28. března 2017

Recenze: Personal Shopper - mystery s trochou erotiky [7/10 A.S.]

1. Personal Shopper je taková malá, něčím zajímavá podivnost, která člověka nakonec do sebe vtáhne. A není to jen díky tomu, že Kristen Stewart tam stráví pár scén polonahá. Režisér Olivier Assayas s Kristen pracuje již podruhé, poprvé na Clouds of Sils Maria, které Kristen Stewart zaslouženě přihrály pár cen a nominací na nejlepší herečku ve vedlejší roli, a v Personal Shopper si režisér s herečkou vyloženě jeden druhého užívají.

2. Personal Shopper je typický film, u kterého budete při sledování tušit, že si ho režisér i sám napsal. Protože podobně jako u filmů Davida Lynche (a tím nechci filmy srovnávat kvalitativně), který si své snímky také píše sám, je konečný výsledek natolik matoucí, nebo řekněme "provokující", a tak účelově neservíruje divákovi jednoznačné odpovědi, že by bylo s podivem, kdyby režisér natáčel vizi někoho jiného.

3. Film je o mladé Američance v Paříži. Maureen (Kristen Stewart, minimalistická a zádumčivě neurotická jako obvykle) je introvertní a trochu labilní dívka, které nedávno zemřel bratr (dvojče) Lewis. Lewis byl, stejně jako ona, médium schopno komunikovat se zemřelými. A Maureen teď doufá, že jí Lewis ze záhrobí dá nějakou zprávu o tom, jak se tam má. 

4. Za tím účelem Maureen chodí do domu, kde Lewis zemřel, a tam čeká na znamení. Dělá to již několik měsíců a zatím je to snaha neúspěšná. Mezi čekáním na to, až se zjeví Lewis, Maureen pracuje pro sebestřednou celebritu/supermodelku Kyru (Nora von Waldstatten) jako její "osobní nákupčí". To znamená, že za ní chodí vyřizovat různé pochůzky, nejčastěji nakupovat nebo vypůjčovat a vracet drahé oblečení a šperky. Proč Maureen, která sama ve filmu chodí ve vytahané mikině a neukáže jakýkoli zájem o šperky, oblečení nebo módu obecně, je zrovna takový guru přes styl a doplňky, nám film neřekne. Stejně jako nám neřekne spoustu dalších věcí, které by se divák rád dozvěděl.

Recenze: Power Rangers - není to nejhorší, ale je to jen pro děti [5/10 A.S.]

1. Saban's Power Rangers natočil, jako svůj druhý celovečerní film, režisér Dean Israelite. Jeho prvotina, Project Almanac, o skupině teenagerů cestujících časem, se mi docela líbila, kazil jí jen ten formát (found footage) vlastně.

2. Power Rangers 2017 mají dva významné problémy: A) většinu filmu se věnují tomu, jak se budoucí Power Rangers vlastně potkali a co všechno museli spolu prožít a zažít, než se z nich stali Power Rangers, tedy ochránci vesmíru, kteří morfují do různě barevných a silných super-hrdinů. B) Elizabeth Banks v roli hlavního padoucha (padoušice) jako Rita Repulsa není dostatečně zlounská, děsivá, ani repulsivní. Vlastně jí to docela i sekne. Ale bát se jí moc nedá, je spíš vtipná.

3. Dalším slabým místem je scénář obecně, protože hlavním postavám nedal dostatečně uvěřitelné osobnosti. Leader Power Rangerů je prostě nudný Mirek Dušín, Asiat je tam jen pro zábavu, autista-černoch asi pro tabulky a dvě holky, z nichž jedna je rebelka a druhá jako psychopatka (s potenciálně gay tendencemi, za což údajně v Rusku film promítají jako mládeži nepřístupný) - celý tým působí příliš ploše a jednorozměrně.  Ale to by se asi dalo překonat, kdyby se k tomu, než se z nich stanou Power Rangers, neplácali tak dlouho!

4. Za scénářem stojí skupina asi sedmdesáti sedmi osob, z nichž má cenu jmenovat jen Johna Gatinse, který napsal povedený Zemeckisův film Flight. Scénář se tentokrát nestal nesourodou mozaikou různých smyslů pro humor a vzájemně nepasujících zápletek, jak to občas u těch skupinových děl bývá, ale prostě se rozplizl do jakéhosi homogenního amarounu, který má už po expirační lhůtě a proto se nepřetvoří v to, co by divák doufal.

24. března 2017

Recenze: Life - podstatně horší Sunshine. Plus jedna nasraná medůza [5/10 A.S.]

1. Miluju sci-fi. Miluju horory. Miluju vyvražďovačky. Ale Life je tak neoriginální a stupidní snímek, že ani moje láska k žánrům, ke kterým se hlásí, to nezachránila. 

2. Možná hlavně díky tomu, že se filmu účastnilo několik kvalitních herců a snímek se svým povedeným trailerem snažil předstírat, že bude úrovní spíš v kategorii  filmů jako je MarťanInterstellar, nebo aspoň Gravity, nikoliv Battlefield Earth, Aliens vs Avatars, nebo Critters 4 - na které ale  zase neměl zábavností.

3. Příběh o posádce složené převážně z naprosto dementních a psychicky labilních jedinců, kteří by se vůbec neměli být schopni dostat jako astronauti NASA na takovou misi, se točí kolem sekvence různě špatných rozhodnutí, z nichž to nejlepší je to první, kdy se rozhodnou balíček z Marsu, (obsahující jim neznámý a v té době spící shluk buňek) pozvat na mezinárodní vesmírnou stanici, aby ho tam mohli zkoumat. Od momentu, kdy mají tu věc na palubě, se už zásadně všichni chovají tak, aby dali svůj život a životy zbytku posádky, případně i všech lidí na zemi, co nejsnáze všanc.

4. Jelikož film, který mne v kině potkal o pár dní dřív, byla taky vyvražďovačka, nemůžu si nepostesknout, o kolik líp byl tenhle aspekt zvládnutý právě v The Belko Experiment. Kde se většina postav chovala tak, že jim šlo věřit, že nechtějí za pár minut zhebnout. Snímek Life se ale rozhodl jít jinou cestou. A navíc ještě mixoval různé žánry, aniž by byl jednomu konkrétnímu z nich věrný. K tomu mne nezaujal ani atmosférou, jelikož tu narušovaly stupidní dialogy a nezajímavost všech postav a zkratkovitost osobností, které jim scénář přisoudil.

22. března 2017

Dojmologie: Jak se žije v USA (komunita, stereotypy, a to slovo na N)

1. Během svého dosavadního života jsem postupně žila na různých místech. Mimo ČR a USA pak nejdéle v Anglii, ale nějaký čas jsem (nejprve za účelem dovolené, následně práce) strávila třeba i v Indii. Každá z těchto zemí a komunit měla svoje specifika a všude se mi líbilo, i když všude díky něčemu jinému.

2. To, co se mi líbí na životě v USA, je často i to, co jiní Americe vyčítají. Navenek skoro neustále projevovaný optimismus, smysl pro vytváření komunit a podporování příslušnosti v takových komunitách. Z pohledu Čecha, člověka, který vyrostl obklopen lidmi, kteří veřejně vyjadřují spíš cynismus a individualismus (možná pochopitelně, v kontextu historie České republiky), bylo přestěhování do Ameriky zajímavou změnou. 

3. Když v amerických filmech vidíte ten silně projevovaný patriotismus, časté mávání americkou vlajkou, všudypřítomné nadšené výskání a objímání a obecně více veřejného vyjadřování emocí, je možné se nad tím ušklíbnout a dát tomu nálepku "hrané", "povrchní", "stylizované" nebo klidně i "hysterické". Nebo cokoliv jiného negativního. Ale když tu člověk nějakou dobu žije, tak zjistí, že se v tom docela dobře existuje. A že pokud je to hrané či stylizované, tak je to hrané a stylizované velmi dobře, a jestli to něco není, tak povrchní. Nebo aspoň ne z mé zkušenosti a v mém okolí. Anebo si to tak jen maluju, protože se mi tu tolik líbí? Třeba proto, že se tu lidi na ulicích víc usmívají, jsou komunikativnější a v létě mám ani ne hodinu od bytu pláž? Mimochodem, pár let mi trvalo si to naplno uvědomovat, jak dostupné je tu moře (teda oceán). Že člověk z kanceláře může odpoledne vyrazit rovnou na pláž a pořád být doma ten samý den na večeři.

17. března 2017

Recenze: The Belko Experiment - super zábava pro milovníky gore [8/10 A.S.]

1. Svým novým filmem, The Belko Experiment, si to Greg McLean, režisér příšerně stupidního a naprosto neděsivého hororu The Darkness, u mě dost vylepšil. The Belko Experiment je totiž nesmírně zábavný, příjemně napínavý, velmi krvavý a brutální thriller s náběhem do hororu.

2. Příběh je o cca 80 Američanech, kteří pracují pro tajemnou firmu s názvem Belko. Jednoho dne se jejich pracoviště, kterým je vládní budova v Kolumbii, celé samo najednou opancéřuje a oni zůstanou zajatí uvnitř s tajemným hlasem, co jim přes interkom zadává úkoly. Které když nesplní, tak budou postupně umírat. Námět je jednoduchý ve své základní myšlence, ale autoři si dost vyhráli jak s postavami, které se nám ve snímku představí, tak se způsoby smrti, které na plátně uvidíme.

3. Troufám si tvrdit, že každý, kdo někdy pracoval v nějakém korporátu, bude mít z tohoto filmu větší potěšení než ostatní. Protože dobře zná kancelářskou "politiku", interní mechanismy a typy osobností, které se sice vyskytují prakticky v každém kolektivu, ale v kanceláři mezinárodní korporace jsou extrémně typizované až archetypální. Vždycky je tam nějaký slizák, nějaká modelka, dobrácká teta, jakýsi flink, srábek, arogantní vůdce, přirozený vůdce, klaun, mlátička, hnusná ženská a takový ten tichý chlápek, co se drží svého stolu, u kterého sedí s hlavou neustále zabořenou v monitoru, a vy nevíte, jestli to znamená, že poctivě pracuje, nebo že kouká na porno, ve kterém Japonec souloží s týden mrtvými vačicemi.  A teď si představte, že tahle parta dostane vážně míněné ultimátum: vyvraždi třetinu svých kolegů, nebo vyvraždíme tři čtvrtiny celé skupiny. A je nesmírně zábavné, jak se kdo z party s takovým příkazem vyrovnává, jaké se tam tvoří menší skupinky, odboj proti některým z nich a divák při tom může příjemně přemýšlet nad tím, jak by se v takové situaci asi rozhodoval on sám. 

15. března 2017

Recenze: A United Kingdom - Gone Girl je opět gone, tentokrát v Africe [7.3/10 A.S.]

1. A United Kingdom je nový snímek od další ženy, tentokrát anglické režisérky Ammy Assante, která se opět (po Belle) ve své filmografii zaměřuje na problémy související s tím, jakou má kdo barvu pleti a jaká mu v žilách koluje krev.

2. Ústředním hrdinou filmu United Kingdom je Seretse Khama (David Oyelowo). Vznešený Afričan, který se narodil do královské rodiny vládnoucí na dnešním území Botswany, a v té době protektorátu Velké Británie zvaném Bečuánsko. Nutno říct, že Bečuánsko se do područí Britů dostalo na žádost Khamova dědečka, který v roce 1875 požádal Brity o ochranu před rozpínajícími se Afrikánci. To ještě ale nevěděl, že mají tolik diamantů. Botswana, ne Britové. Dědeček byl zdá se pěkné kvítko, protože se k moci dostal tím, že udělal převrat proti svému vládnoucímu otci a eště se politicky musel zbavit bráchy,  a v zemi pak zavedl přísné zákony proti dovozu a distribuci alkoholu, ale to je na jiný příběh. Tenhle film je o jeho vnukovi, kterým byl Seretse Goitsebeng Maphire Khama, narozen roku 1921 v tehdejším Bečuánsku.

3. A ten se proslavil zejména dvěma věcma: A) vzal si neurozenou bělošku, navíc Angličanku, žádnou kmenovou předvybranou domorodkyni, jak by se slušelo a patřilo, a B) spoiler: stal se prvním Botswanským prezidentem. No a film United Kingdom vypráví o tom, jak složité to chudák s tím vším měl, jaké to bylo drama, jak náročné bylo v Africe v letech 1947-1965 být černochem, který byl zamilovaný do bělošky, a co vlastně obnáší taková malá politicko romantická revoluce.

14. března 2017

Recenze: Kedi - povídání o kočkách z Istanbulu [7/10 A.S.]

1. Kedi je dokumentární snímek v délce kratšího celovečerního filmu, který natočila jako svůj první delší film turecká režisérka Ceyda Torun. A film je celý o kočkách. 

2. Jenže díky tomu, že je o pouličních kočkách, které žijí v ulicích Istanbulu, je taky o Istanbulu. Což je krásné a zajímavé město, které nám Ceyda umožňuje tímto způsobem poznat trochu jinak než TripAdvisor.

3. Já osobně kočky preferuji nad psy, takže pro mne bylo nadmíru příjemné snímek sledovat. Istanbul se mi jako město líbil a plánuji se do něj určitě někdy vrátit, protože 2 dny v roce 2010 nebylo určitě dost. Ale koček tam byla všude spousta, to je pravda, to si pamatuju. Přestože Istanbul mi není tedy úplně neznámý, mi z něj Kedi ukázalo něco víc. Některé jeho zajímavé obyvatele a jejich vztah ke kočkám.

4. Kedi představí mnoho kočičích "postav" a blíž se zaměří asi na 7 koček, které mají jméno a nějaký vystopovatelný osud. Je tam kočka "Psycho", která péruje svého druha jako správná semetrika a agresivně si hlídá svoje území.  Její příběh je asi nejvtipnější. 

5. Ale nesmíme zapomínat, že film je dokument, tedy ačkoliv se divák seznámí s několika kočkami blíž, nedostane se mu toho potěšení, aby sledoval jejich příběh nad rámec dvou tří náhodných setkání s tou kterou kočkou na ulici. A to ani když se zrovna na kameře začne dít něco zajímavého, kočičí tvorové tam rozjedou akci, která má zápletku a člověka zajímá, jak to dopadne, tak se to třeba už nedozví. Protože je to dokument a kočky popoběhnou někam jinam, kam už je kamera nemůže sledovat a máme smůlu.

13. března 2017

Recenze: Land of Mine (Under Sandet) - kvalitní reklama na dánské pláže [8/10 A.S.]

1. Dánský koprodukční snímek Under Sandet (zde v USA v distribuci pod dvojsmyslným Land of Mine) vypráví o skupině velmi mladých německých vojáků, kteří byli během druhé světové války zajati v Dánsku a po skončení války tam byli nuceni pracovat na čištění tamních zaminovaných pláží. Od německých min různého druhu.

2. Skupina je tvořena ze 14 teenagerů, z nichž většina vypadá tak na 15-16 let, a samozřejmě o to víc je vám jich líto poté, co (záhy po začátku filmu) začnou postupně vylétávat do vzduchu. Díky nedostatečnému vyškolení a příliš drsnému zacházení, kterého se jim od Dánů dostalo.

3. Celý snímek je vlastně jen sledování toho, jak se tahle parta nedobrovolných zajatců snaží: a) splnit úkol, kterým je vyčištění pláže od cca 45 tisíc nevybuchlých min a b) přežít to přes fakt, že k takovému úkolu nebyli dostatečně vyškoleni, nedostávají najíst a je s nimi nakládáno jako s otroky. Kterým se pro zábavu občas někdo ještě přijde vymočit (či hůř) do obličeje. Ale to, co snímek povyšuje nad obyčejné "pity bomb porn" je, jak se dánskému režisérovi Martinovi Zandvlietovi (který si k filmu napsal sám i scénář) povedlo bez schématické nucené představovačky postav vykreslit jednotlivé osobnosti různých chlapců a odlišit je od sebe, aby je divák snadno rozeznal. A to ačkoliv to všechno byli Árijci v uniformách. Nemůžu to nesrovnat s včerejším King Kongem, který práve v tomhle zklamal, a to přesto, že se nám tam postavy úmyslně představovaly pomocí otřepaných frází ilustrujících, jak měl kdo z nich těžké dětství. Tady nic takového neproběhlo a přesto bylo víc jasné,  kdo má jakou osobnost a proč.

12. března 2017

Recenze: Kong: Skull Island - ideální dobrodružný film na líné nedělní odpoledne [6.6/10 A.S.]

1. Kong: Skull Island má vedle prima triků jedno plus. A tím je jeho režisér, Jordan Vogt-Roberts, který před Kongem natočil jediný film: The Kings of Summer, který patří mezi mé oblíbené. Ale Kong má také jedno velké mínus. A tím je skupinový scénář. Nešvar, který z mé zkušenosti ve většině případů neskončí zrovna dobře.

2. Příběh, který trpí především přelidněností (něco jako Suicide Squad, prostě příliš mnoho postav a tím pádem minimální šance na to, aby divák poznal všechny nebo aspoň některé z nich trochu víc), napsali: Derek Connolly, který napsal slabý Jurrasic World, ale výborné Safety Not Guaranteed, Max Borenstein (slabá Godzilla 2014) a podle mě přeceňovaný Dan Gilroy, kterému se povedl jedině Nightcrawler

3. Do příběhu o tom, jak se výprava složená z geologa, bioložky, stopaře, manažera, fotografky, záhadologa a hromady (skutečně hromady!) vojáků vypraví na tajemný ostrov ve tvaru lebky, kde údajně může být rozličná, dosud neobjevená flóra a fauna, se prostě dostalo příliš mnoho lidí, motivací a osobností. Z nichž v důsledku nebylo možné poznat vůbec žádnou, takže se scénář uchýlil k opravdu bolestnému zjednodušování. Typu: "armáda = bad, fotografka s kozama = good" ve dvou nesmírně bolestných větách:"photography is more powerful than guns" (yeah, say hello to my little friend, you dildo) a "we must win at least this war" - příběh se totiž odehrává v období konce vietnamské války. Uff.

10. března 2017

Near Dark (1987) - 7/10

Caleb je nadržený mladík někde na středozápadě USA, který jednoho večera vyráží zasunout do města. Má všechno potřebné k úspěchu - krabičku cigár, auto s nákladní korbou a dekou plus kovbojský klobouk a sebevědomí. Když potká blondýnku Mae, ostříhanou na kluka, ignoruje její poetické plkání o noci a slíbí jí svezení domů. Blondýnka Mae však nejenže nadrženému kovboji odolává a po nějaké době zpanikaří, že se nestihne dostat do svítání ke své rodině. Caleb má z blondýny legraci i poté, co ho blondýna při pokusu o polibkové znásilnění kousne do krku, ale sranda končí, když mu začne při východu slunce být hodně na chcípnutí. Chytrý divák tuší, že takhle rychle by se HIV do AIDS nezkonvertovalo, což znamená, že Mae je upírka a Caleb teď patří do její "rodiny". Upírský horor v posledních 15 letech znamenal latexovou Kate Beckinsale v Underworldu nebo nesnesitelný Twilight, ale nezabráním ztrátě všeho zájmu zmínkou, že zbylí členové upírské rodiny jsou Bishop, Vasquezová a vojín Hudson plus cynický harant? Režíruje Kathryn Bigelow, proslavená jako režisérka s koulema.
Tradiční rodina

9. března 2017

Recenze: Get out - Jordan Peele má víc, než jen smysl pro humor [9/10 A.S.]

1. Get Out pro mě v kině bylo velmi příjemným překvapením. To, že je Jordan Peele talentovaný komik a obecně dobrý herec je asi všem, co aspoň trochu znají jeho tvorbu, jasné. Dokázal zlepšit i jinak nic moc snímek Keanu, a přidal něco i do své malé role v seriálu Fargo (jehož první sérii samozřejmě kraloval Billy Bob Thorton). Ale že jeho režijní debut bude takhle povedenej snímek, to asi čekal málokdo.

2. Get Out zdánlivě vypráví jen o tom, jak je černoch (výborný Daniel Kaluuya, odpusťme mu Welcome to the Punch) nervózní z prvního setkání s rodičema své (bílé) dívky (Allison Williams, aneb Marnie z Girls), za kterými jede tento mladý atraktivní smíšený pár poprvé na víkend.

3. Ovšem během návštěvy se záhy začnou dít dost podivné věci, které hraničí na pomezí "ta holka má nějaký divný rodiče, nojono, to se stane" versus "tady brzy začnou lítat hovna, spas se kdo můžeš". Divák během sledování příběhu nějakou dobu asi taky pochybuje o tom, která z těhle dvou verzí přístupu je ta vhodnější a analyzuje, jestli podivně se chovající rodinka a spol jsou upíři, zombíci, roboti, ufouni, náckové, členové KKK, jiní zvláště nebezpeční šílenci, nebo jen normální důchodci, co prostě příliš dlouho žijí mimo regulérní civilizaci.

4. Peele, který si k filmu i sám napsal scénář, opravdu režijně hodně překvapil. Film totiž působí neuvěřitelně soudržně, má minimalistické, ale velmi kvalitně řízené a realisticky působící herecké výkony, a tajemnou atmosféru, která se nezhroutí ani v bodě, kdy je divákovi odhaleno, která z těch možností, o kterých do té doby asi přemítal, je ta správná.

Recenze: Collide - absurdně tupý akčňák [3/10 A.S.]

1. Collide je hodně nepovedný film o světě drog, zbraní, podvodů a lásce. Zasazený v Německu. Obsahující spoustu nepovedených přízvuků, a hlášek které velmi okatě útočily na status kultovních, ale padaly vedle. Včetně těch kolem Burta Reynoldse (toho kvalitně umí využít jen seriál Archer). Collide je něco jiného. Je to film, který zklame. Film, ve kterém hodně ochotnicky hrají jindy dobří herci jako Anthony Hopkins, Ben Kingsley, Nicholas Hoult a Felicity Jones. Ten samý Nicholas Hoult, který díky filmu About a Boy dostal BAFTU, a zdařile hrál i v posledním Mad Maxovi. Ta samá na Oskara nominovaná Felicity Jones a oskaroví Hopkins a Kingsley. Je to důkaz toho, že ani sebelepší herec nehraje vždy dobře, když má slabej scénář a režiséra. Dopadne to pak tak, že se divák stydí, za to co na plátně vidí. A heleme se, to se rýmuje! To se mi líbí! 

2. A kolik se na tom podílelo lidí! Avšak za tenhle film jenom posměch sklidí. Neb na kvalitě nás zejména scénář šidí. Působivé je v něm jen to, jak kaskadéři auta řídí. Divák ovšem po smyslu filmu marně se u toho pídí. Ačkoliv ti herci v akci jsou převelice hbití.

3. Hopkins hraje drogového bosse, kterého Kingsley, jeho distributor, nenávidí.  Hoult je Kingsleyho poskok, který se přichomýtne k jistému krveprolití. Způsobené tím, že jeho milá, Felicity Jones, je v situaci, kterou ji jistě nikdo nezávidí. Má špatnou ledvinu, a bez ní si ti dva, Jones a Holt, svůj milenecký vztah dlouho neužijí. Avšak bez peněz ledviny nejsou, a při honbě za nimi, Hoult prožije mnoho peripetií.

4.  Herci přehrávají, režisér je nechá, a zvláště u akce je kameraman šťastný jak ta blecha. Povedená je tam ale jen jedna scéna, při které sexy bourák vjede pod kamión tak, že by z toho vlhla blahem nejedna film sledující žena.

7. března 2017

Recenze: Table 19 - mišmaš z rukou slibných tvůrců [4.3/10 A.S.]

1. Table 19 je taková malá filmová absurdnost. Která se na první pohled může zdát jako prostě čistě špatný film, ale to je jen zdání, které klame. Teda částečně. Částečne to prostě je nepovedené. Nicméně! Přes to, že ten film není dokonalý, ani skvělý, ani super zábavný, ho ke zhlédnutí spíš doporučím, než-li ne. And here is why:

2. Režisérem téhle podivnosti (která se podle traileru i mistního marketingu bohužel maskuje jako klasická rom-com) je Jeffrey Blitz. Což je na Oskara nominovaný dokumentarista a sitcomista (natočil i pár epizode amerického Office) a full feature točí podruhé od roku 2007, kdy natočil Rocket Science, také nepříliš povedenou komedii, také s Annou Kendrick. Takže režie moc naděje sama o sobě nedává, ano. Ale zajímavější je kdo Table 19 napsal. Protože to je velmi zajímavá bratrská dvojice Jay and Mark Duplassovi, kteří mají za sebou můj oblíbený film Cyrus, sitcom Togetherness  a Mark hrál a improvizoval ve FANTASTICKÉ League. League už propaguji dlouho, a opravdu stojí za pozornost, a je úplně jedno, že je o americkém fotbalu. Ale zpět k Table 19. Duplassovi měli film i původně režírovat a je velká škoda, že to nedopadlo, určitě by snímek dotáhli do kvalitnější podoby.

3. V příběhu o skupině lidí, kteří se vzájemně neznají, ale sejdou se u jednoho svatebního stolu (s číslem 19) se sešel ensemble velmi kvalitních herců s komediálním potenciálem na to, aby výsledek byla pecka. Scénář byl správně černohumorný a prezentoval různé ujeté osobnosti a situace, na to, aby zaujal alespoň okrajové úchyláky, jako jsem třeba já. Bohužel ale nebyla zvládnutá režie, A/NEBO z finálního sestřihu chyběly scény, které původní scénář měl a z nějakého důvodu o ně přišel.

6. března 2017

Recenze: The Shack - cesta za Bohem a zase zpátky [3,6/10 A.S.]

1. Jelikož jsem aktivní ateista (ve slabých chvílích agnostik, a v zákopech či turbulencí se otřásajícím letadle tradiční oportunistický ubožák žadonící o spásu), mohlo by se zdát, že k filmům s religiózní tématikou budu mít odpor, nebo se jim budu vyhýbat. Nikolvěk. Možná i naopak! Filmy o Ježísovi a spol. mě vždycky dost bavily. Ať už šlo o Jesus Christ Superstar, Life of Brian, The Last Temptation of Christ nebo příjemné potěšení z minulého roku Last Days In The Desert (Mýval doporučuje, a možná někdy i napíše recenzi), ty příběhy mne velmi zajímaly a celá ta "mytologie" kolem Boha (nebo bohů) je mi sympatická, i když osobně se s žádnou z nich neztotožňuji.

2. Vadí mi pouze pokud filmy příliš víru tlačí,  prezentují ji zcela slepě a uchylují se k stupiditě a špatnému řemeslu (např Miracles from Heaven), nebo když přes velmi zajímavý námět nedotáhnou historické souvislosti tak, aby dávaly smysl (talking to you, Risen!).

3. K otevřené křesťanské propagandě tedy přistupuji opatrně, a většinou mě spíš těší, když film nějakou tradiční církev nakrkne (jako třeba Kazantakis nebo Monthy Pythoni), než potěší. Film The Shack byl ovšem natočen podle bestselleru od Williama P. Younga. A v jedněch kostelech ho pastoři a kněží dávali za příklad a svým ovečkám radili ho číst, a v druhém ho zakazovali, nebo dokonce označovali za nebezpečný. To mě nakonec vlastně docela navnadilo, a před vstupem do kina naplnilo očekáváním, přesto, že kritici film zatím dost drtěj. Na Rotten Tomatoes mezi top critic má snímek momentálně 0, což také o něčem vypovídá, ale poté co ta samá skupina lidí dala té hrůzné slátanině Before I fall 83%, už nevěřím ničemu.

5. března 2017

Recenze: Before I fall (somebody kill me pls) [4,6/10 A.S.]

1. Before I fall je nový film pro kategorii diváků "Young Adult". A mne právě postihl v kině, protože, jak víte, chodím na všechno. Fuj, to byl ale hnusný zážitek. Ani nevím, co z plejády věcí, které mi na tom filmu vadily, mě štvalo nejvíc. Asi to, že to je sprostej rip-off mého oblíbeného filmu Groundhog Day (aneb Na Hromnice o den více) s Billem Murraym a Andie MacDowell. Ve kterém se Bill Murray opakovaně probouzí v jeden a ten samý den, ze kterého se nemůže dostat, a ve kterém nakonec dojde poznání, že k tomu, aby ulovil svou dívku snů a možná se taky jednou probudil v nový den, se musí stát lepším člověkem. A je to náramná legrace.

2. Before I fall okopírovalo námět i strukturu z  Groundhog Day. Hlavní postavou ale není ironický sebestředný padesátník, ale rozmazlená bezpáteřní a zlá šestnáctka, která se začně probouzet pořád v pátek dvanáctého února. A postupně prožívá vše, co prožíval Murray v Hromnicích. Zmatek. Nevěření. Strach. Rebelie. Agrese. Rezignace a (surprise surprise) pochopení, že nežila dosud život zrovna hodné a laskavé a nesobecké osoby. 

3. Zrovna já s tím, že něco je remake vlastně nemám problém. The Departed se mi líbil víc než originál, Hunger Games mě neurážely, Ghostbusters 2016 dokonce i bavilo. Ale tohle je taková zrůdnost, že se to jen tak přejít nedá. Hlavní problém je to, že scénáristka Maria Maggenty (to fakt ženský poserou úplně všechno?!) obrátila romantickou linku, a tím film o hodně srazila. Místo toho, aby se Samantha, sobecká a rozmazlená pubertačka musela snažit o svůj romantický objekt zájmu (kterému by byla aspoň na chvíli fuk, protože ta osoba je rozmazlena sobecká puberťačka a puberťačka by se tak musela zlepšovat), puberťačka má od začátku filmu svého obdivovatele pevně na háku, protože je do ní zabouchlej. Přes to, že to je rozmazlená sobecká puberťačka, která ho léta ponižuje nebo v lepším případě ignoruje. Tedy motivace projít změnou NULA. A to je scénář adaptace zjevně úšpěšné (byť asi podobně blbé) knihy od Lauren Oliver, která je údajně "obohacující a mysteriózní". Předpokladám že obohatila leda její autorku a mysteriózní je fakt, že takový bláboly někdo kupuje.

3. března 2017

Recenze: Logan - please don't fuck off [8.6/10 A.S.]

1. I kdyby Logan nebyl plánované poslední vystoupení Hugha Jackmana coby mutanta Wolverina, asi by mu to stejně ti, kteří mají všech pět pohromadě, doporučili. Aby s touhle rolí už dál nepokračoval. Protože překonat, nebo aspoň udržet kvalitu filmu Logan, by byla velká výzva. Snímek se totiž velice vyvedl.

2. Na rozdíl od předešlých filmů, kde je Wolverine ve středu dění (X-Men Origins a Wolwerine) snímek Logan má dobrý scénář, odvahu na to vybočit ze zavedených (komiksových/super-hero) žánrových kolejí (směrem do postapo-lone-hero-road-movie) a opravdu úžasný bonus v podobě jedné z nejlépe obsazených dětských rolí tohoto tisíciletí.

3. Píše se rok 2029. Logan už nám nějak chřadne, ale to není nic proti tomu, jak vypadá v té době devadesátiletý Charles Xavier. Kterému chvílema vypovídá službu jak tělo, tak mozek a který je v péči Logana (standardně dobrý Hugh Jackman) a Calibana (výborný Stephen Merchant). Mutantů už na světě moc nezbývá a ta-tam je jejich "sláva". Loganovi se ale do cesty připlete malá holka Laura, která je taky nějaká nemluvná a divná, a tudíž možná nová naděje pro jejich druh. Ale samozřejmě jí a díky tomu i Loganovi  a Profesorovi X jdou po krku hordy (a jsou to skutečně hordy) rozličně namotivovaných zlounů. A Amerika tou dobou vypadá asi jako by Amerika vypadala, kdyby Donald Trump měl možnost být u kormidla ještě 15 let. Tedy trochu post-apokalypticky, s velkým plotem na hranici s Mexikem a Američanama utíkajícíma do Kanady. Fun fact: scénář byl napsán daleko před tím než vůbec Trump ohlásil kandidaturu na prezidenta a jeho nápad na stavění plotu podél Mexické hranice vešel ve známost.

1. března 2017

Recenze: Moonlight - modročerné překvapení roku [9/10 A.S.]


1. Chiron vyrůstá v chudinské čtvrti Liberty City v Miami, ve vrcholné éře obliby cracku, mořící v osmdesátých letech chudé lokality a především barevné obyvatelstvo. Otec neznámý a matka (Naomie Harris) investuje city a peníze raději do cracku. Nečekaně se ho ujímá drogový dealer (oscarový Mahershala Ali, lobbista Remy Danton ze seriálu House of Cards) s přítelkyní a jeho dům se mu stává náhradním domovem. Další pozitivní vliv na uzavřeného nemluvného chlapce má jeho kamarád Kevin, kterému Chironovo ufonství narozdíl od ostatních dětí připadá zajímavé. Čekají nás tři epizody z Chironova života.

2. Moonlight je překvapení ze sfér nezávislých vod filmového průmyslu, jehož tým po včerejšku zcela zaslouženě třímá sošku Oscara za film roku. Adaptace částečně autobiografické divadelní hry Tarella Alvina McCraneyho In Moonlight Black Boys Look Blue je zdařilou ukázkou kvalitního filmu o dospívání a o životě ve společensky komplikovaném prostředí. Film se divákovi nijak nepodbízí, postrádá klišé filmů aspirujících na společenské uznání a filmová ocenění jako například jiný film ucházející se o Oscary, téměř protivný film Denzela Washingtona Fences. Nemá auru aktivistického filmu a přesto podává zdařilou výpověď o tématech, kterých se dotýká - o afroamerické menšině, o životě ve společensky vyloučené lokalitě, o navazování vztahů a objevování sexuální orientace i o úloze maskulinity v komunitě. To vše v rámci příběhu o jedinci, nikoliv stereotypu.