pláži, už bioložka zpocenému agentovi (který se zrovna vrátil ze své ranní rozcvičky) na chodbě hotelu hlásí, že "má ráda vůni potu".

3. Překlad pro sociálně nezdatné nerdy: "mám ráda vůni potu" = "není nutné se mě ptát, jestli dnes večer bude sex". Protože ta věta, kór pronesená cizímu člověku, znamená "zašukáme, brzy". Bioložka tedy dá hned asi v desáté minutě filmu najevo, že je otevřena fyzickému sblížení, a poté sledujeme, jak dlouho bude McAvoyovi trvat, než na ni teda skočí v nějaké pauze mezi citáty z Kanta. Když k tomu dojde, máte už obou pseudofilozofujících romantiků, skotačících na pláži i ve vlnách, docela dost a těšíte se na to, až se jejich cesty rozdělí, protože pak je naděje na něco zajímavějšího než "on potkal ji a ona jeho a líbilo se jim to".

28. dubna 2018

Avengers: Infinity War (2018) - 8/10

Filmový gigant Marvel pokračuje ve svém kolosálním tažení točení nekonečného komiksového filmu novou epizodou. Je zbytečné stěžovat si, že je tu další filmový komiks, že vás některý hrdina nebaví, že tyto adaptace postrádají hlubší myšlenky, že vás filmové studio bombarduje digitální akcí, které už jen tak neohromí; to všechno už se probíralo v nejrůznějších recenzích a kritikách díky předešlým příběhům hrdinů Marvelu mnohokrát a nikdo už nemůže očekávat víc. Takže, přináší další příběh z marveláckého vesmíru něco navíc?


23. dubna 2018

Recenze: Isle of Dogs - jedno velké "ach" za [10/10 A.S.]

1. Za tři roky, co píšu o filmech, je Isle of Dogs pouze druhý film, kterému udílím maximální počet bodů. Tím prvním byl Manchester By The Sea. A proč jsem jim dala plné skóre? Ani u jednoho z nich jsem nedokázala přijít na nic, co by mi na nich vadilo, nebo mi připadalo špatně udělané či nedotažené, a oba se mi zdály vysoce originální, bavily mne po celou dobu své stopáže a ve svém žánru byly příkladně úspěšným úkazem.

2. Jelikož jsem velký fanoušek Wese Andersona, mohlo by se zdát, že bude vysoké hodnocení pro jeho nejnovější film v mých očích jaksi "dopředu dané". Ale není tomu tak. Anderson mě trochu "zklamal" nejméně dvěma filmy. A sto jsem mu asi ještě nikdy neudělila, byť párkrát tomu byl skutečně blízko. Ale jeho nejnovější snímek (devátý celovečerák a druhý fázově animovaný) Isle of Dogs o partě psů, kteří jsou v Japonsku kvůli rozpuku jakési psí chřipky vyhoštěni na "ostrov odpadků", a o klukovi, který se tam svého psa snaží najít, je opravdu bezchybný. Má vše. Humor, napětí, srdce, svižnost, vtip, křehkost, sílu a k tomu audiovizuální krásu nebývalého rozsahu. I na Wese Andersona. A to je co říct. Ale aby taky ne, když jeho postavy namluvili: Bill Murray, Edward Norton, Jeff Goldblum, Bryan Cranston (Breaking Bad), Greta Gerwig, Scarlett Johansson, Harvey Keitel, Frances McDormand nebo Yoko Ono, Ken Watanabe, a Akira Takayama. A soundtrack je prostě skvělý. Jeden z mála, který si ráda zaplatím a stáhnu. Vedle soundtracku z Johna Wicka, Django Unchained a Blade Runnera se bude v mé minikolekci zaplacené filmové hudby skvěle vyjímat. A chci zde vyzdvihnout písničku, "I wont hurt you", kterou možná znáte už z traileru.

15. dubna 2018

Recenze: (Cock) Blockers - další komedie z produkce Setha Rogena. Bohužel ne moc povedená. [4.3/10 A.S.]

1. Setha Rogena a jeho styl humoru mám velmi ráda. Proto, když jsem se dozvěděla, že produkoval novou "nepřístupnou" komedii Blockers, ve které navíc hraje můj další oblíbenec Ike Barinholtz (Neighbors), zaradovala jsem se.

2. A je mi velmi líto, že nemůžu říct, že by se tahle komedie pod vedením režisérky Kay Cannon nějak zvláště povedla. Byl to režijní debut, ale největší problém byl stejně scénář, nikoliv režie. Scénář napsala dvojice prakticky také debutujících scénáristů. Těmi byli bratři Brian Kehoe a Jim Kehoe, kterým se již předtím sice povedlo napsat a prodat jiný scénář na celovečerní komedii, ten se ale dosud nerealizoval. A ačkoliv základní nápad může být nosný (rodiče mající problém s tím, že jejich dcery dospívají a chtějí začít se sexuálním životem), jednotlivé scény a dialogy byly upachtěné, neuvěřitelné a postavy a jejich motivace a způsob chování tak přehnaný, že mi bylo povětšinou zatěžko se na to dívat. Blockers pro mě tak bohužel byl další film, u jehož sledování jsem se větší část filmu styděla. A byť jsem se po nemalou část filmu usmívala, smích nahlas přišel přesně jednou. Což je u komedie opravdu málo. 

3. Film je o tom, jak dva rodiče dvou různých slečen zjistí, že jejich téměř osmnáctileté dcery chtějí v noci po maturitním plese začít se svým sexuálním životem. A těmi rodiči to natolik pohne, že se rozhodnou jim v tom skutečně za každou cenu zabránit. Myslím, že v kontextu Evropy a konkrétně ČR je takový postoj víceméně nepřenosný, neboť zde je sex zákonem legitimně předvídán a regulován už od 15 let věku, oproti americkým 18. Plus asi i společensky je v ČR jaksi přípustnější a běžnější, že člověk, co končí střední školu, často už nebude panna/panic. 

14. dubna 2018

Spoiler Alert Podcast: Ready Player One

A je to tady. Podcast k filmu Ready Player One. Což je dlouho očekávaný a komerčně úspěšný nový snímek Stevena Spielberga. Který je pro některé z nás senilní dědek nad hrobem, pro jiné z nás fantastický tvůrce a filmový mág, který nás ještě v budoucnosti překvapí a pro Spimfurta to je "ten režisér co dělal E.T a Indyho". A protože jsem teď zase na pár týdnů v Praze, tak jsme se konečně měli opět možnost sejít všichni tři ve studiu a vyříkat si dojmy z filmu osobně. Z filmu, na který jsme se docela těšili, a o kterém by se podle nás dalo debatovat daleko déle než těch mrzkých 38 minut. Které si ale můžete nyní poslechnout i vy, pokud se tedy nebojíte spoilerů a odhodláte se zmáčknout tlačítko play.

13. dubna 2018

Recenze: Pepa. Aneb Michal Suchánek čte knihu do promítání filmu [3.7/10 A.S.]

1. Hned na začátek přiznám, že když jsem viděla trailer na film Pepa, tak se mi na české poměry docela líbil a začala jsem se na film i celkem těšit. Ano, věděla jsem, že to je od Jána Nováka, režiséra Kameňáku 4 a příšernosti nazvané Dukátová skála, a co hůř, na scénáři s režisérem spolupracoval autor Špindlu. Ale, trailer ukazoval podstatně lepší kameru, než jsem čekala, zajímavé retro a hlavně - ať se vám toto prohlášení líbí, nebo nelíbí - Michal Suchánek umí hrát. Když má co a někdo ho dobře vede, tak rozhodně. Takže do kina jsem včera na Pepu šla vyloženě s lehkým srdcem a pocitem, že "třeba bude českému filmu zase líp".

2. Ale ono není. Tedy takhle: já jsem ze sálu odešla s pocitem, že jsem právě viděla velmi wtf a spíše nepovedené, ale upřímně snaživé hořkobolné drama. Které se pokoušelo být českým ekvivalentem Punch-Drunk Love (nebo, jak řekla Mirka Spáčilová, American Beauty, což v tom také vidím, ten pokus) a jako takový jsem film považovala za zajímavý úkaz. Ale posléze jsem ze všech mně dostupných informací zjistila, že film Pepa měl být komedie. Nebo prostě humorný film. Což se ovšem hrubě nepovedlo. Příběh o nešťastníkovi jménem Pepa Novák, který se protlouká životem snad jen proto, aby ostatním umožňoval si o něj otírat boty a klepat mu popel do pusy, je totiž jako komedie opravdu hodně nepovedený. A Pepovým "trampotám" spočívajících v tom, že věčně jen na někoho nešťastně kouká a většinou u toho navíc ještě nic neříká, se v kině, kde jsem byla, nesmál opravdu nikdo. Maximálně došlo občas k mírnému pousmání, ale i to bylo rychle zaplašeno úlekem z nešťastného záběru typu: obzvláště nechutně se pářící Jakub Kohák nebo intrikující Alice Bendová.

12. dubna 2018

Spoiler Alert Podcast: Annihilation

A je tu další díl našeho podcastu Spoiler Alert, ve kterém se zaměřujeme na "meditativní scifiAnnihilation, nejnovejší film režiséra a scénáristy Alexe Garlanda (ano ten co dělal Ex Machina, film který vám v tomto díle také vyspoilíme takže pokud jste ho neviděli, tak varuji). Všichni tři jsme milovníci scifi, jak už jste asi vypozorovali, takže jsme se na Annihilation hodně těšili. A to, kdo z nás na něj měl jít možnost do kina, kdo byl odkázán na Netflix a jestli nás Anihilace zklamala nebo potěšila se dozvíte když zmáčknete play. 

PS. Kverulant měl pravdu, scénář psal pouze chlap, moje doměnka že na něm spolupracovala vedle Garlanda ještě nějaká žena, byla mylná, to se mi spletlo s Wrinkle in Time, což bylo jiné "meditativní scifi". 


10. dubna 2018

Recenze: A Quiet Place - prima horor, který ocenil i sám Stephen King [9/10 A.S.]

1. Nejnovějším hitem z mého oblíbeného žánru (horor) je film A Quiet Place  od Johna Krasinského, režiséra dosud více etablovaného spíš jako herce, byť A Quiet Place nebyl jeho režijní debut. Tím bylo vlastně poskládání obrázků do úvodní znělky americké verze seriálu The Office. Jehož pár dílů si pak i zkusil režírovat. V roce 2016 následoval celovečerní režijní debut v podobě nepříliš výrazného filmu The Hollars a pak již se dostáváme k A Quiet Place.

2. Což je post-apo horor o rodině Abbottových, která musí žít v naprostém tichu, aby unikla jinak téměř jisté smrti. Svět totiž ovládly příšery, které velmi dobře slyší a loví zásadně podle zvuku. Respektive útočí na to, co vydá nejhlasitější zvuk v libovolném prostředí. A podle stavu světa, ve kterém tahle pětičlenná rodina žije to vypadá, že příšery vítězí, zatímco lidi mají s žitím bez hlesu značný problém.

8. dubna 2018

Recenze: Every Day - povedené režijní a scénáristické cvičení v romantice [6.8/10 A.S.]

1. Every Day je jeden z těch filmů, které je velmi jednoduché odepsat už na základě toho, jakým způsobem jsou prezentované. Romantické emo-drama o náctiletých pro náctileté. Tipuju, že už teď přestává číst většina mužských čtenářů a také část žen. A chápu to. Ale ten film si určitou dávku zvýšené pozornosti zaslouží. Je totiž nejen dost originální, ale hlavně prezentuje vnitřně kompaktní a solidně rozpracovaný svět, který tak nějak dává smysl a přináší docela zajímavé otázky o tom, co je "to", do čeho se člověk vlastně zamilovává a jestli to je spíš to tělo, nebo spíš ta duše, nebo kombinace obojího.

2. Ve světě, kde každý z nás žije určitou část svého života na internetu, ať už tím, že si z něj bere určitou porci své zábavy, vědomostí, nebo tím, že z něj i čerpá nějaké sociální vazby, je relativně jednoduše představitelné, že se člověk aspoň chvilkově zamiluje do něčí osobnosti, aniž by věděl, jaké k tomu patří tělo a obličej, nebo si byl jistý, že to, co mu na internetu někdo ukázal, je pravda. A může jen doufat, že pokud se někdy z virtuality vztah přesune do reality, že to tělo a obličej bude k té osobnosti a hlavně k vašim estetickým preferencím pasovat. Co se stane ovšem poté, co takový člověk zjistí, že k té osobnosti nepatří žádné konkrétní tělo a žádný konkrétní obličej? Může někdo milovat skutečně pouze něčí osobnost? Přesně o tom je totiž tenhle snímek. Myslím, že rozhodně víc zaujme ženy než muže, a je to pochopitelné. Nechci tím říkat, že jsme jako pohlaví méně povrchní a jde nám "hlavně o tu duši", ale spíš že ta myšlenka asi není ženám natolik vzdálená, aby se nad ní aspoň nezamyslely.

3. V Every Day se hlavní hrdinka, náctiletá, milá, chytrá, pěkná a relativně vyspělá (ehm, ano, JE to divné) Rhiannon (Angourie Rice aneb ta pěkná mladá holka z The Nice Guys), seznámí s člověkem, který si říká "A". "A" nemá vlastní tělo, ani vlastní obličej či rodinné zázemí. Každý den se totiž probouzí v těle někoho jiného a 24 hodin prožívá v takto zapůjčené tělesné schránce. Přitom má nad tím jedincem plnou kontrolu, vytěsňuje jeho vědomí a do určité míry pak i zatemňuje jeho vzpomínky na ten den. O půlnoci se z jeho těla/mozku vytratí a probere se zase "o dům či dva dál". A nejde mu to nijak ovládat.

4. dubna 2018

Recenze: Unsane - Steven Soderbergh natočil film na iPhone a stojí za to ho vidět [7.6/10 A.S.]

1. Pokud jste kdy měli nějaké ambice natočit film, už nemáte opravdu žádnou výmluvu na to, proč váš film ještě neexistuje a nespatřil světlo světa. Steven Soderbergh totiž právě pustil do kin Unsane. Snímek, který natočil na iPhone 7 Plus, dal dohromady pomocí několika běžně dostupných mobilních aplikací a při tvorbě filmu si vystačil prakticky jen s pár udělátky na ovládání smart telefonu. 

2. Ve filmu o slečně, která možná je a možná není šílená, možná ji někdo stalkuje a možná se jí to jen zdá, ani nehrají žádné velké hvězdy. Hlavní představitelka je Claire Foy, kterou třeba znáte z povedeného seriálu The Crown (nebo jako jednu z aktérek nedávné kauzy "dostává on víc než ona?") a zbytek tváří si tipuju, že spíše nepoznáte, ačkoliv tam hrají samí nadaní herci. Plus jeden Matt Damon v mini cameu.

3. Příběh o tom, jak to chodí v amerických blázincích, má své technické "mouchy". Ano, není to ve standardním kinoformátu, ano, je to místy dost tmavé, nebo řekněme nezvykle (ne)nasvícené, ale zase v několika scénách Soderbergh ukazuje výhodu minimalistické technické výbavy. Například když točí v malé vypolstrované samotce a divákovi šikovně zprostředkovává velmi intimní, ale přitom komplexní pohled na dočasné ubytování pacienta, který "zlobil". Unsane je Soderberghův první "horor", ale je to i mystery a psychothriller zároveň. Díky skvělému hereckému výkonu hlavní představitelky je její podivná psychóza velmi uvěřitelná a každý, kdo si někdy připadal "příliš normální na blázinec" nebo "příliš bláznivý na normální svět", si v tomhle filmu něco najde. A to ať už si myslíte, že je v tom cvokhausu hlavní hrdinka oprávněně, nebo neoprávněně. 

3. dubna 2018

Recenze: The Death of Stalin - film, na kterém není nic špatně, ale přesto nemůže dostat plný počet bodů [9/10 A.S]

1. The Death of Stalin je skvělý film. Z mého pohledu vlastně prakticky bezchybný. Bavilo mě se na něj dívat, řemeslně je zvládnutý, herci hrají výborně, humor je chytrý, krásně to celé vypadá a je to vítaně chutná satirická jednohubka na poli kinematografie. Ale.

2. Plný počet bodů dát nemůžu, protože jakožto člověk pocházející z Česka, navíc s ukrajinsko-rusínskými kořeny, a člověk, který sice sám samozřejmě éru stalinismu nezažil, ale něco málo o ní ví, jsem měla při sledování takový vtíravý pocit, že "takhle sympaticky by ten film tu materii zpracovávat neměl". To je vlastně můj jediný a zároveň největší problém s tím snímkem. Že Stalin, stalinismus a poválečná léta v Sovětském svazu pro mě představuje jaksi temnější kapitolu s horší pachutí, než jak nám ji podá film bezpochyby velmi schopného režiséra Armanda Iannucciho. A sama nevím, proč mi to tady vadilo víc než třeba jinde satirické zpracování Hitlera. 

3. A byť chápu, že satira a zesměšnění (zde vedoucí i k tomu, že film je v Rusku a pár dalších CIS zemích zakázán) je v umění žádoucí fenomén a z mého pohledu není žádné téma, o kterém by se nemělo/nesmělo/nemohlo žertovat, tak tady mne jaksi mrzí, že z filmu srší víc lehkost onoho ultrabritského (až vyloženě Montypythonovského) humoru než té ruské hrůzy. Ale pokud vám nevadí sledovat film o Stalinovi a jeho pobočnících skrze oči britských humoristů, nemusí vám a věřím, že nebude, na filmu vadit vůbec nic.

2. dubna 2018

Ready Player One (2018) - 6/10 - není Spielberg už moc senilní?

Do kin přichází očekáváná filmová adaptace úspěšného románu Ready Player One od Ernesta Clinea (vyšel v roce 2016 i u nás). Film provází pověst vysoce stimulující dávky nostalgie pro milovníky popkultury 80. let díky velkému množství odkazů a zároveň láká na svět budoucnosti, kde je hraní online her absolutní mainstream. Režie se ujal veterán Steven Spielberg, jehož kasovní úspěch s Čelistmi v podstatě nastartoval éru blockbusterů a který má jistě dostatek zářezů na poli filmové zábavy do doby, než se začal snažit všechny přesvědčovat, že je hluboký umělec. Takže, ideálně kvalifikovaný recenzent by měl být hráč, co si stihl kromě videoher promrhat mládí v 90. letech častými návštěvami videopůjčovny při dohánění znalostního deficitu způsobeného dementním komunismem. Tak se toho tedy ujímám a ještě předem upozorňuji, že neřeším knihu, protože (možná) dobrá kniha nemá být alibi pro špatný film.
Těmto lidem prý vadilo bydlení v panelácích

1. dubna 2018

Recenze: Gringo - zábavně černohumorné překvapení [7.3/10 A.S.]

1. Gringo, od "z kaskadéra-přes-herce-režisérem" Nashe Edgertona (brácha slavnějšího Joela Edgertona), nezaznamenal v USA moc velký úspěch ani u fanoušků, ani u kritiků. Budu tak asi jedna z mála, která vám vyloženě doporučí na tento film jít. A ještě rovnou přiznám, nejen že mě od začátku do konce bavil, ale že mě (jako si klade za cíl asi každá komedie, ale většině se to nepovede) několikrát rozesmál nahlas. A to je výkon. U Gringa jsem se sice v žádném bodě nesmála tolik jako třeba u sloního bukkake v The Brothers Grimsby, ale přesto považuju Gringo za povedenou akční komedii. 

2. Hlavním hrdinou je kultivovaný slušný korporátní otrok Harold (David Oyelowo), který je tak trochu podpantoflák a to doma i v práci. V práci ho méně či více viditelnými způsoby ponižuje hlavně kamarád a šéf Richard Rusk (Joel Edgerton) aneb expertní slizoň s možná dobrými úmysly, doma ho pak zvládá finančně (a nijak jinak) vysávat sexy manželka (Thandie Newton). A navíc Harold právě zjistil, že je na mizině a z práce ho možná budou propouštět. Takže na tom, pochopitelně, není moc dobře.

3. Harold tedy konfrontuje Richarda, který plány na prodej firmy a propuštění Harolda popře, a naopak Haroldovi slíbí, že ho čekají světlejší zítřky (pomocí vtipné metafory s mrkví). A že se jede podívat do Mexika, kde firma vyvíjí zelenou pilulku s vysokým obsahem cannabis, která má způsobit revoluci na trhu s léčivými výrobky obsahující marihuanu, jestli tamní dodavatelé a odběratelé, které má Harold v rámci tohoto projektu na starosti, nezlobí.

22. března 2018

Recenze: 7 Days In Entebbe - jde žid, Němec, Izraelec, Uganďan a Francouz po letišti… [5.7/10 A.S.]

1. 7 Days In Entebbe je film o reálném incidentu, který se odehrál v roce 1976, kdy aktivistická (teroristická) skupina bojující za práva Palestinců unesla letadlo mířící z Tel Avivu do Paříže, přistála s ním v Ugandě a vyjednávala o propuštění zajatých Palestinců držených v Izraeli. A vyjednávala docela dlouho.

2. Díky čemuž nějakou dobu (7 dní, jak napovídá originální název filmu) všichni trčeli v leteckém terminálu v Ugandě, zatímco probíhala vyjednávání s Izraelem. Který ale paralelně připravoval vojenskou akci na záchranu rukojmí. Tato akce, nazvaná "operace Entebbe" (nebo také Operace Blesk), byla námětem již několika filmů a to, čím se nejnovější film režiséra José Padilhy od nich hlavně odlišuje, je fakt, že se jeho snímek 7 Days in Entebbe zaměřuje spíš na to, co se děje během toho týdne mezi teroristy a jejich zajatci než na samotné zachraňování rukojmí vojáky.

3. Proto pokud vás zajímají detaily toho, jak proběhla ta samotná záchranná akce, a chtěli byste na snímek jít hlavně kvůli tomu, varuji vás dopředu: budete zklamaní. Samotné záchranné akci se film věnuje jen v několika posledních minutách a to ještě velmi zvláštním způsobem, kdy ukazuje rychlou montáž z několika různých prostředí a situací a jen jedna její část se věnuje právě provedení toho vojenského zásahu. Ale jedna zase zajímavému tancování. Ale kvůli němu asi na tenhle film nikdo nejde. Hádám, že většina lidí na Entebbe půjde právě kvůli tomu plánu na záchranu unesených. Který měl své výzvy a překážky a kterého se účastnil třeba i Yonathan Netanyahu, starší bratr pozdějšího premiéra Izraele, Benjamina Netanyahu. A realizace toho plánu má své místo v historii a to nejen díky tomu, že se odehrával v cizí zemi a za výrazně složitých podmínek pro všechny zúčastněné.

13. března 2018

Recenze: Annihilation - Garlandův sci-fi sen o jedné sci-fi knize aneb ženské putování za duhou [6.7/10 A.S.]

1. Alex Garland patří mezi mé oblíbené autory a režiséry. Na jeho nejnovější film Annihilation o skupině vědců (eh, tedy vědkyň) pátrající po způsobu, jak zastavit rozpínání nějaké zřejmě mimozemské duhové hmoty, která se objevila v USA a začala pohlcovat všechno kolem jednoho majáku, jsem se tedy velmi těšila. Proto se mi jen těžko píše, že se tak úplně nepovedl. A to hned z mnoha důvodů.

2. Dopředu je dobré říct, že se Garland významně odchýlil od knižní předlohy od Jeffa VanderMeeraGarland úmyslně tu knihu nečetl před psaním scénáře znovu a ví, že tam má mnoho věcí jinak, a proto považuje svůj scénář za něco jako "sen o námětu té knihy". Mně bohužel většina těch jeho změn připadá k horšímu. Až na tu hypnózu, co byla v knize, to je dějová berlička, kterou nemám příliš v oblibě. 

3. Ale i film sám se podobou, ve které jde teď v USA v kinech (a v ČR na Netflixu), odchýlil v několika zásadních bodech od Garlandova vlastního původního scénáře. Těžko říct, zda důvodem pro ty konkrétní změny (opět k horšímu) byl nějaký tlak ze strany studia, nebo to bylo Garlandovo vlastní rozhodnutí. Kolem filmu obecně panovaly neshody, producenti Rudin a Ellison se tak dlouho různě dohadovali, jaké změny udělat/neudělat, až se kvůli jejich rozdílným představám film ocitl na Netflixu místo v klasické kino distribuci přes Paramount.

4. Hlavní postavou Annihilation je bioložka a ex-vojanda Lena (Natalie Portman), jejíž manžel Kane se ztratil před rokem na nějaké tajné misi a ona by se nyní ráda dozvěděla, čeho se ta mise týkala a co se mu tam vlastně stalo. Pátrání ji zavede na (jak jinak) přísně střeženou tajnou vládní lokaci, kde se přidruží ke čtveřici žen, které se chystají jít k majáku po stopách právě té mise, které se účastnil i Lenin manžel Kane (Oscar Isaac). Skupinu tvoří: bioložka, psycholožka, astrofyzička, geomorfoložka a medička. Na rozdíl od knihy, kde je to bioložka, psycholožka, antropoložka a průzkumnice se zcela zásadní rolí. Ale v obou verzích příběhu jsou v té skupině pouze ženy. A to protože následují předchozích několik průzkumných skupin, které byly složeny ze samých mužů a neuspěly.

Recenze: A Wrinkle in Time: jak zabít dobrou knihu [3.7/10 A.S.]

1. Na filmu A Wrinkle in Time je dobře vidět, že není "černý film" jako "černý film". A Wrinkle in Time režírovala uznávaná režisérka afroamerického původu, Ava DuVernay, žena, která je mi dokonce v něčem inspirací. V hlavní roli filmu je relativně roztomilá černošská holčička, jí sekundující smíšený chlapeček a ve vedlejší, nicméně doslova obří, roli samotná "královna lidských srdcí" a také Afroameričanka, slovutná Oprah Winfrey. A film přesto zklamal na všech frontách. Neoslovil ani diváky, ani kritiky. Čím to?

2. Příběh o jedenáctileté Meg (Storm Reid), která se spolu se svým mladším adoptovaným bráchou Charlesem Wallacem a kamarádem (co by taky rád) Calvinem (Levi Miller) vydá na dobrodružnou cestu vesmírem, s cílem najít a zachránit svého zmizelého tatínka (Chris Pine po lobotomii, zřejmě), by mohl být kouzelný. A je dost možné, že to byla kouzelná kniha. Dokonce si (ačkoliv jsem ji nečetla) myslím, že se dá říct, že je jisté, že kniha to byla přímo skvělá. 

3. Literární předlohu A Wrinkle In Time totiž v roce 1962 napsala Madeleine L'Engle. Ta byla mimo jiné zajímavá i tím, že to byla hluboce věřící křesťanka, která ale zároveň měla silný zájem o vědu, konkrétně fyziku částic a kvantovou mechaniku, a od mládí četla Ensteina. V knize se to dozajista, stejně jako ve filmu, při aspoň troše snahy ze strany diváka, všechno dobře ukazuje.

4. Kniha A Wrinkle in Time byla ve své době nejen úspěšná, ale i natolik zásadním dílem, že sloužila jako inspirace pro mnoho jiných umělců, filosofů, vědců nebo inženýrů. Včetně třeba astronautů, z nichž někteří autorce po letech napsali, že právě její kniha o cestování časoprostorem byla část jejich motivace stát se astronauty. Jedna taková astronautka (Janice Voss) si také vzala tu knihu s sebou pak do vesmíru. Prostě nebylo to žádné okrajové plytké dílko, ale dílo s velkým D a velkými a komplexními myšlenkami.

11. března 2018

Recenze: The Strangers: Prey at Night - patriarchát je mrtev. Ať žije patriarchát. [5.3/10 A.S.]

1. Ve filmu The Strangers: Prey at Night se podruhé setkáme s třemi vrahy, kteří skrývají své obličeje pod plátěným pytlem, maskou pin-up girl a panenky. První film s nimi mě docela bavil, takže jsem se na pokračování těšila.

2. Bohužel na rozdíl od prvního dílu tady dostali psychopati do ruky čtyřčlennou rodinku překypující neschopností, letargií, možná až extrémním liberalismem (jinak si nedovedu vysvětlit tu neochotu zmáčknout spoušť i v situaci, kdy před vašima očima někdo vteřinu předtím opakovaně bodal obřím nožem do člena vaší rodiny) a všeobecnou zjevnou ochotou zemřít během své dovolené v odlehlém campu u strýčka Marvina.

3. Je to škoda a to o tolik větší, když si člověk vzpomene na pár hororů z posledních třeba dvou let, kde se konečně objevují chytřejší jedinci, kteří něco aktivně dělají pro to, aby smrti neskočili přímo na ostří nože / do palebné dráhy / pod sekeru / před auto / na kopí / před motorovou pilu / na penis apod. Například ve filmech jako: Happy Death Day,  Better Watch Out, The Belko Experiment nebo Get Out. Prostě připadalo mi, že za poslední roky se už hororů, kde je hlavní hrdina/hrdinové za idiota, který dělá samá špatná rozhodnutí, točí méně. A že by byla vážně škoda se k takovému stylu vracet. Nebylo by přeci daleko zajímavější sledovat na plátně člověka, který se aktivně brání, nechodí do sklepa po tmě, neotvírá tu hrací skříňku, na které je napsáno "neotvírat", nebere stopaře se sekerou v ruce a nechová se celkově prostě jen jako ta tupá ovce, která chce sebe i ostatní členy stáda dostat co nejdříve na porážku? Bylo.

8. března 2018

Spoiler Alert Podcast - Black Panther

A jsme tu zase, a přinášíme nový díl našeho podcastu Spoiler Alert. Tentokrát se Spimfurtem a Kverulantem meditujeme nad filmem Black Panther, který drtí kasy kin po celém světe, brzo dosáhne na miliardu dolarů, a i v jiných ohledech je to film, o kterém stojí za to si popovídat. Debata nám opět vydržela cca 40 minut, takže je to ideální nahrávka, na poslouchání třeba během vaší přístí seance ve fitku, až se budete u benche nebo na rotopedu snažit přiblížit se vzhledem sexy pantherovi. Je to marná snaha, ale proč se o to nepokoušet, že? Jak jsme se shodli či neshodli v hodnocení filmu, kdo z nás byl nejvíc nadšenej z polonahých černochů válejících se po sobě a kdo se během nahrávání podcastu přizná, že neví vůbec nic o Africe, si můžete poslechnout již dnes. Pokud tedy zmáčknete…. play.

Recenze: Everything Beautiful is Far Away - putování pouští s robotem a blondýnou [6.7/10 A.S.]

1. Everything Beautiful Is Far Away je malý nezávislý snímek vyrobený za mikro-rozpočet 200 tisíc dolarů. Ale i tak je to film, který si zaslouží pozornost. Zejména od těch diváků, kterým nevadí pomalé filmy o pár hercích, s minimem akce, rekvizit a dějových zvratů, ale o to víc vizuální a hudební krásy a prostoru pro podnětné myšlenky o životě, vesmíru a tak vůbec.

2. V tomto malém snímku sledujeme putování zádumčivého Lenerta (Joseph Cross), dětsky působícího mladíka, který z nějakých záhadných důvodů žije již léta v poušti. Asi to bude tím, že se příběh odehrává ve vesmíru, ve kterém je nedostatek vody a přemíra písku. Lenert ale není sám. Společnost mu dělá robotická přítelkyně Susan. Tedy, dělala, než jí došly baterky. Tedy, přítelkyně, spíš jen její hlava, protože tělo se jí rozbilo. Prostě Lenert chodí pouští a na zádech má batoh, na kterém je připoutaná Susanina hlava, kterou Lenert plánuje oživit, hned jak najde nějaký zdroj energie. A také Susan slíbil, že jí zkonstruuje nové tělo. Tedy jakmile to bude možné. Do té doby si musí Susan vystačit s tím, že jí zbyla jen ta hlava. 

3. Susanina hlava je pár robotických očí zasazen do jednoduché dřevěné masky bez nosu či úst, a možná i právě proto působí snímek jaksi retro-futuristicky a Susan tak trochu jako smrtka. Ale to jen do té doby, než začne mluvit. Susan je totiž umělá inteligence na velmi vysoké úrovni. A Lenert si ji sám naprogramoval nejen tak, aby mu pomáhala s řešením různých problémů, které ho v poušti mohou potkat (jako třeba nedostatek jídla nebo vody), ale také k tomu, aby mu dělala společnost. 

6. března 2018

Dojmologie: Black Panther očima Evropanky žijící v Brooklynu

1. Co si myslím o Black Pantherovi jako o filmu si můžete již brzy poslechnout v novém díle našeho podcastu Spoiler Alert, tentokrát právě na téma filmu Black Panther. Ale v tomto článku se zaměřím spíš na to, co vnímám ve svém okolí jako opravdu zajímavou masovou reakci na film. Asi bude divné, když přirovnám uvedení Black Panthera do kin se zvolením prvního černého prezidenta USA, ale v jistém smyslu to JE podobná atmosféra. Kterou jsem tady, v USA, nezažila v žádném jiném kontextu než právě u zvolení Obamy nebo nyní při uvedení Černého pantera do kin.

2. A ať si o tom říká kdo chce co chce, jedno je jisté. Filmy s takovým (hmatatelným, finančně vyjádřitelným, viditelným) dopadem na společnost prostě svůj význam mají. Jako obyvatel černé čtvrti Brooklynu a častý návštěvník místních kin můžu dobře popsat to, co zde nastalo po premiéře tohoto filmu. První dva týdny byla naprosto vyprodaná kina. Multikina s 15 sály třeba. Kde se Black Panther hrál každé cca tři hodiny od rána do večera. Ale nejen o víkendu. Obří fronty a vyprodané nebo aspoň pekelně nacpané sály mne čekaly i o pracovních dnech. 

3. Jelikož chodím do kina již roky na všechny filmy, které zde vyjdou (tzn. cca ob den jsem v nějakém sále), mám možnost srovnání. Znám návštěvnost v konkrétní dny a časy a do jisté míry dokážu odhadnout nejen Oscary, ale i návštěvnost toho kterého filmu dopředu. Alespoň tam kde bydlím. Na novém Willisovi nás v premiérový víkend bylo asi 15, zatímco vedlejší sály promítající Pantera burácely hlaholem masivní návštěvnosti. Jako divák mám v oblibě obě varianty. Poloprázdné či úplně prázdné sály, kde mám pocit, že to je soukromé promítání jen pro mne (a pár ostatních podivných či nezaměstnaných existencí ala Clarence Worley, kteří se rozhodli jít v 10:30 dopoledne v pracovní den na dva filmy za sebou), ale také mám ráda právě ty vyprodané sály, kde je možné nejlépe vypozorovat a porozumět emocím, které film vzbuzuje, na nějaké hromadnější škále.

Recenze: Death Wish - co zbude z Bruce, když mu vezmete humor a aroganci? [6/10 A.S.]

1. Death Wish s Brucem Willisem v hlavní roli je remake filmu Death Wish s Charlesem Bronsonem. Nebudu srovnávat, nemá to cenu a pokuste se to také nedělat. Příběh o lékaři, který žije spořádaným rodinným životem stabilně se chovajícího otce, manžela a pracovníka do chvíle, než mu manželku zabijí a dceru zbrutalizují neznámí útočníci, sice není originální, ani nijak chytrý, ale je záživný.

2. Trochu mi ovšem trvalo akceptovat Bruce v jeho nové herecké poloze. Tedy jako nehumornou a nesexy postavu, která nejenže většinu filmu truchlí, ale ještě navíc se u toho tváří jako právě splaskávající puchýř. Člověk prostě není u Bruce zvyklý na to, že by neposkytl aspoň trochu záblesků Johna McClana, Joe Hallenbecka, Mr. Churche, Korbena Dallase, Davida Addisona nebo aspoň Šakala. Záblesky toho typického ironického smyslu pro humor, sebevědomí přecházejícího do arogance, spousty vtipných průpovídek a občas i oné úsměvné zahořklosti a hlavně neutuchajícího sexappealu.

3. Willisův MUDr. Kersey je ale jiný. Vynikající chirurg, obětavý otec, co nechybí snad u žádného důležitého sportovního zápasu své dcery, a milující manžel, který nezapomene manželce ani po 20 letech soužití opakovaně skládat komplimenty a vyznávat lásku. Ale naprosto mu chybí charisma. Když mu film dá možnost se ukázat, ve scéně, kde Kerseyho obtěžuje vulgární divák hry na fotbalovém hřišti, Willis stáhne krovky a konflikt apaticky uklidňuje místo toho, aby ho přiživoval nebo záhy fyzicky náhle vyřešil. Jak mívají jeho postavy ve zvyku. Není to špatně, jen to je nezvyk. Ale darovanému Willisovi na plátně na charisma nekoukej. Buďme rádi, že je "zpátky".

3. března 2018

Tipy na Oskary - kdo vyhraje letos?

Letošní rok je mimo #OscarsSoWhite okořeněn ještě kauzami #MeToo a #TimesUp. Které bezpochyby stály už za relativním oskarovým neúspěchem fantastického filmu Disaster Artist. V neděli uvidíme, jestli bojovníci za rovnost pokoří 3 Billboardy, jinak jasného favorita v kategorii "best picture", prosazením filmu Get Out, nebo Lady Bird. Na pódiu se během děkovných řečí bezpochyby dočkáme spousty proslovů za práva žen, černochů a jiných minorit. Trochu se bojím, že to zastíní skoro vše ostatní.

V jiných kategoriích než té hlavní nás asi moc potenciálncíh mega překvapení nečeká, i když pár jich je stále napínavých, (hudba, efekty, scénář) ale ne nad rámec běžné Oskarové horečky. Tento rok se  skoro plně oddávám matematice, a tipuji v drtivé většině kategoriích podle toho, co volí čísla, a srdce nechávám trochu upozaděné. Naštěstí se srdce s tou matematikou ve většině kategorií tento rok shodne.

Tedy moje matematicko srdečné tipy jsou:
edit po ceremoniálu: tak 17 z 19. 88%. Mohlo to bejt lepší. Tak příští rok, no.

2. března 2018

Recenze: Hostiles - Christian Bale mužně trpí po boku indiána a blondýny od jinýho Batmana [8/10 A.S.]

1. Hostiles je zajímavé dílo. Nemělo by vás rozhodně odradit, že je to western. Protože možná víc než western je to kvalitní, napínavé a relativně akční drama, na které se velmi dobře dívá. A to i přes nezdravě dlouhou stopáž v podobě 2 a čtvrt hodin.

2. Režíroval ho totiž talentovaný herec, scénárista a režisér Scott Cooper. Který kdysi debutoval jako režisér hodně dobrým snímkem Crazy Heart a jeho dosavad posledním dílem byl jeden z nejlepších filmů s Johnny Deppem z této dekády (Black Mass). Což není ani tak chvála konkrétně Black Mass jako spíš úleva nad tím, že si Depp po sérii nepříliš povedených scénářů vybral konečně zas něco zajímavějšího, když přijal roli brutálního gangstera Jamese Bulgera.

3. V Hostiles hraje hlavní roli Christian Bale, coby zarputile se tvářící důstojník americké kavalerie Joseph Blocker, který dostane za úkol eskortovat několik indiánů přes půlku Ameriky do jejich rodné Montany. Ti indiáni byli právě propuštěni z vězení a cestou přes několik států Ameriky koncem devatenáctého století jim hrozí újma, Blocker je proto má chránit a postarat se, aby se do rodné vísky dostali živí a zdraví. Problém je, že kapitán Blocker všechny indiány k smrti nenávidí a nejradši by sám přispěl k tomu, že se tihle konkrétní nedožijí ani večeře.

28. února 2018

Recenze: The 15:17 to Paris - ajta krajta ono to neumí hrát [4.6/10 A.S.]

1. Na snímek The 15:17 to Paris, natočený podle pravdivých událostí, které se staly v roce 2015 při jízdě vlaku z Amsterdamu do Paříže, se dá nazírat několika způsoby. Jako na chvályhodný společenský počin, jako na gesto silného patriota, jako na seberealizaci herecké a režijní legendy ve značně důchodovém věku a jako na kinematografické dílo. A radši bych u The 15:17 to Paris psala hodnocení té společenské prospěšnosti, patriotismu nebo seberealizace důchodců než hodnocení filmu, věřte mi. Ale tyhle řádky asi čtete, protože chcete vědět, jaký byl ten film (špatný), ne to, jak moc má Clint Eastwood rád Ameriku (hodně).

2. Nuže. The 15:17 to Paris je nepovedené. Za mě je to první skutečně špatný film, který režírovala herecká i režijní legenda Clint Eastwood. Když jsem na něj šla, moc se mi nechtělo věřit, že by režisér, který má na kontě tak dobré filmy jako Mystic River nebo Letters from Iwo JimmaGran Torino či Unforgiven (Million Dollar Baby mne nikdy moc nechytlo), mohl vytvořit něco vyloženě špatného. Bohužel mohl.

26. února 2018

Recenze: Lady Bird - povedená, ale nezapamatovatelná zkazka z dospívání [7.6/10 A.S.]

1. Lady Bird je nejnovější a první samostatný režijní počin zavedené herečky a scénáristky Grety Gerwig. Ta mi nikdy nebyla jako herečka dvakrát sympatická, ale na svou stranu mne dostala svým výkonem ve skvělém filmu 20th Century Women, který všem vřele doporučuji zhlédnout. Nyní je i známá režisérka, a to nejen ledajaká. Lady Bird je první film, co režírovala sama a je za něj nominovaná na Oscara hned ve dvou kategoriích, za nejlepší režii a scénář. A film celkově uskóroval nominací 5. A to včetně kategorie "best picture".

2. Přitom je to ale úplně normální, dobrý snímek z kategorie "coming of age". Povedený film o dospívání. Ale pro mne osobně ničím nevybočující. Takže moc netuším, co dělá v kategorii pro nejlepší snímek nebo nejlepšího režiséra roku. Bráním se myšlenkám na to, že by kauzy MeToo, Time's Up a generická femi propaganda už prosákly na tak viditelné úrovni? O co je režijně lepší Lady Bird než v této kategorii nenominované Three Billboards mi jednou bude muset někdo vysvětlit. Možná to udělá test času, ale prozatím, několik měsíců od premiéry, se mi myšlenky na Lady Bird zpětně nestočily ani jednou, kdežto ke třem billboardům několikrát. A to je pro mě zatím největším signálem síly toho kterého filmu.

25. února 2018

Recenze: Game Night - zábavná oddechovka na jedno použití [8/10 A.S.]

1. Game Night je nový režijní počin scénáristů filmů Horrible Bosses a Horrible Bosses 2. To by vám mělo naznačit, v jakém duchu se film ponese. V tom černohumorném, vtipném, svižném, s nádechem krimi. Film se prostě povedl. Možná je ale škoda, že si ho Jonathan Goldstein a John Francis Daley také sami nenapsali. Protože scénář byl, vedle extrémně dobrého obsazení, sexy hudby a zajímavé režie, to nejslabší. A to přesto, že se snímek celkově skutečně podařil. Mohl však být ještě lepší.

2. V příběhu o skupině převážně obyčejných lidí převážně středního věku z převážně střední třídy, kteří zažijí naprosto nečekaně převážně neobyčejnou noc zahrnující honičky se zbraněmi, fingované i reálné únosy, prostřelené údy (nikoliv pohlavní) a řešení hry na vraždu, totiž scénárista Mark Perez zašel příliš hluboko do nerealističnosti, a snímek je tak místy groteskní, ale zároveň nešel dostatečně hluboko, aby z tématu vytěžil maximum absurdností. Jako se to povedlo právě Goldsteinovi a Daleymu v Horrible Bosses. Game Night má slušně našlápnuto, ale k úplnému rozletu nikdy nedojde. Jako by je celou dobu někdo držel za …údy. Tentokrát ty pohlavní.

23. února 2018

Dojmologie: jak se žije v USA - je libo porno, pušku, nebo panáka?

1. 14.2. se na Floridě stal další incident hromadného střílení v prostorách školy. Odneslo to tentokrát 17 lidí, z toho většina byli mladiství studenti. Společně s tradičním vyjadřováním podpory pomocí posílání různých religiózně zabarvených zdravic a přání se opět trochu rozběhl "dialog" na téma: "zpřísnit či nezpřísnit regulaci držení zbraní v USA".

2. Při té příležitosti  mě napadlo se zamyslet nad tím, jak je zde nastavená věková hranice pro různé činnosti. Asi každý ví, že v USA se může legálně konzumovat alkohol až od 21 let. Zato vlastnit zbraň je zde možné už od 18. A to včetně těch polo nebo (za ztížených podmínek, ale prodají vám ji) i celo-automatických.

3. Panáka si ale legálně v tom věku tady nedáte. Alkohol je zde presentovaný jako metla lidstva schopna způsobit škodu na zdraví, majetku či duši, a to nejen vaší, ale i lidí kolem vás. Proto vám stát raději do 21 let nevěří natolik, aby vám alkohol prodal.

18. února 2018

The Florida Project - najdete díky němu i vy své království? [9/10 A.S.]

1. Pokud vás film The Florida Project, snímek zachycující letní dobrodružství několika dětí na Floridě podle traileru nezaujme, nenechte se tím, prosím, odradit a i tak si na to zajděte. Přišli byste totiž o opravdu unikátní dílo plné naprosto nepochopitelně skvělých hereckých výkonů, jejichž většinu vám doručí neherci nebo prvoherci. Protože snad jen dvě jména či obličeje vám mají šanci něco říct. Willem Dafoe (nominovaný za svůj výkon Bobbyho na Oscara) a Caleb Landry Jones (X-Man: First Class, Twin Peaks, Three Billboards Outside Ebbing, Missouri). Ale pokud do kina dorazíte, tak už v prvních záběrech filmu ukazujících na sebe vzájemně radostně hulákající děti, budete jasně vědět, že vás čeká něco výjimečného.

2. O filmech jako je The Florida Project je radost psát. Člověk i po dnech/týdnech od zážitku v kině má ze snímku intenzivní zážitek, bez problémů si vybavuje emoce, které kdy u něj cítil, a jeho největším přáním při psaní článku je přenést na budoucího potenciálního diváka aspoň část toho nadšení, které se dostaví, když dáte na má slova a zainvestujete do lístku do kina.

16. února 2018

Epimetheus Nejdetonický - pátek u Dr. Křehčíka

1. Epimetheus se po dlouhé době znovu objednal na konzultaci k MUDr. Křehčíkovi. Zapřemýšlel, kdy u něj byl naposled. To muselo být před několika lety, těsně po požáru, ze kterého vytáhl Adama. Tehdy si poprvé měl možnost všimnout rychlého ale hlavně nečekaného nástupu erekce, v situaci, o které by ho předtím určitě nenapadlo uvažovat jako o sexuálně vzrušující.

2. Ale stejnou měrou ho překvapilo i to, s jakým nadšením tehdá masturboval při pohledu na mrtvou paní Sklepicovou. Tedy, nadšení není to správné slovo. Psychicky se u toho necítil dobře, naopak mu to trochu tížilo svědomí. A zvláštěpak poté, co se k němu Adam nastěhoval měl Epimetheus občas momenty, kdy mu chtěl sdělit, že se vlastně cítí tak trochu provinile, za to co udělal, a že chápe, že to je svým způsobem zneuctění památky zemřelého, a omluvit se mu. Ale při pohledu na to jak Adam nevděčně slope Athénskou tvarohovou lahůdku, kterou mu Epi každou sobotu připravoval, si vždy nějaké projevy lítosti rozmyslel.

13. února 2018

Recenze: Winchester - Hellen Mirren vs Ať žijí duchové [6,3/10 A.S.]

1. Horory miluju. Na horror Winchester ve kterém hraje neoddiskutovatelně skvělá herečka Hellen Mirren jsem se tedy dost těšila. Navíc příběh vypráví o domě a postavě, které opravdu existovaly, a byť jsou tam odlišnosti, je tématika domu, který měl svého času přes 150 pokojů a 7 podlaží a v některých z nich údajně strašilo, zajímavá.  Asi se časem vypravím do Californie se na ten dům podívat na vlastní oči, už jen z architektonického hlediska je to dost unikátní stavba. Byť nepůsobí nijak logicky ze stavařského hlediska. Ale taky aby ano, když její plány diktovali majitelce samotní duchové!

2. A to je asi to co mě na filmu (vedle dobrého obsazení) zaujalo. Hlavní myšlenka, která divákům předestírá dilema: budeme věřit majitelce domu a ředitelce společnosti na výrobu střelných zbraní, Sáře Winchestrové, že jí zběsile působící nápady na nové a nové pokoje a přístavby našeptávají samotné duše zemřelých? Anebo budeme věřit firemní správní radě, která se obává že Sára je tak trochu mešugé, a tudíž by se jí měla omezit svéprávnost a vzít pravomoc rozhodovat o firmě?

11. února 2018

Recenze: The Gun Shop - Sun's up, Guns Up [8.3/10 A.S.]

1. Ačkoliv dokument recenzuji poprvé, mám k dokumentárním dílům zvláštní vztah. Dokument byla první věc, kterou jsem kdysi režírovala, první dílo, které jsem prodala, a dodnes mám k dokumentární tvorbě blízko a občas se k ní i sama vracím jako tvůrce. V dnešní době, kdy "dokumentaristika" bují hodně třeba ve formě nejrůznějších domácích video příspěvků na sociálních sítích, je ohromně jednoduché najít si okénko do jiného prostředí, jiné země, jiného života a "sosat", co nám kdo předkládá.

2. Ale možná právě v této době mají kvalitní dokumenty své, o to větší a zasloužené, místo. Dokumenty, které nepředkládají realitu sestříhanou do zjevně manipulativní zkazky, nenudí, nemoralizují, ale místo toho ukazují události tak, jak se dějí, a jejich tvůrci divákům nevnucují, co konkrétně je povinen u sledování děje kdo cítit. Ale naopak místo výslovného návodu na názor odstartují zajímavou debatu.

6. února 2018

Recenze: The Post - zase jedni novináři v "akci" [7.3/ 10 A.S.]

1. Když se řekne SpielbergHanks a Streep, člověk ihned pochopí, že půjde o skvěle řemeslně připravený snímek s výbornými hereckými výkony a divákovi pravděpodobně předkládající nějakou zajímavou látku. Ať už jsou na plátně ztvárněná fantaskní stvoření nebo reálné historické události. Přeci jen Spielberg má na kontě 3 Oscary a rozmanité filmy jako E.T., Indiana Jones (včetně nejlepšího dílu Raiders of the Lost Arch), JawsMinority ReportMunich,  Saving Private RyanLincoln nebo mé oblíbené Catch Me If You Can. Snímky dohromady zastupující snad všechny možné kinematografické žánry.  Prostě u něj si vybere asi každý fanoušek filmu.

2. Dalo by se tedy říct, že jít do kina na Spielbergův film, ještě navíc obsazený hvězdami typu Tom Hanks a Meryl Streep (kterým zdatně sekundují Bob OdenkirkSarah Paulson nebo Alison Brie), je sázka na jistotu. A v jistém smyslu je. V tom, že to bezpochyby je kvalitní film, skvělé řemeslo a zajímavý námět. Ale na to, aby si ho opravdu užil, musí mít divák aspoň elementární: A) zájem o žurnalistiku, B) znalost americké historie, C) jakous takous orientaci v politickém prostředí Ameriky sedmdesátých let. Bez toho se ve filmu snadno a rychle ztratíte, nebo nebudete schopen či ochoten sledovat nit dialogů, které předkládají, proč je The Post, snímek o "boji za pravdu" a zároveň o odvážné vydavatelce novin, vlastně napínavý a čím má nejvíc zaujmout.

4. února 2018

Dojmologie: Better Safe than Sorry

1. We have been casually seeing each other for a few months. Once or twice a week that is. I made sure she was given every chance to be the one who initiated the conversation and suggested we meet. Which, in my not so humble opinion, is the reason why it has taken so long to get to this point.

2. Tonight should be the night. I had my lawyers contact her lawyers a few days ago, to present her with the contract. She had some minor remarks that my legal team tweaked into something acceptable, and got her legal team to agree on, and the contract was signed earlier today. A scanned copy just arrived in my email. I could barely contain myself, when I read it.

3. Tonight will be the night! I have studied up on the signs of females being uncomfortable. I aced the test on line. There is: blushing, giggling, gesturing, saying "no", saying "we shouldn't", saying "maybe not" saying "I don't know", saying "yes,.. but" saying "yes" but not meaning it, not saying anything but thinking "no", swatting my hand with her hand, kicking me in the chin, rolling her eyes, giving me a bj reluctantly, asking me if we could stop, I know it ALL. There is nothing she can surprise me with.