Thajskem ku zdraví: výlet na Macau aneb 72 hodin bez netu (26)

1. Jak víte, dopřála jsem si malou přestávku v cvičení (a částečně i v dietě) a odletěla na tři dny na Macau. Po přistání jsem zjistila, že ačkoliv mi T-mobile ihned hlásil, že nazdar v Macau a ať si užiju jejich roaming, tak že data v telefonu mi neběhaj. Část prvního večera jsem tak strávila na hotelové wifi gůglením hlášky "PDP autentification failure", a následně udělala všechno co mi bylo razeno, včetně vyndání simky, změny operátora, a resetu network settings, ale nic nepomohlo. 

2. Inu zavolala jsem na T-mobile support a strávila s nimi "plodných" 30 minut hovoru. Můj problém stejně vyřešit nedokázali. V jedné fázi po mě dokonce chtěli, abych resetovala (tzn vymazala) celej přístroj, a to jsem odmítla. Protože podle jejich prodlev a dotazů to vypadalo, že v mezidobí guglej stejně jako jsem gůglila před tou chvilkou já a jsou tak nikoliv o krok napřed ale pozadu a to mne nenaplňovalo zrovna nadějí. Zpětně se ukázalo, že by to bylo stejně k hovnu. Ještě že jsem to neudělala. Vypadá to na to, že prostě nemají dostatečně kvalitní partnery, resp partnery s dostatečně kvalitním pokrytím a žádnej reset přístroje by to nevyřešil. 

tenhle mišmaš kultur je tu všude

3. Dovolená bez internetu může být super. Ráda si jí někdy příště dobrovolně udělám. Ale nebude to ve městě, kde prakticky nikdo nemluví anglicky (ani žádným z dalších jazyků kterýma se domluvím), nápisy jsou v abecedě kterou nepřečtu, takže se nemůžu orientovat ani podle názvů ulic, a hlavně, v místě, které vůbec neznám. Skončila jsem sice u papírové mapy v ruce, ale ta nebyla dost podrobná a příliš mi tedy nepomohla. Pamatuju si že jsem v devadesátých letech s mapou v ruce projela Ameriku křížem krážem a ztratili jsme se jen několikrát. Ale po cca 12 letech denodenního používání internetu v kapse bylo najednou existovat na cestách bez mobilního netu opravdu těžký krok zpět. Na hotelové wifi jsem si sice vždycky pročetla a předpřipravila maximum toho, co jsem na další den potřebovala vědět, ale i tak to byla dost kovbojka. Třeba dostat se z místa na místo, resp na to místo, na které chci. Nedalo se ani moc využívat taxíky, protože mi nerozuměli kam chci jet. A na mapě, která byla anglicky a latinkou to zas neuměli přečíst. Chvilku jsem se domnívala, že vzhledem k tomu, že pandí pavilón je jedna z hlavních atrakcí na Macau, tak by tamní řidiči mohli rozumět aspoň slovu "panda", ale nestalo se tak. Ano, k jejich "xiongmao" to má daleko, uznávám. A bohužel neporozuměli ani mé snaze o to pandu názorně předvést. Zjevně se musím zlepšit ve svých hereckých schopnostech.

je libo vlastní ajfelovku?

4. Nakonec jsem se tedy dobrodružně vrhla do módu "a není to vlastně jedno" v kombinaci s "dyť ten ostrov je celkem malej, tak se holt víc projdu" a vrhla se ho křižovat víceméně naslepo. Mám za sebou tak 15 kilometrů každý ten den. Ale nakonec se mi vždy povedlo dojít tam, kam jsem chtěla a pocit vyloženého ohrožení jsem měla jen jednou. A to sice když jsem se vydala po tzv "Coloane Trail", což je osmikilometrová stezka, která vede převážně hustým lesem a nikdě není ani živáčka. Někde v její půlce mi došlo, že se za chvilku stmívá a že u rozcestníků stejně nevím jestli chci doleva nebo doprava, a že mě šíleně žerou komáři a že když si na některém z těch 800 příkrých schodů zlomím nohu, tak ani nemůžu nikomu zavolat, protože už hdoinu nemám ani telefoní signál. Ale nějakým zázrakem se mi nakonec povedlo se z té stezky dostat asi 30 minut před západem slunce a takovou radost jsem už dlouho neměla teda, když jsem viděla civilizaci. 

stranger danger?

tak schválně, kdo s koho

5. Navíc je možný, že existuje Budha. Protože v nejslabší chvilce, kdy mi bylo fakt ouvej (město v nedohlednu, texaský masakr naopak nabíledni, a kolem mne lístky s nápisama "danger") jsem se přistihla při tom, že nahlas říkám "bože ať mi aspoň začne hrát hudba" (na mobilu). Nepomohlo. Z legrace jsem zkusila ještě poprosit budhu a ejhle, uprostřed toho temného, moskytama hustě osídleného, vůči lidu nepřátelského lesa mi naskočil na 30 minut internet a s ním i hudba. Která posílila mého jinak již silně nalomeného ducha a vlila mi do žil novou sílu. A ani né o hodinu později jsem se v celku ve zdraví dopotácela do té vesnice, kam jsem šla, abych se tam podívala na (v závěru velmi nudnej a evropsky vypadající) kostel. A pak jsem zjistila, že do své konečné stanice (Hac-sa beach) to mám ještě dalších cca 90 minut pěšky. Ale už to aspoň bylo po normální cestě a občas tam prošel i nějakej člověk. Takže to už byla pohoda, byť cesta (možná nebyla ta nejkratší) vedla kolem hřbitova a serpentýnama bez chodníku.

urpostřed lesa byl tenhle dáreček. osamocen.

6. Ptáte se, proč jsem nezkusila místní hromadnou dopravu? Zkusila. Dvakrát. Ale nastupte do autobusu o kterém nevíte kam jede, řidič ani spolucestující vám vůbec nerozumí, a z žádných cedulí cíl jízdy nepoznáte, natož abyste si uměli koupit někam lístek. Zkusila jsem to i tak, ale poprvé jsem jela vyloženě špatným směrem, a podruhé vystoupila na blbé zastávce a málem omylem prošla hranice do Číny. Takže pak jsem MHD vzdala a řídila se dále pouze svým (velmi chabým) orientačním smyslem a spoléhala na vlastní nohy.

love me, but cant afford me

čína prej už zas povoluje dvě děti. ehm.

7. Ale k samotnému Macau: nevím přesně proč, ale poprvé na mne nějaké místo působilo místy depresivně díky tomu, jak velké rozdíly v úrovni života prezentuje v domělé symbióze. V centru Macau jsou samé moderní luxusní mrakodrapy a domy napěchované obchodama jako Dior, Rolex, Burberry, zatímco o vysloveně pár metrů dál, v doslova vedlejší uličce jsou tradiční asijské, stísněné, zaplivané a x lidma nahustěné minibytečky. Jejichž obyvatelé si nemůžou do toho obchodu dovolit ani vstoupit, natož si tam něco koupit, ale zároveň kolem něj musí každý den chodit a čumet na to, jak tam ostatní přijížděj utrácet. Přemýšlím, proč třeba Hongkong, Johanessburg nebo Mumbai (kde jsou podobné socio-ekonomické rozdíly) na mne takhle nedolehly. Asi to je tím, že tam nebylo to centrum tak roztáhlé a přehnaně umělé, hypermoderní a těžící hlavně z hazardu/luxusu pro horní promile. Tady prostě hrozně vynikalo, jak to nemůže odrážet reálný život původních/přirozených obyvatel, kteří tomu prostředí vlastně jen slouží ve výrazně ekonomicky oslabených pozicích. Byť prakticky jen z toho (turismu) asi žijou a mají díky němu třebas víc potenciálnáho uplatnění. Ale tenhle turismus byl prostě jiný než jinde. Agresivnější a jaksi víc zdůrazňující ten rozdíl mezi bohatými a chudými. Trochu mne to na chvilku zdeprimovalo, protože mi přišlo (a možná mylně) že ty "původní" obyvatelé jsou tím tak trochu vykořisťovaný, místo aby na tom přirozeně bohatli. A rozhodně jsem se lépe cítila na ostrově Coloane, v té portugalské části. Kde bylo o něco méně luxusu, méně civilizace, méně dovozového ruchu ale o to více reálného života. A měla jsem pocit že tam si normální "macauský Číňan" může dovolit fakticky sám žít a nejen dojíždět posluhovat bohatým rozmazleným turistům. 

join me, if you dare

je věž v pozadí vykradená ze Seattlu nebo Dusseldorfu?

máte nějaké peníze navíc? rádi vám od nich pomůžeme

8. Ale napohled byla ta hypermoderní část Macau samozřejmě fascinující a atraktivní. Mimo nekonečného procházení se mezi nádherně nasvícenou moderní architekturou (většinou casina) jsem si zašla i na toho Batmana, což je atrakce kombinující virtuální realitu, pohyblivý sedačky a otočné pódium, které společně s 3d projekcí a dalšíma efektama v člověku vyvolává dojem, že skutečně projíždí dlouhou trasu Gothamem, nebo padá z věžáku, či letí Batmobilem v šílené rychlosti zastavit Jokera od toho aby povraždil půl města. Vzhledem k tomu, že sedačka se ani na vteřinu neodlepí ze země mi přišlo fascinující, jak jednoduše s sebou mozek nechá manipulovat. Měla jsem závratě, přísahala bych že se pohybuju o kilometry směrem dopředu a fakticky někam jedu/padám atd. Výbornej zážitek. Tohle Asiati holt umí. Možností na různé VR atrakce tam byla teda fakt spousta. Jo a na všechny jsem se vešla, hurá! 

panda gang-bang

9. Když se mi konečně povedlo najít ty pandy velké, tak jsem měla možnost je očumovat kterak si zrovna docela rozverně hrájí na takovou podivnou švédskou trojku. A překvapilo mě, jak rychle jsou ochotné se pohybovat při hře. Rozhodně pěkne strávených 20 minut. Cesta zpět sice byla lemovaná bezinternetovýma útrapama, ale nakonec jsem i tu zvládla a  doplazila se do hotelu (jehož jméno neznal žádný taxikář které jsem cestou zkusila a Uber v Macau skončil), aniž by mě cestou sežrali potulní psi. A předtím jsem si ještě zatancovala u A-Ma chrámu radostí ze života. Na závěr večera si na hotelu dala si blahodárnou vířivku a šla studovat reálie na další bez-datový den. 

shall we dance?

feed or be eaten?

10. Je mi jasný, že to byla dobrá lekce a mělo mi to připomenou onu zhejčkanost člověka s internetem v kapse. Pomocí kterého si kdykoliv a kdekoliv přeloží jízdní řád, zjistí kde je, kudy kam jít, jaká je konverze měny, jak se jmenuje tohle ovoce, kdy zavírá muzeum kam jde, v kolik mu jede další loď, co nabízí v té restauraci, jestli tohle je jedovatej pavouk, v jakej čas se stmívá na Macau, či jaká je náročnost té které stezky a jaké je místní emergency number. Vpomínám si že někdy v roce 1998 jsem byla v Číně bez internetu a také to bylo docela náročné, ale tenkrát jsem aspoň měla v kapse česko-čínský slovník, Lonely Planet průvodce a tužku a papír. Díky kterýmžto pomůckam jsem se třeba dozvěděla kterou lodí se dostanu do Shangaje, nebo dala najevo číšníkovi že děkuji, ale nechci jíst žábu a tak. Macau bez netu mne však zastihlo bolestně nepřipravenou. Ale zase si můžu odškrtnout bobříka odvahy, že jsem to v půlce té stezky, když mi došlo, že se za chvíli stmívá, neotočila. A odchodila jsem si ty wafle k snídani a těstoviny k večeři! Takže po návratu do campu jsem se ani nemusela cítit příliš provinile. A to se počítá. To, a také fakt že OB (Opposite Bejt) se mezitím ostříhal a vypadá teď tak trochu jako mladý Colin Farrel. A to pomůže zahnat vzpomínky na leckteré útrapy. 

mám dron a nebojím se ti ho ukázat

počkej já myslel ten vrtulník…